Papačka15 aneb Můj nový přítel

Černý si samozřejmě přišel na své a celý den běhal kolem Konohy. K večeru jsem se probudila na seníku pěkný kus cesty od domova. Smutně jsem vzdychla a vydala se domů...

Celou cestu jsem přemýšlela, kdo by mohli být ti moji rodiče, ale nenapadlo mě kromě flórofilů a velkých rostliných zrůd nic. Tohle je hrozný! Já asi... co když nemám rodiče? Co když... mě někdo nebo něco stvořilo jen tak? Nějaký Bůh? Nebo člověk? Těžké... moc těžké... v polovině cesty mě Černý zastavil a řekl, že chce, abych dokončila tréning. Byla jsem unavená, ale nakonec mě přemluvil. Vysypal na zem semínka a já jsem se znovu a znovu pokoušela nechat vyrůst jen jedno. Marná snaha! Prostě to nešlo! Nešlo!
„Pff! Je to jako bys vzala kýbl a vylila ho celý na ta semena! Je to k ničemu, i když se snažíš ho nalít jen na jedno z nich! Nevypouštěj tu sílu celou rukou! Jinak se ti to nikdy nepovede!“ radil nevrle Černý. Ale jak?! Jak to mám udělat?! Vztyčila jsem prst a ukázala na něj.
„Černý! Já chápu, že mě chceš něčemu naučit, ale tohle nikam nevede!“ řekla jsem vztele a co nejvíc důrazně. Nic si z toho nedělal. Ukázala jsem na ta semínka a na důkaz svojí pravdy jsem uvolnila část svojí síly. A v tom se to stalo. Protože jsem měla vztyčený jenom jeden prst, síla se soustředila jen do něho. Květina uprostřed se vztyčila do vzduchu. Překvapeně jsem koukala.
„Výborně,“ řekl Černý suše.

Celou cestu domů jsem si nadšeně poskakovala a nechávala vyrůst květiny v květináčích a truhlících na oknech mých sousedů. V tom jsem omylem do někoho vzazila a vypadly mu na zem učebnice.
„Oh! Promiň! Opravdu jsem nechtěla!“ omlouvala jsem se.
„To nic, taky se mi to občas stává,“ odpustil mi kluk. Měl hnědé vlasy a krásné modré oči. Hned se shýbl a začal učebnice sbírat. Taky jsem si klekla na zem a pomohla mu.
„Díky. Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Papačka... ale říkej mi jak chceš,“ řekla jsem stydlivě. Usmál se.
„Já jsem tady od narození, ale moc přátel tu nemám. Jsem Gakimaki, jsem tu nový.“
„Mě přijala nějaká skupina lidí, jsme velcí přátelé... kde bydlíš?“ zeptal se mile. Byl tak neuvěřitelně hodný!
„T-tamhle v tom domě... a ty?“
„Až na konci čtvrti.“
„Tam je hezká zahrada...“ V tom se Gakimaki koukl na hodinky.
„Jejej! Už musím letět! Za chvíli mám kroužek. Ahoj, Papu-chan!“ křičel ještě ve běhu. Zajímavé...