Za hranicí našeho vidění 01: Důsledek mých činů?

Přes bílé záclony pronikal do bílé místnosti sluneční svit. Jediné vybavení bíle vymalované místnosti tvořila postela a malá skříňka hned vedle ní. Pokoj působil uboze, ale i přesto se její obyvatel nechystal hned tak odejít.
Občas sem za mnou někdo přišel. Ale pak ten někdo zase odešel a já zůstávál sám. Sedával jsem se svěšenou hlavou na posteli. Čas od času jsem si rukou bezděčně přejel po krku a paži, kterou hyzdila dlouhá jizva táhnoucí se po celé paži až k zápěstí. Teď jsem ji měl zavázanou. Přejel jsem si přes zápěstí a sykl jsem bolestí, když moje prsty našly to nejcitlivější místo. Bolest nepřestávala.
Stále jsem cítil zvláštní tlak, jakoby se o můj krk někdo opíral. Zahleděl jsem se na svůj odraz v zaprášeném skle oken a opět jsem spatřil tu věc, kterou jsem vídával tak často, ovšem nikdo jiný kromě mě ji zahlédnout nedokázal.
Sklopil jsem hlavu a lehl jsem si zpět do postele zády k oknu, abych se na tu věc nemusel znovu dívat. Zavřel jsem oči, bílé zdi místnosti jakoby násobily intenzitu denního světla a mě z toho rozbolely oči. Nechal jsem se pomalu unášet říší snů, když tu náhle jsem ucítil jemný dotyk na
krku, přesně tam, kde jsem denně cítil ten neuvěřitelný tlak. Něčí dlaň mě hladila po krku a ten pocit mi způsoboval mravenčení v břiše. Pomalu jsem se nechával unášet tím krásným pocitem a teplem, které mi přinášela osoba, jíž patřila dlaň laskající mou šíji. Po chvíli jsem ucítil, jak se ke mně tiskne něčí tělo. Pomalu jsem se otočil, ale za mnou bylo jen prázdno, jako pokaždé. Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem blázen, ale ten dotyk jsem jasně cítil. Pokaždé jakoby se mě někdo dotýkal, ale vždy to končilo stejně – nikdo tu nebyl. Vyskočil jsem z postele a postavil se tváří k bílé zdi. Čelo jsem si opřel o chladnou stěnu a na chvíli jsem znovu zavřel unavené oči.
A znovu ten dotyk na krku. Tentokrát jsem se nenechal jen tak zmást. Rychle jsem se otočil, ale pořád jsem byl sám. Vždycky, vždycky to stejné. Možná měli ti lidé pravdu, ale možná v tom bylo něco jiného. Možná je našemu zraku něco skryto.

„Pořád je tu, ať jdu kamkoli, je tady,‘‘ říkal jsem, ale ti lidé, co za mnou denně chodili, jen zapisovali nějaké poznámky do notesu. Při každém mém slově o ní se ti lidé zatvářili podivně, ale na tyhle řeči byli už zvyklí. Tak to bylo pokaždé, když přišel čas na vyšetření. Mluvil jsem pořád o tom samém.
„Vy mi nevěříte, protože to nevidíte!‘‘ už jsem se pomalu začal rozčilovat. Ale ti lidé jen dál zapisovali.
„Bože…jak vám to mám jen dokázat?!“ zuřil jsem dál a zprudka jsem se postavil. Namířil jsem si to ke dveřím, ale dva vysocí muži se postavili před dveře. Dál jsem se nedostal.
„Dobře, dobře,‘‘ začal jsem se pomalu uklidňovat, ale něco mě vyvedlo z míry. Zas ten dotyk a tlak na krku. Zprudka jsem se otočil a začal jsem očima zběsile těkat po místnosti. Věděl jsem, že je zase zde, dělá mi to takhle pořád. Chce, abych vypadal jako blázen.
„Nech mě!‘‘ křičel jsem a točil jsem se pořád dokola, jako hloupý pes snažící se chytit svůj vlastní ocas. Ti dva vysocí muži hned začali jednat. Chytili mě za ruce a odvedli mě do mého pokoje, kde mě zamkli. Jakmile mě vhodili do místnosti, vystartoval a začal jsem bušit na dveře.
„Puste mě!‘‘ křičel jsem, ale ti dva vysocí muži se mi ztráceli v dálce. Dalších deset minut jsem zoufale bušil na dveře, ale nikdo nepřišel.
„Prosím, já nejsem blázen,‘‘ zoufal jsem. Pomalu mi docházely síly. Sesunul jsem se na podlahu. Přitáhl jsem si kolena k bradě a zoufale sklonil hlavu, abych skryl svou nešťastnou tvář před zbytkem světa. Měl jsem chuť plakat, měl chuť křičet, ale nikdo by mě stejně neposlouchal. Z mého zoufání mě vytrhl tlak na krku a palčivá bolest na zápěstí. Pozvedl jsem tvář přesně v okamžiku, kdy to stálo přede mnou. Vylekal jsem se, ale z nějakého důvodu jsem se nemohl ani hnout. Začalo to ke mně natahovat dlaň, v tuhle chvíli mě tělo začalo poslouchat. Uhnul jsem před
tou rukou a utekl na druhý konec místnosti. Obličej jsem si schoval do dlaní.
„Je to jen moje představa, jen představa…jen..‘‘
„Je skvělé, že jste za ním přišel,‘‘ říkal muž v dlouhém bílém plášti a pomalu mířil s menším plavovlasým mužem k jednomu pokoji, který ležel až na úplném konci oddělením.
„Jo, nemůžu ho odepsat, pořád je to přítel,‘‘ kývl blonďák a zkroušeně sklopil hlavu a pozoroval bílé dlaždice. Celé tohle oddělení divně páchlo nepřirozenou čistotou a dezinfekcí. Celkem mu to tu nahánělo hrůzu. Lidé, kteří kolem procházeli, ho pozorovali a občas si i něco pošeptali.
„Hlavně na něj musíte pomalu, občas se jeho chování vymkne kontrole,‘‘ poučil ho doktor a z dlouhého pláště vyndal svazek klíčů. Jedním z nich odemkl pokoj. Plavovlasý muž na nic nečekal a pomalu vešel dovnitř. Stejně jako celá tahle budova i pokoj nesnesitelně páchl čistotou. Rozhlédl se po pokoji, pak spatřil toho, koho hledal.
V koutě s krčil černovlasý muž a stále si dokolečka něco sám pro sebe povídal. Opatrně k němu přistoupil a začal k němu natahovat ruku.

„Je to jen představa, jen představa,‘‘ nepřestával jsem si opakovat, ale ta ruka se ke mně stále blížila. Byl jsem v koutě, neměl jsem kam utéct.
„To je v pořádku,‘‘ ozvalo se kousek od mě. Ten hlas jsem znal, věděl jsem, komu patří, ale strach mi nedovoloval na mluvčího pohlédnout. Třeba je to zase jen moje představa?
„To jsem jen já,‘‘ promluvil ten člověk znovu,ale já jsem byl zase zaslepený strachem. Pak bylo ticho. Dodal jsem si trochu víc odvahy a odkryl jsem tvář. Při prvním pohledu na toho neznámého mi spadl kámen ze srdce.
Přede mnou se zjevila tvář mého nejlepšího přítele, teď už jediného. Jako pokaždé se na mě pousmál a pomohl mi na nohy.
„Jsi v pořádku, Sasuke?‘‘ optal se mě.
V pořádku, netuším jak myslí v pořádku. Já jsem v pořádku, teda teď.
„V pořádku jsem, ale jsem jediný, kdo si to myslí. Co si myslíš ty, Naruto?!‘‘ odpověděl jsem mu a posadil jsem se na postel. Přejel jsem si přes dlaň, která mě kvůli obvazům svědila. Naruto začal zvědavě natahovat krk, aby mohl zahlédnout, co skrývám pod obvazy. Nic zajímavého ho však nečekalo, jen jedna jizva, táhnoucí se přes moje zápěstí.
„Myslíš si, že jsem v blázen?‘‘ položil jsem mu otázku, jelikož na mou předchozí neopověděl. Znal odpověď, ale neměl odvahu mi to říct do očí. Ani teď neodpovídal, sklopil hlavu, čímž ještě víc potvrdil moji teorii.
„Nemusíš odpovídat, vím, co si myslíš,‘‘ řekl jsem. Naruto však zakroutil hlavou na protest.
„Já sám nevím, co si mám o tomhle myslet, ale chtěl ses zabít, něco se s tebou určitě děje,‘‘ spustil. Při pomyšlení na údajný pokus o sebevraždu ve mně hrklo. Myslel si to samé, co ostatní. Ani on mi nevěřil.
„Ty tomu nerozumíš, je tady se mnou, pořád,‘‘ nasadil jsem vážnější tvář, ale jako by se mi vysmíval.
„Sasuke, ona je mrtvá, je mi to líto, ale musíš se s tím smířit,‘‘ začal mě uklidňovat a položil mi ruku na rameno.
Zavřel jsem oči. Znovu jsem ji viděl v kaluži krve, mrtvou. Tak jsem ji našel.
„Já vím, že je mrtvá. Jen myslím, že nespáchala sebevraždu,‘‘ řekl jsem, Naruto si ztrápeně vydechl. Poznal jsem, na co myslí. Už v okamžiku, kdy jsem ji tehdy našel, jsem hned věděl, že ji někdo zabil. Nikdo mi nevěřil a on se na mě teď díval stejně jako oni.
„Myslím, že se mi to snaží říct nebo je to třeba moje vina. Já nevím, ale něco mi chce říct,‘‘ pokračoval jsem. Naruto kroutil hlavou.
„Když si myslíš, že jsem blázen, tak co tu ještě děláš!‘‘ vykřikl jsem na něj. Nezuřil jsem, jen jsem byl bezmocný a teď už jsem na to byl sám. Doufal jsem, že mi bude Naruto rozumět, ale mlčel stejně jako vždycky, když tu byl.
„Nemohla se zabít, neměla k tomu důvod, říkali jsme si všechno. To ale ty nevíš, nebyl jsi tam s námi,‘‘ zoufal jsem. Snad mě vyslechne.
Naruto sklopil hlavu, viděl jsem, jak si těžce vydechl. Pak se posadil vedle mě a chvíli mlčel.
„Dobře, řekni mi všechno od začátku, já o tom popřemýšlím, třeba na něco přijdeme,‘‘ nabídl mi. Znělo to lákavě, ale já když jen pomyslel na ni a zabolelo mě u srdce. Protřel jsem si ztrápeně obličej. Nešlo to, každá vzpomínka na ni mi způsobila tolik bolesti.
„Sasuke, musíš mi říct, co se stalo před tím, než Sakura zemřela!‘‘