Papačka14 aneb Já a mých čtrnáct sourozenců

Ten den začal jako kadý jiný. Nevypadalo to, že se stane něco, co úplně změní moje mínění o mém černém pasažerovi. Zrovna jsem zavřela učebnici matematiky pro samouky, když jsem si pomyslela, že bych mohla z Černého vymámit nějaké informace o jeho rodině, celé dny mi to totiž vrtalo hlavou.
„Hmm... a co za to?“ zeptal se Černý, nejspíš mi čte myšlěnky.
„Mno... co bys chtěl?“ zeptala jsem se.
„Dostaneš od toho paroháče volno na celý den a necháš mě si zaběhat. Co říkáš?“
„Hmm... dobře...“ přijala jsem. Za chvíli jsem už stála před jeho mřížemi.
„Tak co chceš o mojí rodině vědět?“ zeptal se nepříjemně.
„Viděla jsem pár tvých sourozenců v tvých snech, třeba tu tygřici nebo toho draka... ale říkali vám Jack a Jill, jako Jeníček a Mařenka. Jací teda ti sourozenci vlastně jsou?“ zeptala jsem se. Černý se zahleděl kamsi do dáli. Potom upřel pohled zpátky na mě.
„Jak kteří,“ řekl nejasně. Potom si strčil pařát do pravé nosní dírky.
„Bylo nás patnáct: Jednoocasý mýval, dvouocasá kočka, tříocasý žralok, čtyřocasý plazopták, pětiocasý pes, šestiocasá lasička, sedmiocasý jezevec, osmiocasý had, devítiocasá liška, desítiocasá krysa, jedenáctiocasý vlk, dvanáctiocasý drak, tomu jsme říkali Paleček; já, třináctiocasý Jack; čtrnáctiocasá tygřice Jill a konečně i patnáctiocasý mrzout Charlie,“ vyjmenoval. Moc jsem toho sice nepobrala, ale základ jsem měla.
„A samozřejmě naše Matka, nejsilnější démon. Nemám jí rád, nutila nás dělat jí dobrou pověst. Jednou nám dala takového plyšáka na hraní. Říkali jsme mu Plyšáček... a potom Hadráček. Bylo to výstižné, pořád jsme se o něj rvali. Za chvíli už se to Plyšáček jmenovat prostě nemohlo. Ale je pravda, že jsme se potom nenudili. Měli jsme důvod ke rvačkám, tak jsme se rvali,“ řekl a otřel si velkého a nechutného sopla o mříž. Potom se na mě podíval a jednou rychle mrknul pravým okem.
„Moji oblíbenci jsou Jill a Paleček, byli jsme velcí přátelé,“ řekl a podivně se mu zaleskly oči. Znovu na mě upřel svůj rudý pohled, přímo do mých žlutých očí.
„A ohledně tebe...“ chtěl něco říci, ale já vyskočila.
„Co?! Co o mě víš?! Něco o mojí minulosti?!“ vykřikla jsem. Skodolibě se zachechtal.
„To bys chtěla vědět, co? Kdo je tvůj otec a matka, jak ses sem dostala, proč ovládáš rostliny, jestli je na světě ještě někdo jako ty.... na všechny ty otázky znám odpověď. Ale ty jsou pro tebe pravdu cenné, takže si počkám, až co mi nabídneš,“ řekl a znovu rychle mrkl, tentokrát však levým okem. Stála jsem před ním s otevřenou pusou.
„Moji... rodiče? Původ? Síla? Někdo jako... já?“ opakovala jsem užasle. Přikývl.
„A... co bys za to vlastně chtěl?“ zeptala jsem se. Zachichtal se.
„To, co chci, mi prozatím dát nemůžeš. Takže si oba budeme muset počkat,“ řekl a škodolibě se usmál. Zamračila jsem se.
„Tak mi aspoň prozraď: Kdo je ten Netopýří kluk?“ zeptala jsem se. Přestal se usmívat.
„Hajzl! Není pro něj žádné lepší jméno, pak už jen ta horší! Jestli se chceš mít dobře, nikdy si s ním nic nezačínej!“ zařval. Pak už mi jen mávl tlapou před očima a já se vrátila zpět...

Poznámky: 

Bílá: Takže jsme se doslechli, že tu někdo čte a čte, ale nejspíš se stydí dát komenta.
Černý: Nebo na to prostě s**e!
Bílá: A tak Vám říkám: Nemusíte se stydět, ale nebudu nikoho nutit-
Černý: -a prudit-
Bílá: -s komentováním. Mám Vás všechny ráda!
Černý: Já ne!
Bílá: A jeho si nevšímejte...

Pumpudum...

PS

Boj se štětcem tady nejspíš bude končit! Opozdilci můžou dávat už jen na další díl!!!