Jedno srdce, jedna duše: kapitola 4: Uchiha

Jízda autobusem domů se obešla bez jakýchkoliv zbytečných slov. Naruto seděl vedle mě s obočím svraštělým, nad něčím usilovně přemýšlel. I já jsem přemýšlela. Snažila jsem se přijít na způsob jakým bychom mohli najít stopu mého zmizelého bratra. Ať jsem se snažila jakkoliv, můj mozek nespolupracoval.
„Páááni,“ zívl Naruto náhle.
Otočila jsem na něj překvapeně hlavu a on se kupodivu vesele zakřenil.
„Z toho neustálého přemýšlení mi nějak vyhládlo,“ postěžoval si. Rozvalil se na sedadle a ruce si založil za hlavu.
Chvíli jsem na něj nechápavě civěla. Jeho náhlá optimistická nálada mě překvapila, ale i tak mě donutil se usmát.
„Když vystoupíme na další zastávce, můžeme zajít do jedné fájn restaurace,“ podotkla jsem.
„Yosh!“ zajásal můj přísedící.
Výstupní zastávka se blížila a my oba se postavili k předním dveřím autobusu, který začal přibrzďovat. Narutovi, ale rázem spadla brada o něco níž. Hypnotizovaně hleděl před sebe s očima široce dokořán.
„Sasuke.“ Uslyšela jsem tiše vyslovit jeho jméno. Nemusela jsem dlouho hledat, abych mladého Uchihu zpozorovala. Stál venku, čekajíc na přijíždějící dopravní prostředek.
Když se přední dveře otevřely, Naruto i Sasuke si stanuli tváří v tvář. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a snažila se vyčíst cokoliv z jejich tváře. Chvíli bylo ticho, které přerušil až Sasukeho hlas. Vyšel dva schody vedoucí do autobusu a jediná věta, kterou řekl bylo: „S dovolením.“
Rázem jsme zapomněli na náš původní plán zajít si na jídlo a když se kolem nás protáhl, Naruto ho tvrdohlavě následoval.
„Sasuke,“ promluvil k němu a chytl ho za rameno, když jsme se prodírali uličkou mezi sedadly. On se jen ohlédl přes rameno svým ledovým pohledem.
„My se známe?“ nasadil neutrální tón, ve kterém jsem i přesto všechno slyšela jistý podtón ironie.
„Přestaň si se mnou hrát!“ Můj blonďatý přítel zvýšil o něco hlas.
„Nekřič Naruto nebo nás vyhodí,“ varovala jsem ho a ohlédla se k místu řidiče, který po nás pokukoval v zrcátku.
„To je mi jedno!“ zavrčel.
„Tak dobrá,“ otočil se k nám Sasuke. „Ukončím tohle divadélko. Co po mě chceš Naruto?“
„Cože?“ vykulil jeho přítel oči. „Co chci? Co tady děláš? A jak ses sem dostal?!“
Uchiha se s klidem posadil na jedno volné sedadlo.
„Upřímně, sám nevím jak jsem se tady octnul, ale jsem tady a jediné co dělám je, že se snažím najít způsob jak se dostat zpátky. Ale ani to, že jsme oba na stejném místě nás nespojuje.“
Aniž bych si uvědomila co dělám, pěst se mi pevně semkla. Moje ruka vystřelila téměř okamžitě. Moje pěst uhodila přesně do pravé Sasukeho tváře až mi v prstech podivně křuplo.
„Nene?“ podíval se na mě vyjeveně Naruto.
Uchihova reakce nebyla zrovna překvapující. Jeho oči se zaleskly krvavě rudou barvou. Probodl mě tím nejnepříjemnějším pohledem, který dokázal vykouzlit.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se ho. K mému překvapení můj hlas zněl výsměšně. Takový tón jsem nikdy neměla důvod používat.
Chvíli se na mě díval, dokud se jeho oči neproměnily na zpět. Lidé v autobuse se za námi ohlíželi a sem tam si něco šuškali. V tu ránu autobus prudce zabrzdil a řidič vyběhl ze své kabinky ven. Byl postarší, vlasy už protkané šedí a ve tváři brunatý výraz, který nám dával jasně najevo co se stane.
„A ven!“ zakřičel na nás a hněvivě ukázal prstem na východ.
Nemusel nás dvakrát pobízet. Bez protestů jsme vyběhli ven. Stanuli jsme na chodníku nedaleko místa, kde stál můj dům.
Sasuke si zastrčil ruce do kapes a beze slova se vydal opačným směrem. Ani se za námi neohlédl.
„Sasuke!“ zavolal na něj vytočeně Naruto. „Sasuke, kam jdeš?“
Jeho přítel mu neodpovídal.
„Uchiho, máš kde bydlet a co jíst?“ vložila jsem se do toho. Ani jsem svůj hlas nemusela zvyšovat, aby mě slyšel. Jen o píď se otočil tak, aby na mě viděl. Zaujala jsem postol s rukama založenýma na prsou. Naruto těkal očima z jednoho na druhého.
„Jak dlouho vydržíš v cizím městě, v cizí zemi, cizí zvyky?“
„Umím se přizpůsobit,“ odpověděl prostě a doufal, že snad jeho odpověď bude postačující.
„Skutečně?“ protáhla jsem potěšeně. Nikdy bych si nemyslela, že se mi tohle někdy stane. Naproti mně stál Uchiha Sasuke, kterého jsem teď trochu vydírala. Pro mě ještě nedávno naprosto nemožná věc.
„Tak jdeme Naruto,“ kývla jsem na něj.
Jen on nepochopil o co jsem se snažila. Dostat Sasukeho k sobě domů a tak ho i trochu hlídat.
Otočil se a znovu zamířil pryč. Naruto udělal krok vpřed a chtěl ho zastavil, ale chytila jsem ho za ruku.
„Jdeme domů.“
Nechápavě se na mě podíval, ale povolil. Ještě se ohlédl za svým přítelem, otočil se a srovnal se mnou krok. Nastala trapná chvíle ticha, kterou teď snad nemohlo nic přerušit. Kráčeli jsme mlčky vedle sebe a čím dál tím více se přibližovali k mému domu.
Obloha se velice rychle zatáhla tmavou šedí, která se občas zaleskla blesky. Jen o pár minut později se spustil déšť. Velké, těžké kapky na nás dopadaly a máčely obličej, vlasy i oblečení. Ale ani jednomu z nás to nevadilo. Bylo to příjemné. Všechna ta voda teď odplavila mnoho starostí, které se usadili v mysli a odmítaly odejít za každou cenu.
Dokonce ani když už jsme byli blízko domovních dveří náš krok se nezrychlil. Sousuke jako by nás už vyčkával. Když jsem klepla na skleněnou tabuli dveří, otevřely se skoro okamžitě.
V ruce už měl připravené dvě teplé deky, on pokaždé dokázal tak dokonale předvídat.
Obalil mě i Naruta, který jí ale skoro okamžitě položil na pohovku v hale.
Zamířil ke schodům a postupně je začal vycházet. V ten moment zhaslo v celém domě světlo. Ze sekundy na sekundu se po sídle roznesla náhlá až podivně skličující zima. Pára, která mi šla od pusy mě přesvědčila, že se určitě něco muselo stát. Přece jen, venku tak chladno nebylo.