Spoluautorská FF- kapitola 03

Běžím po ztemnělé chodbě, jak nejrychleji mohu. Chodba je liduprázdná, až na těch několik pavučin s hladovými pavouky. Normálně z nich mám skoro fóbii, ale teď kolem nich profrčím, jako by se nechumelilo. Ignoroju je, protože nyní chci někoho přizabít……
Zastavila jsem se až u dveří skoro na konci chodby. Ani jsem se neobtěžovala zaklepáním, rovnou jsem vtrhla dovnitř.
Výbava místnosti, sloužící jako pokoj, není nic moc, prakticky jako ostatní pokoje má jenom jednu nepohodlnou postel, stůl se shnilou židlí a skříň. Světlo tu poskytuje mnoho svíček, některé opravdu miniaturní. Ale to vše mi bylo jedno. Pohledem hledám obyvatele tohoto pokoje. Nevidím ho tady. Ale znám ho až příliš dobře na to, abych nevěděla, kde se schovává.
Nakročím si to ke skříni a prudce je otevřu. Ze chřtánu skříně na mě koukají dvě nevinná očička, křičící do světa já- nic- neudělal.
Majitele těchto otravných psích očí popadnu pod krkem, vytáhnu ze skříně a začnu na něj řvát: „Řekni mi jediný důvod, proč tě nemám zabít?! Jenom jeden jediný!“
Patnáctiletý kluk s mozkem brouka mi pohotově odpoví to, co mi řekne vždycky: „Protože jsem mladší brácha šéfa!“
Tato odpověď mě dopálí tak, že s ním tvrdě mrsknu o zem. Kluk tiše zasténá a ptá se mě tichým hláskem: „Proč jsi na mě tak zlá, Misaki?“
„Proč jsem na tebe tak zlá? Protože seš nehorázně blbej!!!! Nejdříve jsem tě slušně požádala, ať necháš těch divných technik. Podruhé ti to přikážu, abys to nedělal, protože poprvé jsi mě neposlechl. A co nakonec uděláš? Dozvím se, žes zas něco provedl! Laskavě mi teď řekni, co to bylo za techniku, cos tentokrát použil!“ zařvu velice blízko jeho obličeje.
Klučina mi s úšklebkem odpoví: „Fakt moc dobrá technika. Portál mezi světy, tak jsem to pojmenoval. Docela cool, ne? Podařilo se mi přenést sem nějakou holku, akorát dopadla někam jinam, než jsem plánoval. Ale to se spraví, najdu ji, zjistím si vše potřebné o tom jejím světě a pak ho ovládnu, jooooo!“
No, tak to je teda fakt k smíchu. Vždyť on ani nedonutí psa, aby mu donesl míček, natož aby ovládl svět, ve kterém je neaportující pes ten nejmenší problém……
Náhle se za mnou ozve brekot: „Jak je mi Kenta podobný, že, Misaki- chan? Prahne po moci jako já a otec, než zemřel. Geny neselhaly.“
Otočím se. Ve dveřích stojí náš vůdce. Zrovna vytahuje kapesník a smrká do něj.
Tiše pronesu: „Bohužel neselhaly. Šéfe, ty jeho techniky, můžou se stát pro nás velice nebezpečnými! Co když někdy zběhne k nepříteli a ty techniky použije proti nám?“
Šéf přestane smrkat a velice výhružně si mě začne prohlížet. K tomu se přidal i předstíraný pláč Kenty: „Ona mi chtěla ublížit, bráško! Držela mě pod krkem, podívej se na ty podlitiny!“
Vůdce přejde k němu a prohlíží si jeho krk. Asi jsem Kentu držela nějak moc silně, protože šéf ty modřiny hned našel….
Kento, ty práskači jeden hnusný, zku**ený, odporný a já nevím co ještě!
Šéf na mě spustí: „Ty si jako myslíš, že můj bratr je nějaký zbabělec? On nikdy neklesne tak hluboko, aby utekl! A co si vůbec dovoluješ ho držet pod krkem?“
Radši místo odpovědi mlčím a nenávistně probodávám ty dva pohledem.
Pak s povzdechem se otočím a odcházím. Nemám náladu tu být s dvěma idiotama, zaslepených touhou po moci.
Ovšem po pěti minutách se to ukázalo, jako ta největší blbost, jakou jsem mohla udělat. Šéf mě hned dohoní a popadne mě za paži tak silně, až mám pocit, že za pár chvilek mi odumře celá paže. Snažím se bránit, ale marně. Silně mě přitiskne na zeď a výhružně se na mě dívá. Ač nerada, přiznávám, že teď z něho mám docela strach.
Šéf zesílí stisk na mé paži, nakloní se k mému uchu a pošeptá mi: „Nechceš, abych to udělal, že jo? Nikdo tu v úkrytu není, aby tě ochránil jako minule.“
Moc dobře vím, co myslí. Jen vzpomínka na onu událost a dělá se mi špatně od žaludku. Strachy nemůžu promluvit a tak jenom přikyvuju.
Pokračuje dál: „Tak půjdeš hezky s Kentou hledat tu holku. A varuju tě! Jestli dorazíš bez něj a tý holky, tak tu věc udělám a k tomu tě zabiju! Je to dostatečně jasné?“
Přiškrceně odpovím: „Hai. Přivedu je oba dva sem.“
Šéf mě pustí a pohladí po vlasech. Na obličeji se mu usídlil úchylný úsměv. Teprve teď si opravdu uvědomuju, že to myslí až nebezpečně vážně.
Běžím zpátky ke Kentovi. Zrovna si balí věci a nevšímá si mě. Musela jsem si odkašlat, aby se ta jeho pozornost konečně přesunula na mě. Když mě ráčí zaregistrovat, začne ze sebe chrlit, že zjistil, že to děvče dopadlo do Konohy a že musíme za dvě minuty vyrazit, abychom tam dorazili do večera.
„Do Konohy? Míříš stejně mizerně, jako přemýšlíš. Vždyť to je třicet kilometrů odsud!“ vyjedu na něj. Ten to jenom přejde mávnutím ruky a hodí si svůj bágl na záda. Podle cinkotu jasně poznám, že hlavní náplní jsou konzervy se sardinkami. Zakoulím očima. Sardinky nepatří mezi moje nejoblíbenější jídla….
Cestou k východu jsem si ještě vezmu z pokoje svou katanu, moji nejvěrnější přítelkyni. Přítelkyně, která mě nezradí, dokud nezradím já a má ruka. Zbraně jsou podle mě lepší než nějací lidé, co vás jednoho dne podrazí pro své vlastní cíle. Zbraně sdílí vaše cíle spolu s vámi, proto je tak miluju. . . . . . Ksakru, už se zase rozkecávám o své úchylce na zbraně!
U východu Kenta náhle povyskočí a zaječí: „Bacha, Konohagakure no Sató! Jeden z nejlepších členů organizace Kioshi, Koizumi Kenta, míří k tobě společně se svou o něco méně nadanější společnicí, Misaki!“
„Tak za prvé, jaká méně nadanější? Pozor, aby ta katana náhodou neměla na svědomí tvoji hlavu! A za druhé, neječ, stejně tě nikdo neposlouchá!“ procedím mezi zuby a vyrážím rázným krokem směr Konoha. To pako si jen odfrkne a jde za mnou. Odteď se bude muset spolehnout na moje bojové schopnosti, já zase na jeho diplomatičnost. Jak smutné, že v diplomatice je dobrý, přitom je to tak hrozně neinteligentní člověk, až to bolí……

Poznámky: 

Info zde

http://147.32.8.168/?q=node/62564

No,tak tady je další díl....měl tu být o něco dřív, ale jaksi nebyl čas xD tak snad se to dalo číst snad mě spoluautoři nezabijou xD