SasuSaku *Když Láska Neumírá*/díl 4. a 5. - Mise dokončena, záchrana Sasukeho začíná!

Ráno jsem se probudila když ostatní ještě spali. Oblékla jsem se a učesala a pak šla do lesa natrhat nějaké ovoce na snídani. Když jsem se vrátila, Sai zrovna pil vodu u řeky.
„Ohayo, Saii“ pozdravila jsem ho.
„Ohayo, Sakura-san,“ usmál se, „vidím, že neseš snídani.“
„Hai,“ odpověděla jsem stručně. Když jsem došla k našemu táboru, Kakashi-sensei byl již vzhůru a balil náš stan.
„Aaa, ohayo, Kakashi-sensei!“ zavolala jsem už zdálky a hodila po něm jedno jablko. Nějak jsem si neuvědomila svou sílu a tak to byla trochu větší pecka. Kakashi-san měl co dělat aby to chytil, ale nakonec se mu to povedlo.
„Gome,“ omluvila jsem se se smíchem.
„Jdu vzbudit Naruta a Tokaruishu, zatím prosím dobal ten stan,“ otočil se a vydal se směrem k jejich stanu.
„Hai,“ řekla jsem krátce a začala plnit rozkaz. Zanedlouho jsme se všichni sešli u vyhaslého ohniště a posnídali trochu ovoce, co jsem našla a taky si vzali výživové pilulky. Poté jsme sbalili všechny věci a vydali se na cestu.

Cesta ubíhala pomalu. Vyšli jsme asi v půl osmé. Cestu, kterou jsme ušli za hodinu mi připadalo, jako bychom šli celý den. Už jsme nešli tak ticho jako den první. Já jsem se spolu s Narutem zařadila dozadu a vesele jsme si spolu vykládali, říkali si vtipy a vlastně se nepřetržitě smáli. Tokaruisha se neustále snažil připojit do naší konverzace otravnými narážkami typu: „Sakuro-san, ty máš tak krásné oči,“ nebo: „Sakuro-san, ty jsi tak překrásná, když se směješ.“ K mému štěstí ho Naruto pokaždé odpálkoval vtipnou hláškou, takže nakonec své úsilí vzdal a připojil se ke skupince Kakashi Sai, neustále si stěžující na Naruta.

Kolem jedenácté hodiny nám Kakashi-san oznámil, že jsme vkročili do Měsíční země. Asi v jednu jsme se usadili u řeky s tím, že poobědváme. Kakashi-sensei měl s sebou nějaké jídlo, žádné speciality, ale alespoň nějaké rýžové slátaniny. Spokojeně jsme si sedli do trávy a mlčky jedli.
„Do večera bychom měli dorazit do hlavního města Měsíční,“ řekl spokojeně. To jsem ráda, doprovodíme toho otravného Tokaruishu a pak se vydáme k pohraničním horám, kde se údajně schovává Itachi, a kde ho hledá Sasuke, pomyslela jsem si s nadšením.

„Psst!“ špitl Kakashi-san z ničeho nic. Nastražil uši a do ruky chopil kunai.
„Naruto, Sakura, Sai!“ zašeptal a pohodil hlavou k Tokaruishovi. Všichni tři jsme se kolem něho seběhli. Tokaruisha se nalepil těsně za mě, což mi opravdu nebylo příjemné. Mistr Kakashi hodil do křoví 3 kunaie. Vyběhlo odtamtud 6 mužů a přímo proti nám. Dva hned skočili po Kakashim-sensei, zbylí čtyři utíkali proti nám.
„Kage Bushin No jutsu!“ zvolal Naruto a rázem kolem něj bylo asi 10 klonů. Ti čtyři muži, zřejmě ninjové, s nimi však neměli moc problém, naštěstí se Naruto stihl dostat jednomu z nich za záda a provést „Naruto Rendan“, čímž byl jeden z krku. Rozběhla jsem se proti jednomu z ninjů, který ke mně byl zády.
„Tu máš!“ praštila jsem ho rukou za krk a jeho tělo se složilo k zemi. Sai raději zůstal poblíž Tokaruishi a nechal nás, ať to vyřídíme. Kakashi-sensei měl ty dva ninji vyřízené dříve, než jsme to postřehli a tak nám stihl pomoct ještě s jedním naším. Toho posledního, nejzákeřnějšího oddělal Naruto rasenganem. Bylo po boji. Zkontrolovali jsme jejich těla. Byli ještě na živu. Prohledali jsme je. Zjistili jsme, že to byli spíše zloději, kteří byli převlečeni za ninji, nebo v nejlepším případě gennini, ale jejich bojové schopnosti byly opravdu slabé. Měli u sebe pár shurikenů a kunaiů, tak těch jsme je zbavili a pak jsme je všechny svázali u jednoho velkého stromu a nechali je tam.
„Jsou neškodní, vůbec jsme na ně nemuseli plýtvat chakru,“ podíval se na Naruta, který se bojem nechal až příliš unést a zbytečně jí plýtval.
„Ale i tak, dobrá práce, týme. Tihle se neproberou dříve jak za dvě, tři hodiny a pak budou mít ještě navíc hodně práce dostat se z těch lan. Mno myslím že můžeme pokračovat,“ domluvil Kakashi-san. Posbírali jsme tudíž věci a pomalu se vydali dál Měsíční zemí, která jen oplývala krásnou přírodou. Slyšela jsem, že prý Měsíční země má vskutku nádhernou, rozmanitou krajinu, na to, jak je malá. Ze začátku (ze strany odkud jsme přišli) je to samá nížina, ale pak dál, kousek od hlavního města se rozkládají nemilosrdné, chladné hory. A ty se pro následující dny stávají naším cílem.

K našemu štěstí cesta Měsíční zemí dál už probíhala bez problémů. Tedy až na pár otravných keců Tokaruishi. Cestu do města jsem šla s Kakashi-senseiem a vykládali jsme si o Sasukem. Taky už mu jeho nejmilejší žák chybí. Asi kolem 6. hodiny jsme skutečně došli do hlavního města Měsíční. Samozřejmě, že Tokaruisha hned začal velmi záživně popisovat, jak je jeho město super a kdesi cosi. Nuda. Asi po půl hodině flákání se po městě (které je mimochodem mnohem menší než Konoha) se Tokaruisha konečně rozhodl, že bychom se měli vydat do jeho feudálního domu.

„Můžete tady zůstat přes noc, než se vrátíte do Konohy. Pokoje jsou pro dva, tak se rozdělte jak chcete. Asi za hodinu bude večeře,“ odešel a nechal nás na chodbě se dvěma klíči.
„Ale my nejdeme domů! My jdeme hledat lásku Sakury-chan a mého nejlepšího přítele!“ Zařval za ním Naruto. Uchechtla jsem se. V Tokaruishovi to vyloženě vzbudilo rozpaky, první zpomalil jako by chtěl něco říct, ale pak se rozběhnul a zahnul v nejbližší odbočce. Dala jsem Narutovi ruku na rameno a začala se smát. Bože, Naruto je pro mě opravdu ten nejlepší přítel. Co si budeme nalhávat, vyrostl z něj krásný muž, ale mé srdce už patří někomu jinému.
„Kakashi-sensei, mohl bych být alespoň pro dnešek na pokoji se Sakurou-chan?“ udělal Naruto psí očička.
„Mno mise je ukončená,“ podíval se Kakashi-san na mě.
„Budu ok,“ usmála jsem se na něj.
„Jak chcete, je to na vaše riziko,“ otočil se i se Saiem a rozešli se do svého pokoje.
„OK!“ zvolal Naruto a rozešel se k vedlejším dveřím. Pokoje byly opravdu luxusní. Jediný problém byly manželské postele. Jakmile to Naruto postřehl, ztuhnul
„Sakura-chan, nebude ti to vadit?“ ani jsem to nepostřehla, takže jsem si první nebyla jistá, na co se ptá, ale po chvíli mi to došlo.
„Aaa, nee, spíš by mě zajímalo, jak to vyřeší Kakashi-san a Sai,“ zasmála jsem se. Nějak extra věcí jsme na vybalování neměli, stejně by to byla ztráta času, takže jsme ty batohy prostě jen nechali tak. Sedli jsme si naproti sobě na postel a vykládali si o Sasukem. Od Tsunade-sama jsme měli k dispozici mapu Měsíční a tak jsme plánovali, kudy nejlépe do hor. K našemu štěstí jsme našli cestu, která může trvat odhadem 2-3 hodiny. Za chvíli přišla do pokoje služebná a zavolala nás na večeři. Vstali jsme a ona nás odvedla do velkého sálu. Tokaruisha tam už seděl v čele stolu, spolu s Kakashim a Saiem. Kso, klidně bych jedla ze země, jen abych nemusela večeřet s Tokaruishou, pomyslela jsem si a zatvářila se kysele. Sedla jsem si ke stolu, co nejdál od Tokaruishi to šlo.

Na stole byly různé speciality, většinou něco z mořských plodů a ze zeleniny. Naruto se ihned pustil do jídla. Já jsem neměla moc hlad, ale když se na mě Kakashi-san podíval pohledem „Vem si, abys neurazila“ poslechla jsem a vzala si trochu rýže a zeleniny. Tokaruisha vyprávěl své rádoby vtipné historky. Všichni se smáli, přece jenom nechtěli, aby si o nich hostitel myslel, že jsou nevděční. Jen já tam seděla jako těla bez ducha. Hůlkami jsem se rýpala v rýži a v duchu přemítala nad Sasukem. Po večeři tam Kakashi a Sai zůstali, jelikož pán si přál ještě chvíli společnost. Já jsem odešla s tím, že mi není dobře.
„Sakura-chan! Počkej!“ rozběhl se za mnou Naruto.
„Opravdu ti není dobře?“ zeptal se ustaraně.
„Oh, neboj Naruto já budu v pohodě, vrať se za ostatními, kudasai,“ požádala jsem ho, otočila se a dál pokračovala ke dveřím našeho pokoje. Naruto tam ještě chvíli stál jako opařený, nakonec se však otočil a šel zpátky.

Zašla jsem do pokoje a vzala si své noční kimono, šla se osprchovat a provést večerní hygienu. Dnes večer mi to nějak trvalo. Když jsem vyšla z koupelny, všimla jsem si svého batohu na zemi. Přišla jsem k němu a začala v něm šmátrat.
„Tady to je!“ vydechla jsem a vytáhla z batohu zarámovanou fotku. Otevřela jsem okno a sedla si na parapet. Ah, venku je úplněk, přesně jako tu noc kdy Sasuke-kun odcházel. Upřeně jsem se dívala na tu fotku. Byla to, jak jinak, fotka týmu sedm. Nedalo se tomu zabránit. Po tváři se mi skutálela slza... A za ní další a za ní další. Za chvíli jsem tam seděla, v chladné letní noci pouze v lehkém kimonu. Brečela jsem a vzlykala z plna hrdla. Najednou se potichoučku otevřely dveře. Stála tam shrbená postava Naruta. Tiše zavřel dveře a přišel ke mně. Nesnažila jsem se skrývat pláč, věděla jsem, že před ním ho můžu ukázat. Stoupl si vedle mě a hluboce se zadíval do fotky. Pak jsem ho jen uslyšela párkrát zavzlykat. Otočila jsem se. Utíral si do rukávu slzy.
„Naruto,“ zašeptala jsem.
„Hm?“ spadl na kolena a hleděl na fotku, kterou jsem právě nechtěně upustila na zem.
„Kso,“ sehnula jsem se a chtěla fotku vzít ale jak jsem tam tak uviděla Naruta, udělalo se mi ho hrozně líto. Klekla jsem si naproti mu a přátelsky ho objala. Tak jsme tam klečeli a brečeli. Ani jeden jsme neměli sílu utišovat toho druhého. Bylo ticho.
„Sakura-chan…“ ozval se po chvíli Naruto…
„Hm?“ pronesla jsem mezi ustávajícími vzlyky.
„Sakura-chan… Chováš se jako malé děcko. Jenom tu klečíš a brečíš, místo toho, abychom už byli na cestě za Sasukem-“
„Chceš vyrazit hned?“ opáčila jsem na něj rychle. Naruto se rozesmál.
„Ne, báááka. Pokud by s námi musel bojovat, bez mistra Kakashiho a Saie by nás nejspíš porazil-„
„Ale co když zítra bude už pozdě?!“ vyhrkly mi do očí nové slzy.
„Teď, jak jsme mluvili s Tokaruishou, přišla do pokoje služebná a ptala se nás, jestli jsme to my, co hledáme toho toulavého ninju, o kterém zde kolují zvěsti, že sem přišel zabít svého bratra, aby se pomstil,“ zvedla jsem k Narutovi oči plné naděje.
„Říkala, že neví, jestli nám to k něčemu bude, ale kovář ho prý dneska viděl ve městě, byl u něj brousit svou katanu,“ usmál se Naruto.
„Takže v tuhle chvíli máme jednu věc jistou, Sasuke je stále na živu…“ dořekl a setřel mi z tváře slzu. Rukou jsem si osušila tváře a usmála se na něj.
„Zítra… Zítra ho zachráníme,“ stoupla jsem si a sehnula se, abych zvedla rámeček.
„Jasně že jo, Dattebayo!“ zazubil se Naruto.

Ráno kolem 8. hodiny mě vzbudil zpěv ptáků a paprsky ranního slunce, které mi dopadaly na tvář. Naruto spal vedle mě. Otočila jsem se a v tom jsem si uvědomila, že mě drží v objetí.
„Naruto!!!“ zařvala jsem a vlepila mu pořádnou facku. Naruto spadl z postele a kutálel se až ke zdi. Tam se chytl za tvář a podíval se na mě psíma očima.
„S-Sakura-chan?“ stála jsem tam a prudce se vydýchávala.
„Pche!“ otočila jsem se, vzala si své ninja-oblečení a vydala se do koupelny. Tam jsem se osprchovala, oblíkla, učesala si vlasy, provedla hygienické potřeby a trochu se namalovala. Když jsem vyšla, Naruto už byl oblečený a připravený vyrazit.
„Á, čilost sama,“ usmála jsem se a pak jsme vyrazili na snídani… Pokračování příště ;c))

Poznámky: 

Slovíčko Závěrem
Gomenasai, že tenhle díl vyšel opravdu s velkým spožděním, měla jsem totiž nějaké problémy ve svém osobním životě a tak jsem nechtěla psát, ani jsem neměla náladu sem FFky přídávat, snad to chápete a doufám že mi to odpustíte :c((... Moc děkuju všem lidem, kteří i přesto zůstanou mím FFkám věrní a přečtou si nové díly, které opět začnou vycházet ;c)). Díky za podporu :c**. Jo a ještě jedno gome za to, že je to pak tak nevhodně ukončené, ale nevěděla jsem kde přestat :cD. Nový dílek vyjde (snad :c))) 23.5.2009, tak se už můžete těšit,

S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha :c**