Železná kunoichi 8: Nezkrotitelný

Šedovlasá seděla na zemi v tureckém sedu, rukama opřenýma o kolena si podpírala hlavu a zamyšleně sledovala chlapce dřepícího tři metry od ní. Už nekladl odpor, nebylo to v jeho silách. Celé jeho tělo Hametsu plně ovládala, jelikož mu v žilách kolovalo opravdu velké množství železa. O tomhle neměl Daken ani tušení, věděl jen, že ten tvor před ním... ten ho měl ve své moci. A on s tím nemohl vůbec nic dělat.
Dívka to po chvilce vzdala. Postavila se, přičemž ji hnědovlásek bedlivě pozoroval, a dala se do uklízení. Mávala rukama sem a tam, laboratoří se začaly hemžit létající kusy oceli. Švihla paží ke zdi, vyrvané visící pláty železa se se skřípáním narovnaly, vrátily se do původní polohy kolmo a vyhladily se. Pokynula rozmlácenému stolku, ten se sám od sebe spravil, načež jako nový přijel doprostřed místnosti. Ze země se zvedaly malé železné kousky a zapadly na svá pasující místa. Po chvíli byla celá laboratoř jako dřív, nikde žádné stopy po výbuchu.
Daken to všechno pozoroval s očima dokořán. Určitě ho to ohromilo, i když teď myslel jako zvíře. Užasle pohlédl na šedovlásku, která si místnost pečlivě prohlížela, jestli uklidila všechno. Na jejím těle v pruhách viselo něco neurčité barvy. Cítil na ní krev a ještě jeden zvláštní pach, nepříjemný, štiplavý. Na holých špinavých pažích spatřil hluboké otisky svých zubů. Zkoumavě si ji prohlížel, když zničehonic se na něj podívala. Postřehl to a instinktivně couvl vzad. Teprv po chvilce mu došlo, že se mohl volně pohybovat. Koukl se na šedovlasou.
„Když se mě nebudeš pokoušet napadnout, nechám ti volnost,“ promluvila na něj.
Sice jí nerozuměl, ale z tónu jejího hlasu poznal, že mu už nechce ublížit. Padl na ruce, natáhl hlavu dopředu. Když pak udělal první váhavý krok, došlo mu, že má úplně jiné tělo než předtím, což ho velmi zmátlo. Podezřívavě si očichal vlastní paže. Výrazný lidský pach ho vymrštil do vzduchu, zděšeně vyjekl. Po čtyřech se rozběhl napříč místností, zřejmě se pokoušel zbavit se tohoto hrozného těla.
Hametsu ho zadumaně pozorovala. Po chvíli to už nemohla vydržet, natáhla ruku a zastavila ho uprostřed laboratoře. Opět vyjekl. Zuřivě se rozhlédl na všechny strany. Jakmile jeho pohled padl na dívku, zavrčel, oči v obavách vytřeštěné.
„Tak co s tebou?“ zeptala se polohlasem. Jemně pokynula rukou a Daken si poslušně dřepl na zadek. Přistoupila k němu, ruku stále nataženou ve vzduchu. Sedla si na metr od něj. Hnědovlásek hluboce zavrčel, obličej zkřivený do hrozivé grimasy. I když mu však v hrdle burácel hrom, v jeho očích byl vidět šílený strach.
Hametsu na něj hleděla, pak pomalu zvedla druhou paži a velmi opatrně mu zajela rukou do rozcuchaných vlasů. Daken zavrčel ještě víc, nakrčil nos a vycenil bílé zuby. Nevšímala si toho, sklouzla z hnědých pramenů a přejela mu prsty po napjatém krku. Roztřásl se. Položila mu ruku na tvář, přiblížila k němu obličej a zadívala se do jeho hnědých očí. Přestal vrčet, vrásky zuřivosti na jeho nose se vyhladily, zavírající se ústa zakryla zářivý chrup. Nastalo hrobové ticho.
Nořila se hlouběji a hlouběji, zkoumala povrch jeho duše, hledala v něm jakýkoli náznak lidskosti. Nechtěla to vzdát. Rozhodně ne teď, když už se dostala tak daleko. Zničehonic Daken kníkl. Šedovlasá se překvapeně odtáhla. Znělo to tak žalostně, tak ublíženě... ano, ubližovala mu. Nelíbilo se mu to.
Zaskočeně spustila obě paže. Hnědovlásek od ní rychle couvl, oči plné strachu. Když je pak oddělovala vzdálenost pěti metrů, zastavil se. Hametsu se na něj dívala, ve tváři plno zklamání. Vstala a vydala se ke dveřím. Daken ji opět bedlivě pozoroval, přičemž pomalu couval. Uvelebil se v rohu místnosti, natáhl se, hlavu si položil na dopředu natažené ruce. Dívka se při pohledu na něj krátce usmála, načež otevřela dveře a vyšla z laboratoře. Pochybovala, že by jí Daken utekl, ale přesto pro všechny případy zase zavřela.
Kráčela tichými chodbami do svého pokoje. Musela se umýt, převléct a taky učesat. Navíc musela Dakenovi najít nové oblečení, aby tu nemusel běhat jen v kalhotách, které byly ještě k tomu špinavé. Za chůze lehce mávla rukou, železné dveře jejího pokoje se otevřely. Vstoupila, přičemž se ozvalo tiché cvaknutí. Sundala ze sebe špinavé cáry, které držely v jeden kus snad jen zázrakem, hodila je do koše a vykročila k nočnímu stolku. Vzala si z něj ručník, načež zamířila k dalším dveřím na druhé straně pokoje, jež vedly do koupelny. Ve sprše se pečlivě zbavila všechny nečistoty, poté se zabalená v ručníku vrátila, spěšně si osušila mokré vlasy a rozčesala si je. Ze skříně si vzala bílé šaty s ramínky, které jí nedávno daroval Kabuto-san. Byly po kolena a šikovně zvýrazňovaly křivky jejího těla.
Opět si nevzala boty, už si zvykla chodit bosa. Opustila pokoj. Zamířila ke Kabutovi-san, on jediný mohl mít pro Dakena pár kousků sednoucího oblečení. Byl dnes na misi, takže mu mohla bez obav proslídit skříně. Našla toho hodně. Nakonec se rozhodla pro černé tričko, červenou košili bez zapínání a černé kalhoty. Taky přidala jedny modré sandály. S plnou náručí se vydala zpět k laboratoři. Když vstupovala, byla ještě naprosto přesvědčená, že Daken ležel v rohu. O to větší šok to pro ni pak byl, když chlapce nikde nespatřila.