Když ztratíš city! - 13

Dívka s dlouhými vlasy, tmavými jako uhel a s očima ocelově chladné modři pomalu kráčela po opuštěné ulici. Dlouhá katana ve světle modrém pouzdře se jí houpala u boku a na sobě měla tmavě modré triko ve stylu kimona, v pase ovázané šedou stuhou. Dále pak měla černé tříčtvrteční kalhoty a vysoké tmavě modré boty. Katanu měla přidělanou na světle modrém pásu, který měla napevno uvázaný přes boky. Vlasy, které ji sahali skoro přes celá záda, měla volně rozpuštěné a ofina ji mírně padala do očí. Její tak krásný obličej zdobilo tetování ve tvaru sedmicípé hvězdy, které vedlo přes její levé oko. Stejné hvězdy měla bílou barvou vyšité na kimonu.
Šla pomalou chůzí a občas se kolem sebe rozhlédla. Nikdy se však, jako ted, nezastavila. Zůstala stát uprostřed velkého náměstí s hlavou skloněnou k zemi a pravou ruku měla ležérně opřenou o jílec katany. Najednou se z postranních uliček začalo linou mnoho mužských postav. Když se konečně všichni shromáždili kolem dívky, zvedla hlavu. Zahleděla se na nejbližšího muže.
„To jsem si mohla myslet.“ pronesla klidně svým melancholickým hlasem. Konečně tasila katanu a postavila se do bojové pozice. Tenké ostří katany se zablesklo ve svitu měsíce.
„Nač tolik agrese?“ ozval se hlas za jejími zády. Prudce se otočila. Pohled ji padl na muže v černém plášti na němž byli vyšity červené mraky.
„Akatsuki!“ blesklo ji hlavou.
„Konečně jsem aspoň jednoho z vás našla.“ pronesla potichu. Její tvář zůstala nehybná a očima probodávala muže před sebou.
„A copak po mě chceš? Snad se k nám nechceš přidat?!“ zasmál se dotyčný.
„Tak to jen přes mou mrtvolu, Hidane!“ odplivla si. Hidan se přestal smát.
„Jak to, že znáš mé jméno?“ zeptal se se zájmem. Konečně se na dívčině tváři objevila emoce. Byl to však spíše pohrdavý a znechucený úsměv.
„Vím o vás všechno! Vím i o vašem šéfovi! Vím, kdo je „Tobi“! Vím spoustu věcí, co nikdo zvás neví, že vím!“ smála se dívka. Hidanovi přeběhl mráz po zádech.
„To není možný!“ prohlásil a snažil se, aby to neznělo vystrašeně. Moc se u to ale nepovedlo.
„Za strach se nemusíš stydět Hidane! Zvlášť, když je to naposledy!“ usmála se na něj sladce. Hiden nechtěně ustoupil o krok dozadu.
„Ale počkat! Hidane, ty blbče, ty mít strach nemusíš!“ nadával si v duchu a vítězoslavně se na dívku usmál.
„Tak do toho. Jsem zvědav jak mě dokážeš zabít! Já jsem totiž nesmrtelný!“ začal se Hidan šíleně smát. Dívka jen zvedla obočí.
„A ty si myslíš, že to jako nevím nebo co?“ zeptala se klidně. Hidan se přestal smát ale stále se usmíval.
„To je sice moc hezký, že to víš, ale nic s tím nenaděláš, krá**!“ křikl na ni Hidan.
„Vážně?“ pronesla laškovně a vyrazila proti němu. Hidan se ani nestačil rozkoukat a už byl na dvě poloviny.
„Ty krá**! Kvůli tobě jsem ted na dvě půlky! Co si myslíš, že děláš, když víš, že mě nemůžeš zabít! Kur**!“ hulákal na ni Hidan a začal všemožně nadávat. Přitom taky stačil křiknout na své oddané loutky a ty se vrhli na jeho soupeřku. S kunai nebo jinými zbraněmi se na ni rozběhli a snažili se ji jakkoliv poranit. Dívka však obratně uhýbala a sama přitom kosila hned tři nepřátelé naráz.
„Chm! Tak to je pěkná slabota!“ pomyslela si a přidala na rychlosti, prodloužila si čepel chakrou a hned to šlo rychleji. Hidanovi se mezitím podařilo doplazil k druhé polovině svého těla. Začal vytvářet jutsu na přesun, ale protože byla strašně zdlouhavé a vyčerpávající šlo mu to ztuha. Právě, když dívce zbývaly poslední nepřátelé Hidan skoro dokončil justu.
„Sakra!“ sykla dívka a rozběhla se směrem k Hidanovi. Ten se však na ni jen sladce usmál.
„Tak zase někdy, děvenko! Kai!“ křikl na ni a dvě poloviny jeho těla zmizeli, kdo ví kam. Dívka se zastavila a klesla na zem. Po tváři jí stekla jedna jediná slzy beznaděje a v jejích očí se na chvíli objevil kousek lidskosti. Hned však byl nahrazen neuvěřitelnou zlostí. Pevně sevřela ruku v pěst a několikrát praštila do země. Když se v tom místě objevil menší kráter přestala a zvedla se. Setřela si mokrou stopu na tváři a švihla katanou, aby ji očistila od krve, poté ji zasunula do pouzdra. Pomalým krokem se obrátila na cestu, kterou sem přišla a zamířila zpět „domů“.

Za devět dní Naruto a jeho přátelé konečně dorazili na hranici Země Vody. Už jim zbývá jen pět dní cesty a budou ve vesnici. Když nastala noc rozdělili si hlídky. První ji měl mít Naruto a pak Gaara. Soul a Michi se mohli pořádně prospat, protože Soul přes den Michiho občas nesl. A Michi byl vyčerpaný z tréninku a z rychlého tempa, které nasadili.
„Dobrou noc!“ popřál všem Michi a hned jak si lehl usnul. Soul se také rozloučil a ulehl o kousek dál. Gaara zůstal vzhůru spolu s Narutem a oba vyskočili na vysoký strom o pár metrů dál od tábora.
„Stýská se ti, že?“ zeptal se Gaara po minutě ticha. Naruto smutně sklopil hlavu.
„Ani nevíš jak. Pocit, že jsem živý ale nemůžu to dát nějak najevo, je jako bych byl pořád mrtví. Nevím, co dělá, nevím s kým se stýká, možná už na mě zapomněla a našla si jiného. Vždyť mě ani nemusela milovat! A je to jen má vina, že jsem ji to neřekl dřív!“ řekl Naruto a přitom zatínal ruce v pěst, až se mu začali třást a do očí se mu drali slzy. Gaara se na něj smutně podíval.
„Vím, jak ti je. Byl jsem úplně na dně, když Ayumi zemřela. Dokážu trochu odhadnout, jak se asi Hinata cítí! Ale díky Michimu jsem se z té bolesti a trápení dostal. Ale nevím jestli se to povede i jí. Nebylo to vůbec jednoduché a pokud tě opravdu miluje...“ prohlásil Gaara a při vzpomínce na Ayumi se usmál.
„Vlastně pocházela z této země! Takže je to trochu nostalgické!“ přiznal Gaara a zasmál se.
„Opravdu?“ zeptal se překvapeně Naruto. Gaara kývl a zahleděl se na oblohu.
„Myslíš, že to zvládneme?“ optal se Gaara Naruta. Ten hodnou chvíli mlčel.
„To opravdu nevím Gaaro. Ale jedno je jisté. Pochytat zločince jako jsou Akatsuki nebo Orochimaru a takové dá dlouho zabrat. V písečné byly snad ti nejslabší a mohlo jich být tak kolem dvaceti nebo padesáti.“ řekl Naruto a protáhl se.
„Je jasné, že hned tak se domů nevrátíme! A navíc … musíme nejdříve sehnat další vyvolené, protože mám takový pocit, že největší zlo teprve přijde!“ prohlásil Naruto a bezděky se dotkl místa, kde byla jeho pečet. Gaara ten pohyb zaznamenal a vůbec se mu nelíbil.
„Jen doufám, že nemáš pravdu!“ usmál se Gaara. Naruto se zasmál.
„Ano, to já taky, protože kdyby ano, tak se máme na, co těšit!“
Oba se pak na dlouhou dobu odmlčeli a promluvili jen zřídka kdy. Byli vzhůru až do rána, kdy pak vyrazili i se Soulem a Michim dál na cestě do Mlžné.