Dědička ohně- 5.díl- Seznámení se s týmem

Hyuuga se posměšně ušklíbl. Zřejmě tu malou drzou holku přepadl strach, když tu není Kotetsu!
Hotaru na něj však, k jeho překvapení, vyplázla jazyk a dopověděla:
„Toho tvého hrozného vzhledu by se lekla i Smrt!“

Nejimu po tomto prohlášení zmizel ze rtů úsměv a vystřídal ho vraždící pohled. Hotaru se na něj zubila.
Neji zatnul pěsti a promluvil:
„Seš nějaká drzá, nemyslíš?“
„Já si to nemyslím, já to vím!“ odpověděla Hotaru.
Neji už toho měl právě dost a zařval:
„Tak pojď bojovat, jestli máš odvahu!“ a postavil se do bojového postavení.
Hotaru pozvedla obočí a povzdychla si. A k překvapení všech se otočila a odcházela. Hyuuga za ní zavolal:
„Tak už nemáš odvahu, co?! Pes, co štěká, nekouše! Tomuto rčení jdeš krásně příkladem.“
Hotaru se zastavila, otočila se zpátky k Nejimu s úšklebkem na tváři a pronesla:
„O odvahu tu nejde. Jen jsem si řekla, že se povedu rčením: Moudřejší ustoupí!” a pak pokračovala v cestě domů.
Neji tam chvilku stál jako tvrdé Y, až po chvíli mu došlo, co mu vlastně řekla a začalo to v něm vřít. Ona a moudřejší? To snad ani ve snu!
Chtěl se za ní rozběhnout, ale TenTen, do této chvíle nějak nezaujatá v jejich slovní potyčce, ho chytila za paži a řekla mu klidným hlasem:
„Neji, ona za to nestojí. Tím, že s ní budeš chtít mermomocí bojovat, jí dáš důvod k další poznámce a tím jí uděláš radost.“
Chvíli si TenTenina slova přebíral v hlavě, až nakonec přikývl. TenTen měla pravdu, ta holka za to nestojí…….

O dva dny později
Tik. Ťak. Tik. Ťak……..
CRRRRRRR!!!!!
Je mnoho zvuků, na které člověk vůbec, ale vůbec neměl přijít. A zvonění budíku je jedním z nich….
Hotaru popadla ten ďáblův nástroj a mrskla jím ven otevřeným oknem, které zapomněla včera večer zavřít. Někdo dole zakřičel:
„Hej, vstávat v pět ráno sice není příjemné, ale házet po někom v tuto dobu budík je ještě nepříjemnější!“
Hotaru, ačkoliv se jí moc nechtělo, to tomu člověku dole oplatila:
„Neřvěte! Tady lidi chtěj spát a jiní zas vstávat a vy jim to znepříjemňujete svým hulákáním,“ a zavřela okno.
Pak se protáhla a vešla do koupelny. Když rozsvítila, ani nechtěla věřit, že ta osoba, zírající ze zrcadla na ni, je ona samotná. Vždyť vypadá jak zombie!
Pak se pousmála a řekla si spíše pro sebe:
„Teď bych v klidu získala roli v tom nechutným filmu „Den mrtvých“, škoda, že už je víc než třicet let starý. Já bych se tam vyjímala.“
Opláchla se a pak se oblékla. Po snídani, skládající se pouze z cereálií a sklenky džusu, naškrábala Junovi ještě vzkaz, ať dřív, než půjde za svým novým týmem, předá klíče domovníkovi. Pak vyšla z bytu, teda vlastně vypadla, protože byla ještě tak rozespalá, že zakopla o práh…..

Vše jí časově vycházelo. Bylo půl šesté a se svým novým týmem se má sejít v šest na Monumentu Hokagů, na hlavě Yondyho.
Jediné podniky, které byly otevřené, byly non- stopky. Jinak vesnice ještě spala….
Teda, vlastně ne všichni. U jednoho domu zahlédla, jí povědomého, muže, který byl totálně namol. Přišla k němu blíž a poznala v něm…..
„Kotetsu! Co tu ksakru děláš?“ zvolala vyděšeně.
Kotetsu si ji chvilku prohlížel a pak rozjařeným hlasem začal blekotat:
„Hota- chaaan! Tvoje krása přímo září na začátku dne! Pojď se mnou do bytu, tam skočíme spolu do postýlky a ……..“
„Drž laskavě klapačku! Do bytu s tebou půjdu, ale do postýlky už ne!“ Povzdechla si Hotaru, podepřela Kotetsua v podpaží a odváděla ho domů.

„Kotetsu, už jsme u tvého bytu, kde máš klíče?“ zeptala se Hotaru o několik minut později.
„V kapse od kalhot, krásko. A tak skočíš do té postýlky se mnou?“ optal se vytlemeně Kotetsu.
Hotaru mu sladce odpověděla:
„Počkej, dám ti odpověď vevnitř.“
Hmátla mu do kapsy. Chvíli se v ní přehrabovala, až je konečně vytáhla. Odemkla a Kotetsu jí připomněl, že mu slíbila, že mu dá odpověď. Hotaru přikývla, postavila ho před pohovkou a pak se slaďoučce zeptala:
„Tak chceš znát mou odpověď?“
Kotetsu nadšeně přikývl.
Hotaru se napřáhla a vlepila mu takovou krásnou facku, až se z toho svalil na tu pohovku a okamžitě usnul.
Podívala se na hodinky a málem vyletěla z kůže. Za pět minut šest! Hodila klíče od Kotetsuova bytu rovnou na jeho šešulku, zavřela dveře a vyběhla.
Přitom si broukala:
„Nestíhám, nestačím, nesnídám a nesvačím. Soráček vážení, mám fakt velký zpoždění.“

Na určené místo dorazila o deset minut později. Už zdálky viděla čtyři postavy. Dvě z nich byly oblečené do zeleného čehosi a ty další dvě jí byly povědomé….
Jakmile přiběhla Hotaru blíž, začala se omlouvat:
„Omlouvám se za zpoždění, můj budík si myslel, že ta schůze je až zítra a navíc jsem potkala nějakého opilce a jelikož sbírám bobříky, tak jsem chtěla udělat dobrý skutek a odvedla jsem ho domů.“
Jakmile to dořekla, hned si začala prohlížet ty dvě povědomé postavy. Pak se zazubila na jednu z nich a řekla:
„Čágo, Neji, to jsme se dlouho neviděli, co?“
Oslovenému začalo cukat obočí, až se tam málem nervově zhroutil:
„Proč já, osude? Proč? Ano, občas jsem ukradl Hinatě- sama gumové medvídky a že jsem Leemu párkrát schoval bělící prostředek na zuby, ale takto krutý trest si nezasloužím!“
Jeden z těch, kteří byli v zeleném se překvapeně zeptal:
„Neji, to ty jsi mi vzal ten bělící prostředek?“
Než stačil Neji odpovědět, ta druhá zelená oblu….pardon, pan- zelená-je-in zavelel Hotaru:
„Za trest si dáš dvacet kliků! A to jsem ještě mírný! Tvá síla mládí by jistě dokázala ze sebe dostat více!“
Druhý kluk v zeleném se zeptal:
„Gai- sensei, smím je udělat s ní? Nestačil jsem totiž je dodělat na ranní rozcvičce! Aspoň ukážu té nové, že síla mládí se dokáže poprat se vším!“
Gai- sensei přikývl a k tomu dodal:
„Ano, Lee. A víte co? Všichni dělejte kliky!“
Nikdo se nevzmohl na protest a tak začali příkaz plnit, až ovšem na…
„Ty taky, Hotaru! Celý tým musí držet při sobě!“ nakázal Gai Hotaru.
Ta zavrtěla beze slova hlavou. Si z ní robí prču, ne? Ona prostě nebude dělat kliky! To teda fakt radši půjde se podívat za Kotetsuem!
„Ježiš, to jsem až tak zoufalá?“ pomyslela si Hotaru.
Zbytek týmu si ji udiveně prohlížel. Ta dívka zřejmě neví, s kým mluví.
Hotaru dál pokračovala:
„Spíš bych radši věděla, s kým jsem v týmu, protože znám jenom jménem a to navíc ne všechny. Ráda bych je poznala blíž. Doufám, že mě chápete.“
K údivu přítomných, Gai- sensei nakonec tedy svolil. Síla mládí přece spočívá i v síle přátelství a ta vznikne jenom když se navzájem představí a když si vyjeví své sny a koníčky!
Začal tedy Gai:
„Já jsem tedy Maito Gai. Mám rád sílu mládí, lidi, co preferují tento elastický oblek, co nosím já a Lee a trénink. Nemám rád, když někdo mladý zneužívá svých sil a nevyužívá je k dobru. A mým snem je..“
Neji utrousil:
„A je to tu zas.“
„…aby se jednoho dne stal tento elastický oblek povinným oblečením ninjů! Je pružný, roste spolu se svým nositelem a dodává mu sílu,“ dokončil Gai nadšeně.
Lee se zřejmě rozhodl rozšiřovat tento oblek dál a zeptal se Hotaru:
„Nechtěla bys taky takový? Je úžasný! Díky němu jsem zesílil!“
Hotaru si kriticky prohlížela oblek, který náhle Gai vytáhl neznámo odkud. Nakonec rázně odmítla se slovy:
„Ani za smrt Stephanie z Lazy Townu na Jetixu.“
TenTen dodala:
„Taky si myslíš, že ten seriál musel vymyslet někdo, kdo se fakt nudil, že?“
Pak se představil Lee:
„Já jsem Rock Lee. Je mi osmnáct let. Mám rád tréninky…a jednu holku….No a nemám rád lidi, co ubližují jakýmkoliv způsobem mé vesnici. A když ubližují té holce…… Mým snem je dokázat, že být skvělý Shinobi neznamená jenom být už od dětství talentovaný, ale znamená to také tvrdá práce, pot a slzy! A ještě k tomu získat srdce mé lásky!“
Gai se tam málem rozbrečel dojetím, Hotaru zase zoufalstvím. Takže to jsou dva fanatici síly mládí! K tomu jeden z nich zabouchlý!
Pokračoval Neji:
„Jsem Neji Hyuuga. Stejně jako Leemu, mi je osmnáct let. Mám rád klid a meditace. Nemám rád, když někdo neustále provokuje **výhružný pohled na Hotaru**. Můj sen je jednoho dne zrušit vedlejší a hlavní rodinu, aby klan Hyuuga nebyl prostě takto rozdělen.“
Hotaru zavýskla:
„To je snad první moudrá věc, co jsi kdy řekl!“
Neji tuto poznámku ignoroval.
Štafetu převzala TenTen:
„Tak já jsem TenTen. Nedávno jsem taky dovršila osmnácti let. Mým koníčkem jsou zbraně, trénování s nimi a tak. Nesnáším, když mi někdo vykecává můj názor. A mým snem je stát se stejně silnou kunoichi jako je Tsunade- sama.“
Nakonec přišla Hotaru:
„No tak já jsem Watanabe Hotaru. Jak vidím, jsem o něco mladší než vy, je mi teprve sedmnáct a půl. Co mám ráda? No tak psy, oheň, lidi se smyslem pro humor a ještě svého mladšího bráchu Juna. Nesnáším, když se někdo naváží do barvy mé pleti. Mým snem je jednoho dne nakopat Hoshikagemu pr*el. Ještě nějaký dotaz?“