Vznešená: díl 2: Jen malá prosba

Pouze Kazuro a Gaara vstoupili do jeho kanceláře, kde se ještě stále válely po zemi jeho tak pracně skladované papíry. Mezi oběma chlapci až do teď vládlo hrobové ticho. Oba se navzájem snažili dostat se do hlavy tomu druhému. Podezřívavost narůstala s každým dalším pohledem.
„Posaďte se,“ vyzval Gaara svého nečekaného návštěvníka a sám se posadil do obyčejného křesla za svým stolem.
Kazuto ještě chvíli mlčky postával, dokud se ze slušnosti neusadil na židli před psacím stolem.
Kazekage smetl poslední papíry, které už stejně jen zbytečně zabíraly místo.
Kazurovy oči po nich nenápadně blesky, ale okamžitě se zase vrátily ke svému hostiteli. Jeho pohled byl ostražitý, podezřívavý a nebyla v něm ani kapka té hrané úcty vůči Gaarovi.
„Rovnou k věci,“ pobídl ho mladý kazekage se svým typicky klidným a lhostejným výrazem.
Chvíli si hleděli ledově do očí.
„Neměl jsem v úmyslu to nějak natahovat,“ odpověděl návštěvník a na jeho tváři se objevil jakýsi náznak arogantního úsměvu.
„Norao-hime-sama si přála na nějaký čas odjet ze svého kraje. Letní sídlo klanu Suzume-sacchi bylo za záhadných okolností vypáleno, ale Hime-sama se odmítá prozatím vrátit do svého klanového sídla. Proto mě prosila, abychom jí vzali sem. Byla přesvědčena, že budete tak laskav a poskytnete jí jen na pár dní útočiště,“ domluvil Kazuro.
Stále byl klidný. Na jeho obličeji se nedal vyčíst sebemenší záchvěv emoce ani náznak jeho myšlenek. Jeho tvář byla jako andělsky krásná socha.
Upřel své žluté oči na Gaaru, který chvíli mlčel. Přemýšlel. Jeho myšlenky v hlavě se předháněly, o to, která zvítězí.
„Myslím, že bych si měl s Norao-sama promluvit,“ vstal z křesla náhle.
Jeho host nevídanou, bleskovou rychlostí vyskočil ze židle, na které seděl. Jeho ruce se zatnuly v pěst. Tohle byla jeho první otevřená reakce.
Kazekage přimhouřil oči. Něco nebylo v pořádku. Kazuro vysloveně nechtěl, aby mezi ním a princeznou došlo k sebemenšímu kontaktu.
„Hime-sama není dvakrát výmluvný člověk,“ snažil se zmírnit dojem svého nečekaného povolení nervů. „Nebude s vámi mluvit. --, Kazekage-sama,“ dodal, když viděl jeho ostražitý pohled.
„Přesto bych to rád vyzkoušel.“
„Nebude to možné.“
„Důvod?“ zavrčel Gaara.
„Je zakázáno, aby kdokoliv krom mě a mé jednotky s Norao-sama mluvil. I kdyby to byl kazekage,“ řekl neoblomně kapitán a konečně se přinutil povolit své sevřené pěsti. „To je prostě náš zákon.“
Oba se navzájem hněvivě měřili. Své antipatie si dávali jasně najevo a ani jednomu z nich to v žádném případě nevadilo.
„Vaše rozhodnutí?“ ptal se Kazuro po chvíli už znovu klidným hlasem.
„Zůstaňte jak jen je libo,“ odpověděl mu vůdce vesnice, ale ani na malou chvíli z něj nespustil oči.
„Děkuji za vaši laskavost,“ uklonil se host na oko uctivě, ale okamžitě se otočil a zamířil pryč z místnosti.
Gaara zůstal sám se svým psacím stolem a hromadou pohozených papírů a se svým pocitem, že něco - ať už je to cokoliv- není v pořádku. Možná právě z tohoto důvodu si tolik přál, aby princezna, stráž a jejich velitel zůstali jak jen bude možné.

Kazuro kráčel pomalým a klidným krokem tmavou chodbou, osvětlenou jen matnými lampami. Po každém druhém metru stál někdo z jeho lidí držících stráž až k pokoji, kde se teprve před chvilkou ubytovala hlava šlechtického klanu Suzume-sacchi.
Stála u velkého okna s rukama zastrčenýma v rukávech svého kimona. Její oči sledovaly prázdnou ulici venku. Hypnotizoval jí i přesto, že na ni nebylo nic zajímavého.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Norao po nich šlehla svým pohledem červených, smutných očí a znovu se věnovala vyhlížení z okna.
Dveře se otevřely aniž by klepajícího pozvala dál.
„Hime-sama, neměla byste stát u toho okna,“ uslyšela Kazurův, na oko starostlivý hlas.
Neodpověděla mu, ale ani se nehnula z místa, na kterém stála.
Vyhlížení ven teď byla jediná činnost, kterou mohla svobodně provozovat. Nikdo, ani Kazuro, jí v tom nemohl bránit.
„Musíte být unavená,“ zkusil znovu navázat konverzaci, ale opět neúspěšně.
Nedostalo se mu žádné odpovědi. Ani sebemenší náznak, že ho vůbec poslouchá.
Stál na místě a založil si ruce do kapes svých černých kalhot. Jeho klidný výraz se ani trochu nezměnil. Udělal krok v před a princezna sebou trochu škubla.
„Jsi hlučný,“ napomenula ho tiše.
Její hlas byl podobný tomu nejlíbeznějšímu zpěvu. Sametový a tak čistý.
„Máme povolení zůstat v Písečné, Hime-sama,“ promluvil znovu, když už byl přesvědčený, že Norao míní konečně komunikovat.
„Chceme domů,“ odpověděla mu znovu tím tichým, trochu úzkostlivým tónem.
„Víte, že nemůžete domů.“
„Kdo může za to, že nemůžeme domů?“ zeptala se a konečně k němu otočila svou tvář.
Její rudé oči do probodly.
Kupodivu se pousmál zvláštním, pokřiveným úsměvem.
„Spíš byste měla pokládat otázku, komu jste vděčná, že jste na živu.“
„Kdo může za to, že se nás pokusili zabít?“ zeptala se znovu.
Kazuro zatnul zuby. Tento typ jejích otázek ode dávna nenáviděl. Ten tón, se kterým je pokládala, když to říkal její sametový hlas. Ten opravdu nenáviděl.
„Kdo může za to, že se vůbec děje to, co se děje?“ položila další otázku a její pohled stále pronikal hluboko do jeho mysli.
„Dost,“ zasyčel nebezpečně a jen na sekundu zavřel oči, aby se uklidnil. „Řekl jsem dost.“
„Odejdi,“ vyzvala ho.
„Ne,“ odsekl a přiblížil se o pár kroků blíž.
„Řekli jsme, abys odešel,“ zkusila to znovu, už s menší autoritou v hlase.
„Kazekage se vás nejspíš pokusí navštívit,“ začal vysvětlovat tiše a pomalu. Nespustil z ní své žluté, nebezpečně žhnoucí oči. „Měla byste mu dát jasně najevo, že o jeho návštěvy ani o konverzaci s ním nestojíte, Hime…-sama.“
Chvíli bylo ticho, než se otočil a zamířil ke dveřím.
„Ve vašem vlastním zájmu,“ dodal ještě a ohlédl se přes rameno.
Nakonec mávnul rukou na rozloučenou a vyšel ven z pokoje. Hned na to ve dveřích zachrastil klíč. Norao se otočila zpět ke svému oknu. Trochu svěsila hlavu a ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že si surově svírá kůži na svých rukou.
Kousla se do rtu tak, že z něj po malé chvíli vytekl jen malinký čůrek rudé krve.