Elitní Ninja I - Tajné city[17]

Zek šel za Leem.
„Shikimaru říkal, že byste mě chtěl učit.“ řekl mu hned. Lee se na něj otočil a okamžitě se usmál.
„To určitě! Chtěl jsem ti ukázat opravdové tai-jutsu.“ Zvedl se a naznačil Zekovi, aby ho následoval. Vzdálil se několik desítek metrů od ostatních. Lee začal mluvit.
„Určitě víš co je to tai-jutsu, že?“ zeptal se ho. Zek přikývl.
„Výborně! Nejlepší trénink je jako opravdový souboj. Takže útoč, jako bys mě chtěl opravdu zabít. Ale, používej pouze tai-jutsu.“ vyzval Zeka Lee. Zek opět přikývl a postavil se do pozice, kterou se učil v akademii. Lee postavil do své obvyklé pozice s rukou za zády. Zek neváhal ani vteřinku a vrhl se na Leeho. Ten ho bez problému chytil za ruku a vyhodil do vzduchu. Zek bolavě dopadl na zadek. Neváhal však a znova zkusil další výpad. Ten však dopadl stejně katastrofálně jako ten předchozí.
„To stačí. Jak sis mohl všimnout, nemáš sebemenší šanci mě zasáhnout.“ řekl mu.
„Ale to není fér!“ začal Zek.
„Nepřerušuj mě!“ zarazil ho Lee, „Nemáš šanci mě zasáhnout, protože nejsi dost rychlý! Klíčem k úspěšnému tai-jutsu je rychlost. Bez rychlosti budou tvé útoky pomalé a tím pádem i slabé. Taky si pamatuj, bez tai-jutsu se daleko nedostaneš. I když budeš umět všechny techniky a tvé tai-jutsu bude slabé, prohraješ. Protože bránit se mu pomocí technik, je velice náročné na chakru.“ Zek ho vnímal všemi smysly.
„A jak tedy získam větší rychlost?“ zeptal se ho.
„No způsobů je mnoho. Mě se však osvědčil jeden. Je to však velmi namáhavé a i bolestivé.“ varoval ho.
„Ale já to dokážu! Věřte mi!“ naléhal.
„Výborně! Přesně to jsem chtěl slyšet! řekl Lee a znovu se na Zeka zazubil.
„Ten způsob je naprosto jednoduchý. Na své nohy si prostě připevníš tyhle závaží.“ řekl Lee a začal se hrabat v baťohu. Pak je vylovil. Podal je Zekovi. Byli však tak těžké, že je okamžitě upustil na zem.
„Cože?! To mám na nohou nosit tohle?! Vždyť je to těžký jak kráva!“ vyjel na něj Zek.
„Jo přesně tak. Nos to na nohou pořád. Trénuj v tom. Prostě nos je vždy. Jednou, až půjde do tuhého, tak je sundej a určitě poznáš veliký rozdíl.“ řekl mu.
„Dobře.“ řekl a nasadil si závaží na nohy. Pokusil se udělat několik kroků a náhle zjistil, že to není takový problém, jak se mu zdálo.
„Fajn. A co dál? Jak získat rychlost?“ zajímal se.
„No jak asi? Prostě běhej. Budu běhat s tebou. Snaž se udržet mému tempu.“ Zek přikývl a dali se do běhu.

Mezitím u Hinaty, Shikimara a Sakury
Hinata ležela na zemi a byla stále v bezvědomí. Nad ní klečela Sakura, která právě skončila s léčením. Stoupla si a přišel k ní Shikimaru.
„Jak je jí?“ zeptal se.
„Je v pořádku. Už se jí opět vrací chakra.“ oznámila situaci Sakura.
„To je dobře.“ řekl Shikimaru a zadíval se na Hinatu.
„Kde je Lee?“
„Odešel se Zekem trénovat.“ řekl. Sakuře se na tváři objevil nepatrný úsměv.
„Nemrzí tě, že tobě se nejvíce vyhýbá?“ zeptala se ho.
„Ani se mu nedivím. Není toho moc, co bych ho mohl naučit. A zdá se, že to ho zajímá nejvíc. Naruto pro něj bude ideální učitel. Dost mi ho připomíná, když jsme byli malý.“
„N-naruto...?“ ozval se slabý hlas. Sakura se ohlédla na Hinatu, která se pokoušela zvednout. I hned u ní opět klečela a položila jí zpět na zem.
„Musíš ležet, Hinato.“ napomenula jí.
„Kde je Naruto?“ zajímala se Hinata.
„Není daleko, neboj se.“
„Chci ho vidět.“ řekla a znova se pokusila zvednout.
„Uklidni se. Někoho ho pro něj pošlu.“ domlouvala jí Sakura. Hinata konečně polevila a Sakura si oddychla. Kývla na Shikimara, který okamžitě pochopil a vydal se pro Naruta.
Naruto meditoval na louce. V tom ho někdo vyrušil.
„Co se děje Shikimaru?“ řekl bez toho, aby otevřel oči. Shikimaru se zarazil.
„Hinata. Chce tě vidět.“ oznámil mu. Když to Naruto slyšel, okamžitě otevřel oči a zvedl se na nohy.
„Je vzhůru?! Jak jí je?“ jeho klidná nálada byla hned pryč.
„Nic jí není. Jen tě chce vidět.“ sotva co to dořekl, Naruto zmizel a objevil se u Hinaty. Sakura se vylekala, ale neřekla vůbec nic. Byla ráda, když se Hinatě na tváři objevil úsměv. Potichu a nenápadně se vytratila.
„Jsi v pořádku, Hinato?“ zajímal se hned.
„Nic mi není Naruto.“ řekla pořád slabým hlasem a pokusila se zvednout. Málem by upadla, kdyby jí Naruto nezachytil.
„Víš jistě, že nemáš ležet?“ bál se Naruto. Hinata se na místo odpovědi Naruta pořádně chytla. V tu chvíli se v Narutovi vše pohnulo, div Hinatu neupustil. Hinata ho pomalu vedla dál od místa. Bylo vidět, že je pro ni obtížný každý krok.
„Hinato co se děje? Kam mě to vlečeš?“ nechápal Naruto. Hinata to nevydržela a po tváři se jí skutálela slza a za ní další a další. Ani se je nesnažila udržet, tak dlouho čekala, až se její emoce konečně uvolní. Naruto nevěděl, co má dělat, pouze ji objal a rukou jí hladil její krásné dlouhé vlasy.
Po té, ji zašeptal do ucha:
„Hinato, co se děje? Proč pláčeš?“ Hinata mlčela. Pouze se k němu ještě více přitiskla.
„Naruto, chyběls mi. Moc si mi chyběl.“ řekla po chvíli a trochu se uklidnila.
Naruto mlčel. Nevěděl co říct. Brzy je bude muset opět opustit. Také mu za ty léta chyběli.
„Naruto já vím, že nás zase opustíš a možná se už nevrátíš.“
„Vrátím se, to ti přísahám Hin a ty víš, že se já své sliby dodržuji.“
„Naruto... já... chtěla bych jít po tvém boku. Být s tebou a pomáhat ti.“
„Jít se mnou? Ale ve vesnici máš rodinu a přátelé. Ty tě potřebují Hin. Se mnou bys ses každý den vystavovala nebezpečí a...“ Hinata mu přiložila dlaň na pusu.
„Všeho bych se vzdala, jen abych byla s tebou. Vždy jsem si to přála. Být po tvém boku, být jako ty. Naučil si mně věřit v sebe a nevzdávat se. Díky tobě jsem zesílila. Možná ne v tvých očích, ale v očích ostatních a hlavně mých. Poprvé v životě jsem na sebe pyšná. A to vše díky osobě, kterou obdivuji, na kterou myslím dnem i nocí, kterou miluji. Naruto, jsi to ty.“ Hinata se konečně Narutovi vyznala. Tolik let jí to trvalo, ale měla strach, že už jinou příležitost mít nebude. S nadějí mlčky čekala na jeho reakci. Naruto byl úplně mimo. Přemýšlel o tom, co mu Hinata řekla.
Miluje mě? slyšel pořád v hlavě. Zadíval se na ní. Měla hlavu opřenou o jeho rameno a koukala se za něho.
„Hinato já... nevím, co říct. Nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlel.“ řekl po pravdě. Hinata zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Neříkej nic...“ řekla a přiblížila svojí tvář k Narutově. Naruto naprosto nevěděl, co dělá. Připadal si jako v transu. Pak si uvědomil, že líbá Hinatu. Utápěl se v tom pocitu. Po dlouhé době se přestal cítit utrápeně. Byl konečně volný. Po dobré čtvrt hodině se odtrhli. Hinata zářila štěstím a Naruto se na ní usmíval. Náhle však jeho úsměv posmutněl. Hinata si toho všimla a zeptala se:
„Co se děje?“
„ Je mi líto. Ale nemůžeš se mnou jít.“
„Chápu...“ řekla Hinata.
„Můžeš s námi jít až do země vodních vírů. Dál, ale budeme muset jít sami.“
„Neboj se. Já se vrátím.“ řekl a letmo políbil Hinatu na čelo. Hinata se usmála.
„Měli bychom jít. Už jim to přijde určitě trochu divné.“ řekla a ukázala za sebe. Vyšli spolu směrem k ostatním. Hinata se stála přidržovala Naruto, ale dalo by se říct, že to nebylo kvůli bezpečnosti.

Tak k tomu vyznání, asi to není takové jako od Kishimota. Ale fakt sem se snažil, nekecám!

celá má fanfiction