Ve jménu oddanosti 6

Přísaha

Dopoledne se vkradl do pokoje Sasori.
„No vida! Čekal jsem tvoji poslední hodinku a ty si tu zatím bavíš!“ vyfoukl nahlas, když jí viděl, jak se snaží pomocí rukou Itachimu naznačit její boj s démonem. Zrovna předváděla, jak se ocasatý tvářil, když se mu zakousla do nohy a černovlasý se neubránil smíchu. Loutkář s mírným udivením sledoval Itachiho změnu a v skrytu duše si oddychnul. Nechtělo se mu pohřbívat čerstvý závan života, který vnesla mezi ně, když se k nim přidala.
„Rozhodně tady máte veselo. Ty máš ale ležet a co nejmíň se hýbat!“ zamračil se a Hachi se uklidnila.
„Jdu tě prohlédnout, jak jsi na tom. Itachi, počkáš za dveřmi?“ vyzval ho a mladý Uchiha s kývnutím zmizel. Hachi ho láskyplným pohledem doprovázela než za sebou zavřel dveře.
Červenovlasý jí jemně prohmatával a nestačil se divit, že mnoho škrábanců a modřin už zmizelo.
„Bolí tě ještě něco?“ Kývla a ukázala na hlavu.
„O tom vím, musela jsi se někde praštit, ale nevěděl jsem si s tím rady. Cítíš se nějak jinak? Nemáš rozostřené vidění? Slyšíš mě dobře?“
Ukázala mu zvednutý palec.
„Tak to vypadá, že důležité funkce zůstaly zachovány. Teď ještě jedna věc,“ řekl a odrhnul deku.
„Zahýbej palci na nohou,“ nakázal jí a upřeně sledoval jakýkoliv pohyb.
Nic se ale nestalo. Hachi vyděšeně otevřela oči dokořán.
„Uklidni se a zkus to ještě jednou. Tentokrát se ale víc soustřeď.“
Hachi se zkřivilo obočí, jak ustavičně se snažila a po chvíli se palce lehce zachvěly.
„Díkybohu!“ oddychnul si Sasori. „Měla jsi rozdrcený obratel a myslel jsem, že tak náročnou zlomeninu se ti nepodaří zahojit. Teď můžeš jenom děkovat svému tělu za jeho regeneraci.“
„Že to jde ztuha, z toho si nic nedělej, to je normální. Dej tomu čas a zase budeš běhat jako dřív,“ mrknul na ní ještě a hnědovlásce se ulevilo.
„Myslím to ale vážně, teď budeš dva dny v klidu. Nechci nic podcenit, takže jestli tě uvidím mimo postel...,“ začal a Hachi ho rychle doplnila náznakem svázaných rukou s veselým obličejem.
„Hlavně, že si rozumíme!“ změřil si ji přísně, ale také se neubránil úsměvu.
Když vycházel ven, Itachi stále čekal na chodbě.
„Tak co?“ kradmo na něj pohlédl. Nemohl ale utajit, jak moc čeká na jeho odpověď.
„Překvapivě dobře. Budeš jí ale muset ze začátku pomáhat se vstáváním. Nohy jí ještě moc neposlouchají. Ale jinak to vypadá, že i hlava je v pořádku,“ vyřkl svou diagnózu Sasori.
„To je dobře. Ale chtěl jsem se zeptat...myslíš, že ten úraz hlavy mohl nějak ovlivnit její řeč?“ trochu rozpačitě se optal.
„Co tím myslíš?“
„Dneska v noci....měla horečky a pak...řekla moje jméno,“ odpověděl pomalu Itachi a když to vyřkl, měl konečně pocit, že se mu to jen nezdálo.
„Hmmm, zvláštní. Je možné, že by ta rána mohla nějak ovlivnit její centrum řeči, ale nejsem si jistý,“ promnul si zamyšleně bradu červenovlasý.
„Dokážeš to zjistit?“
„Možná. Její anatomie je ale trochu odlišná od té naší. Neznám nikoho jiného jejího druhu. Je možné, že vlčí lidé nikdy nemluvili. Zkusím zapátrat ve starých knihách. Ty zatím můžeš zkoušet, jestli ti nepoví ještě něco jiného.“
„Dobrá, budu rád, když mne budeš informovat,“ kývnul Itachi a zmizel zase za dveřmi svého pokoje.
Sotva zvednul oči od země, uviděl, jak se Hachi pokouší vstát. Když se ale postavila na obě nohy, jedna se jí podlomila a ona padala k zemi.
Doběhnul k ní tak akorát, aby ji stačil chytnout.
„Co tu vyvádíš?!“ zamračil se. Mohla si zase ublížit. Hachi na něj omluvně kulila oči, ale zároveň vzpínala ruku k oknu.
„Jestli chceš k oknu, měla jsi na mě nejdřív počkat,“ zavrtěl hlavou Itachi, ale odnesl jí v náručí tam, kam chtěla.
U okna vzala Hachi za kličku a otevřela ho dokořán. Svěží vzduch ještě nepropálený poledním sluncem vstoupil do místnosti a přinesl s sebou vůni květin z nedaleké louky.
„Hachi?“ zkusil. „Nechceš si se mnou povídat?“
Dívka k němu překvapeně otočila hlavu.
„Víš, dneska v noci...vykřikla jsi moje jméno,“ pokoušel se jí připomenout.
Překvapení se jí rozlilo po celém obličeji. Zavrtěla hlavou, že to není možné.
„Nelžu ti. Mluvila jsi, takže to možná umíš. Nechceš to zkusit?“ zkoušel dál.
Uhnula pohledem a mírně zavrtěla hlavou. Veselí z toho, že je v pořádku, vystřídal smutek.
Odnesl ji zpátky na postel.
„Nechtěl jsem tě rozesmutnit. Neznám okolnosti, proč neumíš nebo nemůžeš mluvit. Jen jsem to zkusil,“ pohladil ji jemně po tváři. „Pokud si ale nepřeješ se mnou mluvit, necháme to být.“
Chytla ho za rukáv a zběsile si ukazovala na němá ústa s horlivým kýváním. Chtěla s ním mluvit, ale nešlo to. Chtěla mu toho tolik říct. Jak jí chyběl, jak je teď šťastná. Jak moc doufala, že všechno bude zase tak jako dřív. Že už od něj nikdy nechce odejít. Posmutněla ještě víc a zoufale ho objala.
Přivinul si ji k sobě.
„To je v pořádku. Stačí, že tu jsi se mnou!“ utěšoval ji. Sám se ale nestačil divit, jak je klidný a šetrný. Najednou mu nevadilo prokazovat jí náklonnost. Měl potřebu se o ní starat a ta přehlušila jakékoliv pochybnosti.
A staral se o ní, jak mohl. Přišli se za ní podívat ostatní, aby jí pozdravili a ona měla radost, že je vidí.
„Tys nám ale nahnala strachu!“ chechtal Hidan a cuchal jí vlasy.
„To teda jo! Měla bys dostat přes zadek!“ brblal Kakuzu, ale byl rád, že je v pořádku.
Zetsu se mihnul mezi dveřmi a zamumlal něco o nesmrtelném soupeři. Hachi to vzala jako kompliment a stačila se usmát na pomalu mizící záda.
Když všichni odešli, přinesl jí Itachi jídlo. Položil jí tác do klína a jal se jí krmit. Zamáchala rukama, že ona umí jíst sama.
„Ne! Máš odpočívat, takže koukej jenom pořádně otvírat pusu!“ tvářil se nekompromisně a strčil jí první lžíci polévky do překvapených úst. Polkla, ale otřásla se.
Došlo mu, co se děje.
Vyběhl ještě na chvíli ven a vrátil se s pořádným kusem masa.
„Tohle ti asi pojede líp, viď?“ řekl a Hachi vesele zatleskala rukama.
Než tu lahůdku stačila chytnout do rukou, položil jí na talíř a začal maso způsobně krájet. Po prvním soustu se rozzářila jako sluníčko a hned jak dokousala, už nastavovala pusu na další. Pobaveně sledoval, jak jí chutná a najednou mu došlo, že vlastně taky dlouho nic nejedl. Kručení v žaludku mu dalo za pravdu. Když to Hachi uslyšela zavrtěla hlavou před nastaveným dalším soustem, vzala mu vidličku a nasměrovala ji k němu. Otevřela pusu a očividně si chtěla vyměnit role, jen u toho vypadala, že chce nakrmit malé dítě, které nechce jíst. Itachi nejdřív vzdoroval, ale nakonec si dal říct. Pečínka chutnala skvěle a tak se střídali, až nakonec všechno snědli.
„Je tu ještě salát,“ kouknul se na tác Itachi a Hachi se ušklíbla. Rozhodl se jí potrápit.
„Zelenina je zdravá. Takže koukej jíst!“ vzal nakrájenou okurku a rozhodl se, že jí prostě sní. Hachi se vzpouzela a šklebila, ale nakonec jí okurka skončila v puse.
„Teď to rozkousej a spolkni,“ radil jí, když viděl, jak s tím kusem zeleniny v puse bezradně sedí, a ujelo mu uchechtnutí nad jejím výrazem.
Hachi se zablýsklo v očích a hnusnou okurku vyplivla. Strefila se Itachimu rovnou mezi oči. Itachi zůstal zaraženě sedět s neprostupným výrazem.
Zasekla se. Nepřehnala to?
Černovlasý stočil pohled na salát a vzal do ruky celou misku.
„Tak za to ho, má milá, sníš úplně celej!“ zasyčel a vrhnul se na ní. Hachi vyjekla a už se nestačila bránit. Jak se jí snažil prostrčit jakékoliv jídlo přes semknuté rty a tvářil se i toho jako tyran, musela se začít smát. Tím ale otevřela ústa dokořán a schytala první papriku. Zašklebila se a rozhodla se mu misku vytrhnout z ruky. Itachi se ale nedal a boj skončil v momentu, kdy ona ležela s rukama sepnutýma za hlavou, které jí Itachi držel a než si to stačili uvědomit, jejich tváře zase byly tak blízko.
Hachi překvapeně vydechla a zadívala se na něj s otázkou v očích. Měl ji zase tak blízko u sebe.
„Tak...co kdybychom to zkusili nanovo?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď a políbil jí. Tělem jí projela vlna vzrušení, když se jejich rty setkaly. Na nic nečekala a vroucnost mu opětovala. Když ucítil kladnou reakci, ruce jí pustil a ty se mu zabořily okamžitě do vlasů. Dlouze se líbali a vzrušení je prostupovalo čím dál hlouběji. Odvážil se zajít dál a rukou jí pomalu prozkoumával hořejší část těla. On mu svým tělem vycházela v ústrety a brzy ke své ruce přidal i své rty. Měla na sobě jen volné triko, aby jí obvazy moc neškrtily a tak ho vzrušovala ještě víc. Přitisknul jí k sobě ještě víc, ale náhle zaúpěla. Zastavil se a uviděl v jejích očích slzy. Musel se nechtěně dotknout ještě nezahojeného místa.
„Omlouvám se, nechal jsem se unést,“ pohladil jí po tváři, aby jí utěšil. Převalil se na stranu a on se k němu hned přitulila. Znovu ucítil, jak mu drží tričko v zaťaté pěsti, jakoby se stále bála, že jí uteče. Tolik mu to chybělo.
„Budeme pokračovat až se uzdravíš. Co ty na to?“ zašeptal a políbil jí do vlasů. Nepatrně kývla a ještě víc se přitiskla tak, aby to nebolelo. Během chvíle opět oba usnuli.

Po dvou dnech, kdy se Hachi úplně uzdravila a Sasori jí konečně propustil z postele, rozhodl se Itachi, že ji naučí bránit se i bez toho, aby se musela měnit.
Vzal jí na louku nedaleko jejich sídla a snažil se ignorovat většinu ostatních, kteří se plížili za nimi. Když už se ale Hachi asi podesáté otočila a usmála se, už to nevydržel.
„O co vám, sakra, jde?!“ rozkřiknul se do nejbližšího křoví, kde je tušil.
„Promiň, ale chtěli jsme vidět, jak jí to půjde,“ ozvala se odpověď hlasem patřícím Deidarovi.
„Řekl jsem, že ne! Tohle není žádný cirkus!“ zatvrdil se.
„My víme. Proto se za vámi plížíme!“ odpovědělo křoví, tentokrát hlasem Kisameho a Hachi vyprskla smíchy.
„I ty, Brute?!“ podíval se na ní polouraženě. „Já tě tu chráním a ty se tomu směješ?!“
Dívka se uklidnila , ale zároveň od ní schytal prosebný výraz.
„Aaaa! No jo, tak pojďte, no!“ mávl nakonec rukou a nasupeně se otočil od třesoucího se keře. Proč jí všechno hned dovolí?!
Zbytek ninjů vesele vyběhnul za nimi a na palouk už dorazili společně.
Nechali ty dva a sesedli se vedle sebe a zpovzdálí sledovali.
„Takže, tohle je kunai. Používá se na boj zblízka. Už jsi ho někdy viděla?“ ukazoval jí předmět a ona kývla.
„Dobře. S tím tě naučím později. Nejdřív tě naučím, jak zacházet s shurikeny. To jsou tyto malé hvězdice. Vrhají se po nepříteli a jsou používány na boj z dálky. Vidíš tamten strom?“ ukázal na dub stojící asi padesát metrů od nich. Kývla a on hodil první zbraň a hned za ním další a další. Ty se postupně zarazily do kmene pěkně vedle sebe v řadě. Ostatní se nechali strhnout a s culením mu zatleskaly. Vysloužili si nevraživý pohled. Hachi to jen se zájmem sledovala.
„Teď ti na bližší strom udělám terč a ty se do jeho kmene pokusíš strefit ano?“ vysvětlil jí, podal několik shurikenů a vzdálil se. Vyryl do stromu terč a vrátil se k ní. Vzal jí z ruku a ukázal jí jakým pohybem se hvězdice vrhá.
„Tak a teď to zkus,“ pobídnul jí, ale zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“ zamračil se, ale Hachi jen dál stála jako zaražená do země.
„Hachi! Tohle je důležité! Musíš se umět bránit i v lidské podobě. Já ti nebudu moct stát pořád za zadkem, abys nepřišla k úrazu!“ vyjel na ní, jak byl rozčílený, že ho neposlouchá. Zvedla hlavu a v očích jí létaly blesky. Jedním rychlým pohybem hodila všechny shurikeny najednou, které se do stromu zaryly nejméně do poloviny pěkně pod sebe. Itachi otevřel překvapeně pusu, ale to už měl kunai pod krkem. Vztekle na něj vrčela. Mohl jí její rozhořčení přímo číst z očí. Jak se opovažuje tvrdit, že ona není k ničemu jinému než aby jí musel zachraňovat. Její divoké srdce hlasitě bilo a nepřipouštělo ani v nejmenším, že by se o sebe neuměla postarat.
„Ty...ty umíš zacházet se zbraněmi?“ zeptal se trochu zbytečně Itachi. Dívka protočila oči a nabroušeně zabodla kunai do země.
V hloučku opodál vypukl bujarý jásot.
„Hehe, myslím, že tě dostala, Itachi!“ posmíval se mu Hidan a to ho dopálilo ještě víc. Rozhodl se jí potrestat za to, že mu takovou věc zatajila.
„Pak se tedy braň!“ zavrčel a ohnal se po ní svým kunaiem. Vycítila jeho rozpoložení, na nic nečekala, hodila salto vzad a v letu ještě sebrala svoji zbraň ze země. Přikrčila se a znovu se proti němu rozběhla. Jejich zbraně o sebe zařinčely. Ukáže mu, jak se o sebe mí postarat! Dala do toho boje veškeré své umění. I když byla zvyklá bojovat odmala, stále se jí tento styl příčil. Raději byla ve své zvířecí podobě. Připadalo jí to tak přirozenější.
Ač se to zdálo nemožné, jejich síly byly vyrovnány. Oba po nějaké době ztráceli síly, ale o to víc je doháněli svou vervou. Pak se ale Hachi nečekaně protočila a řízla Itachiho do tváře. Vyděšeně se zastavila a okamžitě jí vypadla zbraň z ruky.
„To je jenom škrábnutí, pokračujeme!“ zamračil se a snažil se jí donutit dál bojovat, aby jí ukázal, jak lehce jí dokáže porazit. Musel mít přece pravdu! Ona ale zavrtěla hlavou a přiblížila se k němu, aby mu zranění ošetřila. Odtáhl se od ní.
„Nech mě!“ odsekl a odešel pryč. Hachi ta zůstala jen smutně stát.
Nechtěla mu ublížit a představa, že by to měla udělat znovu ji děsila. Ještě víc ji ale trápilo, že se na ní znovu zlobil.
Kisame k ní došel.
„Byla jsi skvělá, Hachi!“ pochválil jí, ale náladu jí nevrátil.
„Nic si z toho nedělej. Jen jsi mu trochu pocuchala sebevědomí. Myslel si, že tvoje ochrana je jen na něm a chtěl tě rychle přemoct, aby ti dokázal, že ho potřebuješ. Jen jsi mu ukázala, že jsi samostatná. On to zvládne neboj!“ pokoušel se jí utěšit. Hachi se mu ale vytrhla a rozeběhla se za Itachim. Tohle nechtěla. Chtěla mu jenom ukázat, že není tak bezbranná, ne že ho nepotřebuje. Nikoho nikdy nepotřebovala tolik jako jeho. Dohnala ho až doma. Vběhla do obývacího pokoje a akorát zahlédla mizící záda za rohem v chodbě. Vyběhla schody po třech a skoro bez dechu ho zezadu objala. Zastavil se. Cítil stisk jejích paží kolem pasu i to jak mu pěsti úpěnlivě zarývala do trika. Vzal jí za paže a povolil stisk. Přetáhl si jí před obličej.
Vypadala zoufale a neměla daleko k pláči.
„Stalo se něco?“ ostražitě sledoval, jestli není někde zraněná. Nenapadlo ho, že by to mohlo být kvůli němu. Zavrtěla hlavou a vzápětí začala rychle ukazovat na sebe i na něj a druhou rukou ho nepouštěla.
„Zpomal! Nevím, co chceš říct,“ zatřásl s ní a ona se zastavila. Pak na nic nečekala a políbila ho. Do toho polibku se snažila dát veškeré své emoce. Doufala, že porozumí, jak moc o něj nechce přijít a jak moc ho potřebuje. Překvapeně cuknul, ale za chvíli zapomněl na to, že byl na ní naštvaný a vroucně ji objal.
Když se od sebe odtrhli, smutně ho pohladila po pomalu zasychající ráně na tváři.
„Jestli se chceš omluvit za tohle tak nemusíš....zasloužil jsem si to,“ sklopil pohled. Slova omluvy nacházel jen velmi ztěžka.
„Chápej, chci tě chránit a chtěl jsem ti dokázat, že na to mám. Možná kdybys mne neřízla, došel by ten boj až moc daleko a ublížil bych ti a to bych nikdy nechtěl. Já...prostě se o tebe jenom bojím a chtěl bych mít jistotu, že pro tvoji obranu jsem udělal maximum,“ mluvil velmi pomalu a chvílemi měl pocit, že za něj mluví někdo jiný. Jiný Itachi, o kterém si myslel, že v něm už dávno umřel. Hachi před ním tiše stála a pozorně ho poslouchala. Pak, zničehonic, sebrala jeho zbraň a řízla se do prstů pravé ruky.
„Co to...?!“ dostal ze sebe akorát, ale než jí stačil vzít kunai, pustila ji a zaryla mu prsty levé ruky do rány. Syknul bolestí a sledoval, jak si prsty namočené v jeho krvi vkládá do úst. Hned nato zvedla své poraněné prsty a vsunula mu je do pusy. Okusil její krev a zasáhl ho cizí pocit jako blesk. Její krev, tak sladká a tak horká mu pomalu sklouzávala do krku a on jakoby najednou porozuměl všemu co mu chce říct. Cítil lásku a neukojitelnou touhu už být navždycky jenom s ním. Prudce ji k sobě přivinul a své rty spojil s jejími. Ona mu přísahala a tu přísahu spojila krevním poutem, které už nikdy nemůže být vzato zpět. Ona má teď část jeho, on zase tu její.
„Přísahám,“ zašeptal mezi polibky, vzal jí do náručí a odnesl si ji do pokoje. Položil ji na postel a ona pokorně čekala. Konečně viděl ten pohled. Pohled plný lásky, touhy a vášně. Pomalu jí vysvléknul tričko a ona k němu natáhla ruce. Nenechal se dlouze pobízet a přitisknul své tělo na její. Nechal své rty prozkoumat celé její tělo a ona myslela, že se každou chvíli rozplyne. Když se dostal až k její krátké sukni, ještě se na ní s otázkou podíval. Chytla ho za lem trička a přetáhla mu ho přes hlavu. Odhodila ten kus oblečení na zem a znovu ho začala něžně začala líbat. Než si stačila cokoliv uvědomit, byli oba nazí a stupeň jejího vzrušení stoupal ke svému vrcholu. Když se jejich těla spojili, tiše zasténala a propnula se jako tětiva. Stejně s ní i jemu unikl táhlý vzdech, ale stále kontroloval, jestli je jí to příjemné. Zrychleně dýchala a se zavřenýma očima prsty hledala jeho rty. Když je našla, vpila se do nich a přitáhla si ho k sobě ještě blíž. Pomalu zrychloval jejich milostné tempo a cítil její prsty zatnuté na jeho zádech. Než si stačil dostatečně užít jejich vzájemné spojení, vzrušení obou dosáhlo maxima, zaryla mu prsty do zad ještě hlouběji a oba najednou hlasitě vydechli dívající se vzájemně do široka otevřených očí.
Zůstal jí ležet na rameni a zhluboka oddychoval. Její ruka ho hladila ve vlasech a slyšel její zrychlené srdce. Nadzvednul se, aby jí viděl do tváře. Pozorovala ho unaveně, ale spokojeně.
„Líbilo?“ usmál se a ona mu úsměv vrátila. Pohladil jí po břiše, ale vzápětí zjistil, že má ruce od krve.
„To...to bylo poprvé?“ vyvedlo ho to z míry a zděsil se. S lehkým začervenáním kývla.
„Já...nevěděl jsem, že...byl bych opatrnější...“ začal zoufale koktat, ale zarazila ho jedním pohybem ruky. Stále se usmívala a jemně ho políbila. Když stále ohromeně nereagoval, převalila ho překvapeného na záda, obkročmo si na něj sedla a začala mu přejíždět pomalu jazykem po krku. Chtěl se jí ještě omluvit, i když nevěděl vlastně za co, ale vlepila mu pusu a ona zahlédl v očích jiskřičku zájmu. Došlo mu, o co se teď snaží a ze srdce mu spadl kámen o velikosti menší skály. Muselo se jí to líbit! Muselo když...chce znovu!