Ve jménu oddanosti 7

Hachiin původ

Strávili dobré dva dny v posteli a ven vycházeli jen na jídlo a do sprchy. Když už se Hidan nedostal do koupelny druhou hodinu, začal nabroušeně brblat. Když zevnitř zaslechnul Hachin smích, začal toho mít právě dost.
„Tohle už není normální! Buď je vykopneme z baráku nebo musíme postavit druhou koupelnu!“ vlítnul s osuškou kolem ramen do obývacího pokoje, kde se poflakoval zbytek Akatsuki.
„Tak si to tak neber!“ snažil se ho uklidnit Kisame.
„Nebo aspoň nedávej tak najevo, jak moc žárlíš!“ ušklíbnul se Kakuzu a vyhnul se letícímu kartáčku na zuby.
„Ty mě moc neštvi!“ zavrčel Hidan a zpruzeně dosednul na pohovku.
„Ale kdo by nežárlil, no nemám pravdu?“ rozhodil rukama a většina mu musela dát za pravdu. Hachi byla překrásná žena, ale všem bylo jasné, že teď už patří jenom jednomu muži.
Další den ráno i zamilovaný pár přišel na snídani, protože Pein pro ně po dlouhé době měl novou misi.
„Jsem rád, že vás zase vidím!“ ucedil ironicky jejich vůdce a Hachi se začervenala. Sjel jí pohled na Itachiho, ale ten měl zrovna hroznou práci se smítkem na stole.
„Nicméně,“ pokračoval nevzrušeně zrzavý, „Itachi s Kisamem mají za úkol zajít do vesnice vzdálené asi tři dny cesty odtud a zjistit informace o tříocasém démonovi. Svitky získané od mnicha nás sice dávají spoustu údajů o démonech, ale neříkají, kde se nachází.“
„A co Hachi? Ta s námi nepůjde?“ zvednul obočí pochybovačně Kisame a Itachi zpozorněl.
„Ne, pro ni mám jinou práci,“ odvětil Pein. „Hachi, máš možnost napravit svou chybu. Znovu vás posílám chytit osmiocasého ve stejném složení.“
„To nedovolím!“ prudce vstal Itachi a bouchnul pěstí do stolu.
„Chceš mi odporovat?!“ zavrčel na něj vůdce.
Hachi k Itachimu natáhla ruku a donutila ho sednout. Pak se otočila na Peina a kývla.
„Ty souhlasíš?!“ nemohl věřit, že se toho chce účastnit. „Málem tě zabil a ty proti němu chceš jít znovu?!“ zvyšoval naštvaně hlas. Podívala se na něj chladnýma očima a jemu zmlklo. Viděl v nich odhodlání a neústupnost. Po jejich přísaze v ní mohl číst jako v knize a stejně tak ona v něm. Byla bojovník a zabiják stejně jako on, který nepřipouští prohru. Musela tam jít a dokončit svou práci. Musel to akceptovat.
„Nechte mne jít aspoň s ní,“ unaveně si promnul oči.
„Ne! Je to důležitá mise a nenechám vás, abyste do toho zapletli své vzájemné sympatie. Jestli chceš, abych dál toleroval váš vztah, musím vědět, že to zvládne sama bez tvé pomoci!“ mračil se Pein a rozhodně ho sledoval.
Itachi mlčel a zrzavý to vzal jako souhlas. Po snídani se šli všichni sbalit. Oba se v pokoji pakovali mlčky, ale než stačila vyjít z místnosti, chytil ji za ruku.
„Slib mi...že budeš na sebe dávat pozor!“ nechtěně jí drtil zápěstí. Ona ho druhou rukou pohladila a povzbudivě se usmála.
Objal jí a políbil. Když zavřela za sebou dveře, musel se držet, aby za ní nevyběhnul a násilím ji nezamknul v pokoji.
Odešel se svým modrým partnerem splnit svůj úkol, ale myšlenky mu stále utíkaly k ní. Pocit bezmoci ho svíral jako nikdy dřív a už se nemohl dočkat až budou zpět.
Cestou nazpět ho už nic nedrželo a nevědomky stále zvyšoval tempo.
„Hej, Romeo! Co kdybys trochu zpomalil nebo mě uženeš!“ křiknul na něj Kisame, když sledoval, jak se mu vzdaluje.
„Nech si ty kecy a koukej se mnou srovnat tempo!“ vztekle odpověděl, ale zároveň ucítil mrazení v zátylku. Dal na svůj instinkt a tak tak se stačil vyhnout letícím shurikenům, které se zabodly vedle něj do stromu. Zastavil se a ostražitě se zahleděl do nedalekého houští.
„Kdo jsi a co chceš?!“ zavrčel směrem k porostu a Kisame se k němu neklidně přidal.
Z křoví se pomalu vynořila mužská postava. Muž měl na sobě tmavě hnědý oblek a na zádech připnutou katanu. Dlouhé hnědé vlasy měl svázané do culíku a měřil si je zlým pohledem. Měl pronikavé modré oči, které ledově sledovaly oba ninji.
„Proč na nás útočíš?“ zamračil se na cizince Kisame.
„Máte něco, co vám nepatří!“ vycedil přes zuby, ale nehnul se z místa.
„Nevím o čem mluvíš, ale nehodlám tu s tebou diskutovat!“ syknul Itachi a aktivoval Sharingan.
„To samé bych mohl říct já. Nehodlám diskutovat s únosci!“ vrčel dál hnědovlasý.
„Nikoho jsme neunesli. S někým sis nás spletl, ale svůj omyl zaplatíš životem!“ ušklíbnul se Kisame a sejmul ze zad svou Samehadu.
„Nebudu dlouze chodit kolem horké kaše!“ zvýšil hlas neznámý. „Vraťte Kiru!“
Kisame se neubránil překvapenému výrazu, ale Itachi zůstal klidným.
„Nevím, o kom mluvíš!“ zavrčel a rozhodl se shinobiho zabít. Podvědomě cítil, že je to nějakým způsobem Hachiin nepřítel. Její krev mu bouřila v žilách a nemohl se toho pocitu zbavit.
„Tak tedy jinak! Máte dva týdny na to, abyste jí přivedli zpět k Valcanům nebo budete krutě litovat!“ pronesl neznámý s důrazem na každé slovo.
„A to má být jako kdo?!“ vyštěkl na něj naštvaně Kisame.
Cizinec se jen ušklíbnul a před jejich očima se přeměnil na velkého černého vlka. Hrdelně na ně zavrčel a zmizel v zelené neprostupnosti lesa.
„Sakra!“ syknul modrý a tázavě se zadíval na černovlasého.
„Musím vidět Hachi a mluvit se Sasorim!“ řekl jenom Itachi a dál se pustil na zběsilou cestu k domovu.
Dorazili do sídla, ale zjistili, že se vrátil zatím jenom Sasori s Deidarou.
Vtrhnul do loutkářova pokoje. Nedbal na jeho protesty a hned mu odvyprávěl, co se stalo.
„Valcanové říkáš ? Toho jsem se obával!“ promnul si zamyšleně bradu Sasori a vytáhnul ze stolu starou knihu.
„Víš, kdo to je?“ netrpělivě ho sledoval Itachi.
„Něco málo. Před mnoha desítkami let to byli krutí válečníci. Byli tak posedlí fyzickou dokonalostí, že experimentovali na svých vlastních lidech. Zjistili, že zvířecí smysly jsou ty nejdokonalejší a tak křížili lidské DNA a DNA vlků. Vznikl tak nový druh, který se stal téměř neporazitelný. Nejen díky své síle a početné převaze, se kterou útočili, ale také díky své schopnosti rychlé regenerace,“ zamračil se, když našel obrázek smečky vlků stojící na hromadě mrtvol.
„Chceš říct, že Hachi je Valcan?“ nasucho polknul černovlasý.
„Doufal jsem, že tomu tak není. Totiž asi před sto lety měli být všichni vyhubeni po tom, co se hlavy největších vesnic spojili a zaútočili proti nim. Měli být vyhlazeni za to, že ohrožovali mír a pořádek na zemi. Vypadá to, že museli nějací přežít a znovu obnovit svůj rod. Pokud tomu tak je, máme opravdu problém. Za ty roky už jich můžou být stovky. Nenáviděli všechny jim odlišné a brali ostatní jako lidskou havěť, kterou je třeba zabít. Pokud jim tato myšlenka zůstala, jsme na prahu další velké války.“
„To nemůže být pravda!“ zabořil bezradně ruce do vlasů Itachi.
„Jestli chtějí Kiru, tedy Hachi, musí být pro ně důležitá,“ pokračoval dál v zamyšlení Sasori.
„Vím jistě, že k nim nechce zpátky!“
„To je možné, ale oni to možná neví. Pokud si pro ní přijdou, nevíme, co můžeme čekat. Jestli zaútočí plnou silou, podle zachovaných informací, nemáme moc šancí,“ poslední slova téměř zašeptal. „Navíc, nevím, jak se zachová Pein, až to zjistí. Hachi teď přímo ohrožuje celou organizaci, aniž by o tom věděla.“
„Já jí ale nedám!“ prudce vstal Itachi.
„Tohle rozhodnutí ale pak už nebude na tobě. Jestli si pro ni přijdou, vezmou si ji násilím!“ sledoval ho ledovým klidem červenovlasý.
„Potom mě budou muset nejdřív zabít!“ zavrčel a stisknul pevně pěsti.
„A co ostatní? Na to jsi pomyslel? Chceš obětovat naše životy?“ zvednul obočí Sasori.
„Ne, vymyslím jiný plán,“ odpověděl. „Po tobě ale teď chci, aby sis to zatím nechal pro sebe a zatím neinformoval Peina. Nech mi prostor k tomu, abych něco vymyslel. Mohu tě o to požádat?“ ostražitě ho sledoval a Sasori nakonec kývnul.
„Jak chceš, ale pamatuj si, že máš osm dní. Pak musím oznámit, co se děje. Nenechám tuhle organizaci, aby jí vědomě někdo vpadnul do zad!“ ostře pohlédl na Uchihu.
„Díky!“ pronesl a zmizel ve dveřích.
Osm dní! Musí na něco přijít! Přece mu ji nikdo nemůže vzít. O to se postará!
Teď se ale soustředil na to, že se ještě nevrátila. Opět ho zavalila nejistota. Muselo se něco stát. Už by tu dávno měli být. Rozhodl se, že jim půjde naproti.
Vystřelil z hlavního vchodu a doběhnul na louku, kde předtím spolu trénovali. Náhle si uvědomil, že vlastně neví, kudy mohli jít. Stál uprostřed trávy a květin a bezradně se rozhlížel. V tom ale něco zapraskalo v nedalekém lese a mezi větvemi se objevila známá postava. Hachi tam stála s končetinami od krve, škrábanci na tváři a se zoufalým výrazem.
„Hachi!“ vykřiknul a ona se podívala jeho směrem. Jakmile ho uviděla, úlevně se usmála a rozeběhla se k němu. Nápadně kulhala na pravou nohu, kterou měla ovázanou obvazem, ale to jí nebránilo se hnát k němu. Rozešel se jí naproti a ona mu konečně padla do náruče. Ulehčeně jí k sobě tisknul.
„Kde jsi tak dlouho, sakra?!“ hlasitě vydechnul a natočil si její tvář k sobě. Byla unavená, špinavá, se spoustou malých ran, ale očividně šťastná. Rychle jí políbil jakoby se chtěl ujistit, že je v pořádku a že se nic nestalo.
„No konečně doma!“ ozvalo se z lesa, odkud se vynořil Hidan s Kakuzem, který měl na zádech nehybného Jinchuurikiho.
„To je dost! Mysleli jsme, že nás užene, holka jedna bláznivá!“ vyfouknul Kakuzu a nadhodil si tělo na ramenou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Itachi jakoby ignoroval ty dva a ona s úsměvem kývla.
„Popravdě se divím, že je!“ zapojil se do rozhovoru rozmrzele Hidan. „Ta zbrklá blbka se proti němu zase vrhla sama, ale tentokrát na něm nenechala nit suchou. Nevím odkud najednou čerpá energii, ale řeknu ti, že bojovat bych proti ní nechtěl!“
Itachimu na chvíli zatrnulo, ale hned se vzpamatoval.
„Co jsem ti říkal o té neopatrnosti?!“ zamračil se a ona se trochu zastyděla.
„To si ještě vyřídíme!“ neopouštěl ho zamračený výraz a táhnul ji zpátky k sídlu. Doma jí v koupelně vysvlíknul a od hlavy k patě jí pořádně vydrhnul. Držela, ale stále na něj házela prosebný psí pohled.
Zabalil jí do ručníku a odnesl jí do pokoje. Zůstala stát u dveří držící si osušku s pravou nohou mírně pokrčenou.
„Co jsem ti říkal o té zbrklosti? Víš, že tě mohl zabít?!“ vztekle chodil po pokoji a ona se cítila jako kdysi, když jí hubovali za to, že provedla lumpárnu, když byla malá. Sklopila hlavu a nechala se poučovat.
„Ty si vůbec neuvědomuješ, co všechno se mohlo stát! Jsi tak nerozvážná! Ty...“ najednou se zastavil a sledoval, jak se odevzdaně nechává peskovat. Došel až k ní a objal jí.
„Ty hloupá!“ zašeptal ještě, přimáčknul jí na zeď až překvapeně vydechla. Pohladil jí po tváři.
„Už mi to nikdy nedělej!“ řekl už jenom a vášnivě jí políbil.
Podlehla jeho rtům a nechala se líbat. Krátký ručník z ní spadl, položila mu ruce kolem krku a ovinula mu nohy kolem pasu. Ucítila jeho vzrušení a začala z něj sundávat oblečení. On jí mezitím dál hladil, jakoby se nemohl nabažit jejího těla. Nechala se laskat a když se konečně opět spojili v jedno tělo, hlasitě zasténala. Jejich milování bylo divoké, plné emocí a tužeb vyplanoucích na povrch. Došel s ní až k posteli, kde její ruce chytnul a nenechal jí se ho dotknout. Nemohla mu nic oplácet a on se jen díval jak se pod ním vzpíná při každém jeho pohybu. Vykřikla a pěsti zatnula naprázdno. Následně i jemu se zastřel zrak a v hlavě mu vybuchlo něco jako malá exploze. Povolil a upadnul vedle ní. Oba vyčerpaně oddychovali vedle sebe a když se trochu uklidnila, ze strany se k němu přitiskla. Dal si ruku pod její hlavu a hladil jí po nahém rameni. Milování s ní bylo nádherné stejně jako žít vedle ní. Miloval každý její pohyb, každý úsměv, každý dotek. Nedokázal si představit, že by tohle všechno najednou ztratil. Přivinul si ji k sobě ještě víc. Ucítil její pravidelný dech na hrudi.
„Hachi?“ zkusil, ale už předtím věděl, že usnula. Políbil jí na ještě zpocené čelo.
„Já tě nedám!“ zašeptal a využil volného času k přemýšlení. To ho uvrhlo do neklidného spánku plného pochyb.