Papačka 07 aneb Zvláštní pocity v bříšku...

Ráno jsem se probudila a chvíli koukala do stropu přemýšleje, kdo je asi ten divný hlas, co málem ublížil Shikamarovi.
„Myslíš mě?“ ozval se.
„To si ty?! Ty hnusný-“ začala jsem.
„Drž hubu! Nesnáším, když mi někdo nadává nebo si ze mě utahuje...“ okřikl mě, „ani nevíš, jakou máš sílu...“
„Sílu? Jakou sílu?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Pff! Co já vim?! Jen ji z tebe cítím, to je vše,“ řekl a zmizel. Je to moc divné, zatím ovládá plně jen jednu polovinu mého těla, tu černou. Můžu ho nechat ovládnout tu mou, bílou, ale když zaberu, přestane na ni působit...

Dneska si pro mě od Ino přišel Shiky a vzal mě do města. Mám radši louky a lesy, ale město mi nevadí. Je tam plno barev a zajímavých staveb. Když jsme nakoupili, sedli jsme si na lavičku u louky a povídali si. Mám Shikamara moc ráda, je hodný a chápe moje problémy jako nikdo jiný. Zatím jsem se nezmínila o Černém (tak jsem ho pojmenovala). Ale náš klidný rozhovor narušil...
„Ty... pomstím se ti!“ zařval Sasuke a rozběhl se proti mně. Shikamaru chtěl vstát a bránit mě, ale Černý ho rukou zastavil.
„Toho maníka zvládnu. Není to pro mě soupeř,“ řekl a stoupl si proti Sasukemu. Ten se napřáhl s kunaiem v ruce, ale Černý zastavil jeho ruku pevným stiskem za zápěstí. Pak ho tak dlouho drtil, až Sasuke kunai upustil. Jenže Sasuke byl silný soupeř, odkopl Černého jako nic a postavil se do bojové pozice.
„Podruhé s tebou neprohraju! Zesílil jsem!“ řekl Sasuke vážně, „jsi možná silná, ale to je vše! Jsi jen zrůda! Bezcitná zrůda!“
Shikamaru začal ječet hrozně sprosté nadávky. Já jen stála a koukala.
„Jsem opravdu zrůda?“ zeptala jsem se sama sebe.
„Samozřejmě! Ale tvoje povinnost je si to uvědomit a bojovat s tím,“ šeptl mi Černý.
„Teď na něj musíš zaúto-“ nedořekl, protože mě Sasuke kopl tak silně, že jsem odletěla o pár metrů dál. Přišel ke mně a začal do mě kopat, když v tom něco Sasukeho sejmulo (nemohu to nazvat jinak). Vypadalo to jako obří netopýr, či co.
„Yushi kago na detoda sato!“ řeklo to strašidelným šepotem. Konečně jsem ho uviděla pořádně, byl to kluk s naprosto bílou kůží, černýmy vlasy a bosýma nohama. Měl na sobě plášť a děsivá černá křídla, místo rukou netopýří pařáty, ale nejstrašnější na něm byly jeho oči, byly naprosto černé s velkýmy kruhy pod nimi. Vypadal jako, promiňte mi ten výraz, naprostý cvok nebo psycho.
„Komdar va so kfa, ha?!“ zakřičel a chytil Sasukeho pařátem pod krkem. Sasuke nemohl přes jeho pevný stisk dýchat. Náhle se ten kluk podíval na mě, ale v očích měl lítost nade mnou. Myslela jsem, že mě chce chránit, ale Černý začal neuvěřitelně vrčet. Vysenil bílé zuby a svraštil nos v jasném gestu: „Vypadni!“
„Ty ses nikdy nepoučil,“ řekl kluk a rychlostí blesku mě chytil za krk. Jeho hlas byl ochraptělý a znavený, jeho rty popraskané a jeho tváře poškrábané. A náhle jsem byla chycena a nemohla dýchat stejně jako Sasuke. A potom se to stalo... všechny rostliny okolo začaly šustit a netopýří kluk znejistěl. V tom mi do nohavic a po celém těle začala šplhat tráva a začala se plazit po pařátu toho kluka, ten se zhrozil, rychle mě pustil a vyletěl vysoko do vzduchu se Sasukem.
„Tak a teď zabije nepřítel našeho nepřítele,“ řekl Černý posměšně.
„Ne!“ řekla jsem, „my Sasukeho zachráníme!“ řekla jsem odhodlaně.
V tom mě zalechtalo v břiše a všechny stromy a květiny okolo začaly šustit a chytat létajícího kluka, jak jen to bylo možné. Nelétaly samy, ovládala jsem je já. Nakonec jsem konečně praštila netopýra a ten upustil Sasukeho a odletěl. Pak stačilo chytit Sasukeho v bezvědomí a odnést ho do jeho domu. Nejdřív jsem se chtěla vyhnou jeho rodičům, ale nikoho jsme nepotkali. Celá jeho rozlehlá rezidence byla prázdná, nikde ani noha...