Papačka06 aneb Inin slib

Když už něco dělám, dělám to pořádně, pomyslela jsem si, když mě Shikamaru a Ino pomohli na nohy. Naštěstí jejich učitel po kopu pozbyl vědomí a nic si nepamatoval, takže ho odnesli domů a to bylo vše. Zato se mnou byl větší problém, Ino se mě bála a já byla na samostatnou chůzi příliš zesláblá. Nakonec jí Shikamaru uchlácholil a dostali mě k Ino domů.
„Pche! Proč se o ní staráš, když takhle vraždí?“ zeptala se, když jsem si sedla ke stolu.
„Ona taková normálně není... bojím se, že moje obavy se naplnily...“ řekl neurčitě. Obavy?
„A jaká tedy je?“ znovu nepříjemě Ino.
„Hodná...“ řekl a otoči se k oknu, „našel sem jí ležet v trávě. Tam, kde normálně ležím já. Je to dar...“ řekl vážně. Potom se s úsměvem otočil na Ino, „...dar od bohů.“
„Taková blbost! Kdyby to byl dar, nevraždila by s takovou...“ chtěla doříct, ale Shikamaru jí přitiskl kunai na krk.
„Ještě jednou řekneš, že je zlá a neudržím se!“ zařval, „To ona mi pomohla, když mi bylo nejhůř! To ona byla ta, která mi nalila do žil štěstí! A ať je tohle jak chce, já pro ní i umřu! Nebudu se jí bát, nebudu jí opouštět, nebudu na ní zlý! Máš proti tomu něco?!“ zařval naštvaně.
„Shikamalu-dana,“ řekla jsem potichu. Otočili se na mě, „Ona za to nemůže. To já sem to dovolila, to já se omlouvám. Nechápe to, plotože to nezažila. Plosím, odpusťte mi, dana.“ Shikamaru vstal a stoupl si přede mě.
„Promiň, Ino. Jen sem se rozčílil,“ řekl, „a ty, Papu-chan, odpouštím ti.“ Ino na nás chvíli koukala a potom taky vstala.
„J-já se přidám! Pomůžu ti!“ začala se nabízet.
„Díky!“ řekl Shika a pak jsme si domluvili plán.

„Takže, Papí, tady bydlím!“ ukázala mi Ino svůj dost zaneřáděný pokoj.
„Tady je Sťastná třináctka, tady sou šminky a tady spím!“ řekla a sedla si na nafukovací postel. Pak se na mě podívala.
„Potřebuješ trochu upravit, donesu hřeben,“ řekla a odběhla. Zpět přišla s krabicí a když jí otevřela, objevila se spousta věcí, které jsem neznala.
„Takže... tohle je hřeben,“ řekla a vytáhla z krabice zubatou plastovou věc.
„Hžleben!“ opakovala sem a vzala věc do ruky.
„Tady je rtěnka, zrcátko, stíny...“ jmenovala věci, když ji zarazilo to osudné: *křup*
„Můj... hřeben,“ řekla smutně, když jsem jí podala poslední dva zuby.
„Hžleben,“ řekla jsem znovu s plnou pusou plastu... myslím, že jsem problémová...