Sbohem se nedává navždy 011-Problém bez řešení

Sasuke se co nevidět vrátil k Daise. Seděla tam na posteli a pohledy ho sváděla k sobě. Opravdu toho neměla dost, chtěla víc. Ať chtěl nebo nechtěl, musel si jí nevšímat, měl teď něco důležitějšího na práci. Ona si však nedala říct a nahá k němu přistoupila a ovinula mu ruce kolem ramen. Věděla, že odejde, ale tohle nechtěla.
„To mě tu takhle necháš?‘‘ Zeptala se ho a pohlédla mu do tváře. Sasuke zarytě mlčel, snažil se jejímu pohledu odolat, ovšem dlouho nevydržel.
„Promiň, rád bych tu s tebou zůstal, ale na tohle jsem čekal celý život.‘‘ Sklíčeně jí odpověděl a sklopil hlavu. Daisa pomalu pustila jeho ramena a posadila se na postel zády k němu. Bolelo ji to. Chvíli, jen malou chvilku si myslela, že není oběť, ale to byla lež.
„Je mi to líto.‘‘ Omluvil se jí a tentokrát objal on ji. Bolelo ho to stejně jak ji. Musel ji opustit, nemohl ji tu přece držet. Nemohl ji ani vzít s sebou. Nechtěl ji ztratit, ale musel. Bylo to pro její dobro.
„Půjdu s tebou.‘‘ Rozhodla se a začala se oblékat. Sasuke ji však zastavil.
„Pusť mě. Jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne.‘‘ Vykřikla na něj a odhodila jeho ruku do neznáma. Sasuke její chování nepochopil, ale nechtěl ji do ničeho nutit. Jen ji políbil na tvář a sám se dal do oblékání.

Rain potichounku vyšla z koupelny a plížila se za těmi, co byli před chvílí u koupelny. Chtěla najít otce, chtěla to zastavit. Nemohla ho nechat na pospas. Bolelo ji však, že mezi těmi lidmi bude i Itachi.
Plížila se za nimi, snažila se, aby neudělala žádný hluk. Nemohla však tušit, že o ní už dávno vědí. Po dvou krocích jí projela břichem palčivá bolest.
„Né, zase.‘‘ Zazoufala a zachytila se za břicho. Nedošlo jí však, že oni jí zmizeli z dohledu. Pozvedla hlavu a snažila se je v dlouhé chodbě zahlédnout. Vylekala se. Očima těkala po celé chodbě, ale nic. Pomalu se začala obávat, že je vše ztraceno. Od své poslední návštěvy si pamatovala jen část domu. Uvažovala o tom, že by snad mohli být v Peinově kanceláři.
Překousla tedy tu palčivou bolest a vydala se k ní.
Jakmile však zahnula za roh, něčí ruce ji přitiskly ke zdi. Chtěla vykřiknout, ale někdo jí přiložil ruku na ústa. Stále zrychleně dýchala. Jak však světlo osvětlilo jejich tváře, zalekla se.
„Hele podívej. To je ta Itachiho cuchta.‘‘ Uchechtl se Deidara a pohladil ji po roztřesené tváři. Rain vztekle pohodila hlavou, nechtěla zas být jeho obětí, tentokrát se ubrání sama. Ovšem tentokrát byli dva.
„Ale, ty si mě nepamatuješ?‘‘ Uchechtl se blonďák a sjel jí rukou přes boky.
Rain si vzpomněla na ten večer, kdy ji chytil. Tentokrát ji už Itachi nezachrání, nejspíš ani neví, že ji chytili. Rukou jí stále přejížděl po bocích a ústy se k ní pomalu přibližoval. Rain začala být zoufalá, k tomu ji zase začalo bolet břicho.
Ze zoufalství mu surově dupla na nohu. Pomohlo to, pustil ji a o několik kroků ustoupil.
„Tak ty se chceš prát, jo?‘‘ Rozzuřil se jednu jí vrazil. Rain se skácela na zem. Předklonila se a vykašlala krev. Deidara ji postavil na nohy a udeřil ji znovu, tentokrát surověji. Blondýnka se zhroutila. Věděla, že už jí nikdo nepomůže.
„Co se to u děje?‘‘ Ozvalo se z místnosti. Dívenka pozvedla hlavu, ale viděla dost rozmazaně, ovšem tuhle tvář by poznala kdykoli.
„Itachi…‘‘ Hlesla. Muž před ní se k ní sklonil a pohladil ji po tváři.
„Kdo ti to udělal?‘‘ Ptal se jí a stále ji hladil po uplakané tváři. Rain už se nezmohla na další slova, a tak hlavou pohodila Deidarových směrem. Itachi se postavil proti měru. Deidara stál na místě, neměl z něj strach. Věděl, že si víc nedovolí, když mu jde o krk. Skutečnost však byla jiná, Itachi se po něm ohnal pěstí. Ta trefila cíl a Deidara se skácel k zemi. Setřel si pramínek krve z tváře a postavil se. Na nic nečekal, jen mu ránu vrátil. Itachi se na zem neskácel, jeho přece taková rána nemůže ohrozit. Opřel se o zeď a udeřil ho znovu. Jeho rána však byla protivníkem odražena, a tak schytal hned dvě rány. Celou tvář měl od krve, ale nehodlal se jen tak vzdát. Napřáhl se k dalšímu úderu, ale zastavila ho Rain. Stoupla si před něj. Nechtěla, aby mu ublížili, nechtěla aby se kvůli ní nechal zbít.
„Prosím, už ne.‘‘ Vzlykla a zhroutila se mu do náruče. Itachi ji vzal do náruče a odkráčel s ní pryč.
Oba dva muži na něj vyjeveně hleděli.
„Počkat, počkat..‘‘ Zavolal za ním Deidara. Itachi se zastavil a pootočil se k němu. Věděl, co tím myslel, ale rozhodně ji nevydá.
Co je to tu za kravál?!‘‘ Ozval se přísný hlas z druhého konce chodby. Čtveřice nadskočila a svůj zrak upřela na postavu vycházející ze stínu. Před nimi se zjevil muž s mnoha piercingy. Nevypadal zrovna přívětivě, jako by snad někdy vypadal jinak.
Itachiho zaskočilo, když si povšimnul, že se dívá na něj a taky na věc, kterou držel v náruči. Rázným krokem vyrazil k nim. Čím blíž byl, tím se jeho pohled horšil. Rain se bála víc, než kdykoli jindy. Jednou ušetřili její život, podruhé se to stát nemusí. A co teprve udělá s Itachim. Na tohle nechtěla raději ani pomyslet, svíral se jí žaludek.
„Hele, podívejme, kdo se k nám vrátil.‘‘ Poznamenal potěšeně a pohlédl roztřesené Rain do tváře. Itachi ji pomalu spustlil na zem. Rain se trochu zamotala hlava, a tak se raději opřela o Itachiho. Pein k ní přistoupil blíž a pohladil ji po tváři.
„Tak ses vrátila,‘‘ Usmál se. Rain mlčela, jen Deidara se potěšeně usmál.
„Ale předtím jsme hostili my tebe. Teď je na čase, abys nám pohostinnost oplatila.‘‘ Dodal a popadl ji za ruku. Rain se bránila, ale proti němu neměla sílu. Pein ji odtáhl od Itachiho a hodil ji přímo do náruče Deidarovi. Na nic nečekal a popadl ji za pas. Rain vyjekla. Itachi se na to nemohl dívat. Chtěl jí pomoct, ale Pein ho zachytil za lem pláště a přitáhl si ho k sobě.
„Až skončíme s tím Uzumakim, tak si to spolu vyřídíme.‘‘ Pošeptal a odsunul ho zpět na místo. Musel se tedy dívat, jak Rain odvádějí někam pryč.
„Peine…Peine,‘‘ ozvalo se z vedlejší místnosti. Zanedlouho vyběhla do chodby Konan.
„On..on tu není.‘‘