Srdce a trny 00-Prolog-Návrat havrana

„A tehdy se jejich čepele zkřížily… nebe protínaly blesky, a pobřeží bičoval zběsilý mořský příboj. Obloha plakala žalem nad bratrovražedným bojem původně nejlepších přátel. Ona stála opodál neschopna slova. Chtěla je oba utišit a usměrnit. Chtěla aby to bylo tak jako dřív. Ovšem mnoho přání se nevyplním. A stejně tak se nevyplnilo ani tohle. Bojovali zběsile celou tu bouřlivou noc… ráno však stále nebylo vítěze. Zrádce se rozhodl ve svém žalu a zášti uprchnout. Utekl a již nikdy o něm nikdo neslyšel. Jeho přátelé však přísahali, že jej budou snažit přivést zpět… dokud budou živi.“

„To je konec strejčku?! Že to není konec strejčku že?! Řekni… prosím! Jak to bylo s Narutem Sakurou a Sasukem dál?!“
Muž sedící na lavičce v parku se zeširoka usměje na své obecenstvo složené z bandy asi desíti mladých dětí. Nejstaršímu usmrkanci nemohlo být víc jak přes deset.
„Stejčku! Řekni jak to bylo! Takhle to přece nekončí! Pohádky končí vždycky dobře…“
Vypravěč utnul malého křiklouna mávnutím ruky.
„Kdo říká, že to byla pohádka?“
Děti na muže nevěřícně vykulily oči.
„Ale vždyť…“
Úsměv je ten tam a výraz na tváři vypravěče jest víc než vážný.
„Naruto Uzumaki opravdu žil moji milí… po pravdě ještě žije. Nikdo však neví kde je. Stejně tak nejsou žádné zvěsti ani o Sakuře a zrádci Sasukem.“
Všechny děti otevřou své malé pusinky dokořán.
„A pokud vás to zajímá, tak Narutovi by dnes mohlo být asi okolo takových dvaceti let. Svými činy vstoupil do dějin jako hrdina… nyní ho znají všichni lidé ve všech říších… proto si většina nezasvěcených myslí, že je to pohádka a legenda, nebo něco co se událo už velmi velmi dávno.“
Copaté děvčátko se začne zběsile hlásit, a máchá svou křehkou ručkou ve vzduchu.
„Copak maličká?“
„Strejčku… a… z Naruta se stala legenda tím, že nastolil mír a porazil Akatsuki?“
Úsměv z tváře nadobro zmizí, a obličej muže zahalí stín.
„Porážkou Akatsuki ano maličká… mír však úplně nenastolil.“

„Shuzi! Poď jsem! Už zase posloucháš toho blázna?! Okamžitě domů, nebo ti nařežu!“
Jedno z děvčat se poděšeně přihrbí a upře omluvný pohled na vypravěče. Ten nad tím vším jen povzneseně mávne rukou a vesele se usměje na zuřící matku. Dcera po špičkách doběhne k mámě a vyslouží si pořádný pohlavek, který se neobejde bez vzlyků a breku.
„To bylo naposledy co jsem tě tu viděla! Jasné?!“
Děvče se slzami v očích přikývne a utíká domů.

Muž nad tím jen smutně zakroutí hlavou.
„Takže Naruto opravdu existoval… a jak to všechno víte strejčku?!“
Copaté děvče zase zírá na vypravěče a v očích má plamínky zvědavosti.
„Jak to vím… no věř si tomu, či ne… byl jsem u toho.“
Tentokrát se ozve sborový povzdych z úst překvapených dětí.
„To jako opravdu?!“
Muž na to přikývne.
„S tím vším jsem sice neměl moc co dočinění, ale byl jsem u toho. Ostatně za svůj dlouhý život jsem viděl mnohé…“
Jeden z chlapců se zamračí.
„Vy lžete! Vždyť vypadáte stejně tak starý jako je můj tatínek, a tomu není ani třicet!“
Mužovu tvář opět zbrázdí úšklebek.
„Věř si či ne, ale já ani sám nevím jak jsem starý.“
Některé děti opět vydechnou v úžasu, a jiné se zase zamračí. Ten cizinec přišel do města minulý týden. Uměl velmi pěkně vyprávět a znal hodně zajímavých příběhů, pohádek a legend. Přesto mu nikdo z dospělých nevěřil ani slovo. Děti jeho povídky doslova hltaly, ale občas začínaly mít taky vážné pochybnosti o jeho duševním zdraví.

„Strejčku a jak vypadá svět?!“
Muž tentokrát propadne hlubokému záchvatu smíchu. Tu malou copatou uličnici měl ze všech dětí tady nejraději.
„Svět?... no svět… je velký. Co přesně bys chtěla vědět?“
Holčička si zamyšleně začne cumlat palec.
„Už to mám! Strejčku co je za pouští ležící v Zemi Větru?“
Vypravěč si založí ruce za hlavu a zamyslí se.
„Daleko předaleko za nehostinnou pouští leží říše lidí, jenž chodí oděni do železných zbrojí a věří v jednoho jediného Boha. V těchto zemích vládnou králové žijící v mohutných kamenných hradech. Jsou to kruté a nehostinné kraje, kde rozhodují meče a pevná víra.“
Děvče vytřeští oči v údivu.
„A ty jsi tam někdy byl strejčku?!“
Muž přikývne.
„Byl byl… maličká.“
Chlapec který si předtím stěžoval na lži o mužově dlouhověkosti opět vyskočí s popuzeným výrazem.
„A máte nějaký důk…“
Hoch to ani nestihl doříct, protože něco bleskově zasvištělo vzduchem a proti slunné obloze se zalesklo ostří meče. Nebyla to ale ledajaká zbraň. Měla bohatě zdobené oboustranné ostří, s křížovou záštitou a rubíny vykládanou rukojetí. Čepel meče na jasném slunci odrážela světlo jako zrcadlo, a svým jasem doslova pálila do očí.
„Mám důkaz. Tento meč jsem dostal darem od jednoho ušlechtilého bojovníka, za to že jsem mu pomohl složit báseň, kterou získal srdce své milé.“
Některé z dětí by nejraději propukly v hlasitý smích… nebýt toho děsivě překrásného cizokrajného meče. Představa toho tuláka jak skládá básně a inkasuje za ně tak vzácné předměty jim prostě nešla na mysl.

Copaté děvče však muže doslova hltalo pohledem.
„A strejčku kde všude jste ještě byl?“
Muž se opět usmál. Zvědavé otázky mu doslova lichotily… ješitnost a touha podělit se o vědění se nezapřela.
„Prošel jsem celý širý svět maličká… přes pusté pouště a hory na západ. Plul jsem lodí na sever do zemí věčného sněhu a surových krvelačných božstev a hrdinných válečníků. A nyní jsem se vrátil ze země za mořem na jihu.“
Všechny děti nyní doslova hltají každé slovo vypravěče. Byl to sice blázen… ale vyprávěl pěkné pohádky.
„Strejčku… a co je v jižních zemích?“
Muž se podrbe na ruce.
„Na jihu jsou země s rozlehlými úrodnými poli a obrovskou řekou, která nemá začátek. V těchto zemích stavějí služebníci svým pánům mohutné hrobky, kterým říkají pyramidy a zikuraty.“
Jedno z dětí vytáhne z kapsy jablko a hodí ho vypravěči, který jej pohotově chytne a s chutí se do něj zakousne. Byl zvyklý i na lepší projevy díků za své příběhy, ale rozhodl se vzít za vděk i touto mizernou almužnou.

Děvče si začne nervózně mnout ručky.
„Strejdo… strejčku a proč jste se vrátil sem domů, když jste viděl všechny ty nádherné země?“
Muž se opět zakousne do jablka a po jeho tváři se rozlije doslova vlčí úsměv.
„Svět je velký, a je ještě mnoho co objevovat. Navíc… víš jak se o říká? Všude dobře… doma nejlíp. Vrátil jsem se domů, protože cítím, že se zde brzy odehraje něco, o čem bych mohl vyprávět.“
Copaté děvčátko se přikrčí strachem. Strejček byl tak chytrý… tolik toho věděl a viděl. Dokonce dokázal vycítit i kdy a kde se co stane…

Muž se pousmál a vstal z lavičky.
„Tak je čas abych šel… někdy se opět uvidíme děcka, a slibuji vám, že pro vás budu mít nějaký další příběh.“
Děti jenom mlčky sedí a dívají se za odcházejícím cizincem. Copaté děvče se zvedne ze země a doběhne za poutníkem.
„Tady… abyste na nás nezapomenul strejčku.“
Děvče podá muži maličký dřevěný přívěsek ve tvaru srdíčka. Cizinec se jenom usměje a s radostí ho příjme.
„No… co bych to byl za muže, kdybych neobdaroval ctěnou ženu nějakým darem.“
Vypravěč začne prohrabávat kapsy černého cestovního kabátu a děvče se mezitím pyšně usmívá od ucha k uchu… byla označena za ctěnou ženu… jak často takhle někdo řekne maličké usmrkané venkovské holce?
„Na vezmi si ji.“
Anhi vykulí oči na mořskou škebli a zvědavě si ji vezme.
„Když si jí přiložíš k uchu, tak uslyšíš moře… zkus to.“
Děvče chtělo muži poděkovat… on už tam ale nebyl.

Na okraji lesa stál muž v těžkém plášti, který za ním povlával ve větru. Tvářil se neutrálně… spíše zadumaně. Svět se změnil… nepoznával ho. Už nikdo nechtěl slyšet příběhy o dávných dobách, a starých božstvech. Všechny zajímal jenom Naruto Uzumaki. Muž znechuceně vycenil zuby. Lhal sice nerad, ale situace si to občas vyžadovala. Na druhou stranu nelhal ve všem…

Vzduchem se ozvalo svištění křídel a na ramenu poutníka se uvelebil velký havran. Vypravěč jej láskyplně pohladil za krkem, a pták na to odpověděl spokojeným zakrákáním. Cizinec si poupravil pochvu s mečem u boku, a protáhl si záda. Nenáviděl tento svět… opravdu jej nepoznával. Necelých padesát let nebyl doma, a co se nestane?! Všechna nádherná místa byla zničena a lidi a jejich vesnice byly všude, kam se člověk jenom podíval. Muž pomalým krokem vstoupil do potemnělého lesa… do lesa, který nebyl ani zdaleka tak temný jako poutníkův stín a výraz ve tváři.

Bylo na čase zjistit na vlastní oči co vše se tu během jeho nepřítomnosti stihlo odehrát. Všechny ty povídačky co slyšel od kupců přece nemohly být pravdivé… nebo snad ano? Opravdu spolu skryté vesnice spolupracovaly? Opravdu zničila Akatsuki všechny Bijjou až na Kyuubiho? Opravdu zde vnikla říše uctívající hadího boha? Nesmysl… však on tomu příjde na kloub.

Za svůj předlouhý život ještě nenarazil na nic, co by jej zastrašilo nebo překvapilo. Pořád myslel na to maličké copaté děvče. Děti měl velmi rád… byly tak plné života. Jak že se to jmenovala? Zamyšleně se zamračil…
„Ach ano… Anhi.“
Po tváři se rozlije hladový úsměv… děti měl tak bestiálně moc rád.