Poslední z rodu ocasatých 10

Poznání

Letěla lesem a obavy jí svíraly čím dál víc. Dopadla na poslední větev před otevřeným prostorem a naskytl se jí děsivý pohled. Dvě mužské postavy stáli proti sobě na místě, kde které dříve bylo hustě zarostlé, ale teď zde bylo jedno velké spáleniště. Oba byli potrhaní, popálení a na konci svých sil. Pozdě si všimla, že nebe nad nimi se neuvěřitelně zatáhlo a elektrické napětí okolo bylo znatelné na míle daleko.
„Chce ho usmažit zaživa“ proběhlo jí hlavou a jako potvrzení jejích slov se hrozivě z mračen zablesklo.
„To nestihnu!“ vydechla a vystřelila proti hrozivému nebezpečí.
Obrovská tlustá čára se snesla z nebe a letěla přímo na Itachiho.
Čas se zpomalil. Sasukeho nenávistný pohled, Itachiho odevzdaný výraz. To je jediné. Jediné, na co myslela. Itachi zavřel oči a čekal pokorně na svou smrt. Doskočila na poslední chvíli před Itachiho a odhodila ho stranou. Ještě v letu složila pečetě a když se dotkla nohama země, nastavila blesku své dlaně, které se jí obalily červenou chakrou, a teď vypadaly jako dva velké chakrové štíty. Pak blesk zasáhnul. Narazila do ní neuvěřitelná síla a tlačila ji k zemi. Zavrčela, když se jí nohy začaly podlamovat v kolenou. Probudila v sobě dlouho spící sílu a oči se jí po dlouhé době opět žlutě a zvířecky zaleskly. Čím déle to trvalo, tím více dostávala energii neznámo odkud a statečně čelila nebeské razanci. Ke konci nahnula svou obranu a odvedla blesk do země, kde po něm zůstal velký ohořelý kruh.
Kolem zavládlo hrobové ticho.
„Akari?“ zírali na ni oba Uchihové, ale první se vzpamatoval Sasuke.
„Co se do toho pleteš?!“ rozkřikl se na ní. „Vypadni odsud! Tohle není tvůj boj!“
„Není! Ale tvůj taky ne!“ stála tam a mluvila nezvykle tiše. Zarazilo ho to.
„Co tím, sakra, myslíš?! Nezbláznila ses?! Tohle je to jediné, po čem celý život jdu!“ zuřivě ji propaloval očima, ale ona se stále nehýbala z místa.
„Nevíš pravdu, Sasuke. Není všechno tak, jak si....“
„Akari!“ zastavil jí hlas Itachiho. Otočila se k němu, zrovna když se začal namáhavě zvedat ze země.
Došel až k ní a chytl ji za rameno.
„Nevím, od koho to víš, ale to neznamená, že budeš jednat proti mému přání,“ mluvil k ní tiše, ale výhružně. Ztuhla pod tím pohledem.
„Tohle všechno bylo sice jinak, ale takto si to přeji já. Ty se do toho nemíchej,“ drtil jí rameno a nakonec ji odhodil stranou. Tvrdě dopadla kus od něj a jediné, na co se vzmohla, byl vyčítavý pohled plný smutku. Odvrátil od ní zrak a znovu se zadíval na Sasukeho.
„Nuže, můj malý bratříčku! Jestli je to tvá vůle, dělej co myslíš!“ oslovil ho a hrdě se proti němu postavil čelem.
„Sklapni, Itachi! Celé to byla jenom tvoje vůle, ale já už dál nebudu jen tvoje loutka! Už nikdy!“ zařval Sasuke a vrhl se s katanu proti svému bratrovi. Když byl ale napůl cesty, Itachi se hořce usmál a z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Sasukeho katana se těsně před jeho hrudí zastavila.
„Kdy? Ještě se mi tě nepodařilo přímo zasáhnout,“ sledoval ho zaskočeně Sasuke.
„Je nemocný,“ zvedla se ze země rudovláska.
„Akari!“ okřikl ji Itachi, ale náhle se rozkašlal a nohy ho již déle neudržely. Přiskočila k němu a chytla ho dřív, než dopadl.
„Ne..nemocný?“ blekotal zaskočený Sasuke a jeho dosavadní představa o nezvratné pomstě se začala hroutit jako domeček z karet.
„Jestli chceš svou pomstu, budeš ji mít. Ale ne teď a ne tady,“ propalovala ho zeleným pohledem. „Nemá sílu s tebou naplno bojovat. A to přece nechceš, nebo ano?“
Sasukeho stále namířená katana se zachvěla a pomalu se sklonila. Ač se Itachi snažil, jak chtěl, začal upadat do bezvědomí.
„Přijde tvůj čas,“ odpověděla za něj Akari. Pochopila konečně neodvratnost jejich konfliktu, ale nemohla je nechat to takhle skončit. Pomstít se na polomrtvém. To není žádná pomsta a Itachiho život by přišel nazmar tím nejhorším způsobem.
Nakonec se zvedla stále držící svého přítele za pas s jeho rukou kolem jejích ramen.
„Brzy se setkáme,“ řekla nakonec a zmizela mezi větvemi i s Itachim.
Sasuke se nezmohl na nic. Měl najednou tolik otázek a přitom nechtěl, aby mu jakákoliv byla zodpovězena. Zůstal tam jen tak nemohoucně stát.
„Sasuke!“ vykřikl Naruto, když se i s ostatními dostal k němu. „Jsi v pořádku?“
„Jo. Teď mě ale nech být!“ odsekl a vyrazil na opačnou stranu než zmizela Akari.
Naruto sledoval svého kamaráda a bezmoc mu jakkoliv pomoci jím třásla. Pak si všiml papíru ležícím kousek od něj.
„Kakashi-sensei. Co je to?“ zvednul svitek ze země a podal ho svému mistrovi.
„Myslím, že vím, komu to patří,“ zamračil se Kakashi do korun stromů, kde teď již bylo ticho a prázdno.

Itachiho probudilo teplo a něčí ruce na jeho odhalené hrudi. Otevřel oči a spatřil rudovlasou dívku sklánějící se nad ním. Byla noc a to příjemné teplo přicházelo od zapáleného ohně.
Pokusil se zvednout.
„Neházej sebou a zůstaň ležet,“ přitlačila ho zpátky rukou na pokrývku a dál mu po těle mazala brčálově nazelenalou mast.
„Co to děláš?“ dostal ze sebe chraplavě.
„Snažím se ti pomoct, to dělám. Jsi dost potlučený a navíc, vevnitř taky nejsi v pořádku. Tohle je recept, který mě kdysi naučil Sasori. Ze začátku to bude studit, ale začne to hřát a uleví se ti,“ mluvila k němu.
„Nemusíš to dělat. Stejně mi to nepomůže,“ zavrtěl téměř neznatelně hlavou.
„Neuzdraví tě to úplně, ale udrží tě to při životě,“ odvětila a zůstala klečet u jeho hlavy.
„Teď zavři oči,“ rozkázala mu.
„Proč bych to dělal?“
„Abych ti to namazala i na víčka. Oba víme, odkud se bere tahle zvláštní nemoc. Jsou to tvé oční techniky, co tě ničí. Alespoň na chvíli jim ulevím,“ vysvětlovala.
„Nemusíš to dělat,“ vydechl a odvrátil od ní obličej.
Nenechala se odbýt, vzala jeho hlavu do svých rukou a položila si ji do klína.
„Ale musím. Jsi můj přítel, pamatuješ?“ usmála se, když se jejich pohledy opět střetnuly.
Itachi ještě chvíli vzdoroval, ale nakonec to vzdal.
„Zapomněl jsem, jaké to je být blízko tebe,“ zašeptal a nechal se unášet zeleným přílivem nad ním.
„Je mi jasné, že ti dlouho nikdo nepokládal všetečné otázky,“ nechala se unést a trochu ho poškádlila.
„Nedělej si z toho srandu. Chyběla jsi...nám,“ pohled mu zase sjel jinam.
„Nám?“ pozvedla obočí.
„Myslím celou Akatsuki,“ pořád se díval jinam.
Došlo jí, co se jí snaží říct.
„Chápu, taky jsi mi chyběl,“ usmála se a pohladila ho po tváři. Její jemný a hřejivý dotek odlomil kus ledu z jeho srdce až zalapal po dechu.
Zase se jí podíval do očí. Je to deset let a pořád mu na ní tolik záleží. Došlo mu, že cítí, že žije, jenom v její přítomnosti.
Sledovali se navzájem a Itachiho tvář se nakonec úplně uvolnila.
„Tak už konečně zavři ty oči,“ lehce přejela rukou k jeho očím a letmým dotykem prstů mu je zavřela. Když svou práci skončila, položila mu pod hlavu svou deku místo svých nohou a šla si umýt špinavé ruce do potoka.
Přemýšlela, co bude dělat dál, ale nic jí nenapadalo. Možná by měla najít zbytek Akatsuki a dovést tam minimálně Itachiho. Ona stejně musí nejdřív vědět, co je v tom svitku od Sasoriho. Zasekla se. Teprve teď jí došlo, že ho nemá. Musel jí vypadnout, když jí Itachi od sebe odstrčil. Bude tam někde ležet, nebo ho mohl sebrat někdo z Kakashiho týmu, ale ti už můžou být daleko.
„Sakra!“ zaklela do tmy. Musí se tam vrátit, ale vzpomínka na Kakashiho jí píchla u srdce. Chtěla by ho ještě jednou vidět.
Vrátila se k ohni a oblékla si Itachiův plášť.
„Někam odcházíš?“ poznal, co dělá i se zavřenýma očima.
„Ano. Musím na chvíli odejít. Nechala jsem tam list od Sasoriho a musím se tam vrátit. Ale je to jen kousek. Do rána budu zpátky,“ přistoupila k němu a dotkla se jeho vlasů.
„Je ten svitek jediný důvod, proč se vracíš?“ zeptal se a obrátil k ní svou nevidomou tvář.
Její prsty se lehce vzdálily, ale hned mu zase prohrábly vlasy.
„Možná,“ zašeptala a zmizela ve tmě.
V nastalé tmě za jeho víčky se objevil Akariin obraz. Vyrostla a stala se z ní krásná a neodolatelná žena. To, že tam může jít kvůli někomu jinému, ho nenechávalo klidným. Nikdy nepocítěný projev žárlivosti ho nahlodával a nechtěl ho nechat být. Pomalu se zvednul, setřel z očí mast a rozhodl se. Půjde za ní.

Mezitím už Akari dorazila na bojiště. Prohledala celé místo, kde předtím stáli, ale nic nenašla. Opět tiše zaklela a očí se jí zase žlutě zaleskly. Těmi se jí podařilo zahlédnout nedaleký kouř linoucí se z lesa. Musí být ještě tady.

Kakashi stál na kameni a sledoval padající třpytivou záři vodopádu do temné hučící řeky pod ním. V ruce držel starý pergamen, který patřil teď už Akari a přemýšlel nad Sasoriho slovy. Nechápal jeho slova, ale začal mít pocit, že vše se dozví právě z tohoto listu. Už ho chtěl rozevřít, ale ucítil za sebou v lese cizí přítomnost. Nedal na sobě nic znát a stále obrácený k vodopádu, neznatelně složil pečetě. Vytvořil za sebe náhradu a sám se přenesl za záda neznámého, který na jeho hru ještě nepřišel. Přiblížil se k němu, tasil kunai a přiložil ho cizímu ke krku.
„Jestli chceš někoho špehovat, vybral sis špatného člověka,“ zavrčel člověku v plášti do ucha.
„Nepřišla jsem slídit,“ přišlo mu v odpověď. Zarazil se. Ten hlas, ta vůně. Než se ale stačil vzpamatovat, tenké, silné prsty se mu obmotaly kolem zápěstí a trhly jím dopředu. Zbytek jeho těla letěl za rukou a v mžiku skončil na zádech s vlastním zbraní u krku.
„Přišla jsem si pro to, co mi patří!“ zablýsklo se žlutě v pohledu útočnice.
„Akari,“ vydechl Kakashiho z blízkosti její tváře u jeho. Držela ho na zemi, stále na něm obkročmo sedíc.
„Stačilo říct. Nemusíš mě kvůli tomu zabít,“ zkusil zažertovat, když našel ztracenou řeč.
Sevření povolilo.
„Já si nezačala,“ ozvalo se téměř ublíženě a Akari vstala.
Kakashi se zvednul také a podal jí svitek. Ta ho mlčky přijala a zůstala nerozhodně stát.
„Ty ho neotevřeš?“ zeptal se jí a ona papír ještě víc stiskla.
„Je to zvláštní. Tak moc jsem chtěla vědět, kdo jsem a když se to mohu dovědět, tak váhám,“ sledovala sevřenou ruku.
„Tak už neváhej. Stojím při tobě,“ došel k ní a ona nasbírala zbytky odvahy a začala svitek rozbalovat. U prvního písmena se zasekla a pak jej podala Kakashimu.
„Udělej to ty. Ty si to přečti. Chci to slyšet od tebe,“ opatrně se na něj podívala.
„Vážně to tak chceš?“ zeptal se.
„Ano. Věřím ti,“ posunula svou ruku s papírem ještě blíž k němu a odvrátila zrak.
Mlčky od ní psaní převzal a začal ho číst. Zatímco četl, Akari poodešla dál a zůstala stát na srázu před vodopádem a sledovala uhánějící vodu.
Čím dál Kakashi četl, tím více mu obličej tuhnul překvapením. Stále ale mlčel, i když dočetl až do konce a zůstal nevěřícně zírat do prázdna.
„Co je tam?“ špitla Akari stojící k němu zády.
Probral se ze strnutí a znovu pozvedl papír.
„Je to legenda,“ řekl opatrně.
„Vyprávěj mi jí,“ objala rukama svá ramena zahalená v plášti.
Kakashi polknul a začal s vyprávěním.

„Říká se o Shinigamim neboli o Bohu smrti jedna taková báje. Podle ní měl Shinigami deset dětí. Devět synů a nejmladší dceru. Žili pokojně společně ve svém božském království. Jednoho dne se ale dospívající synové rozhodli, že již dále nebudou poslouchat svého otce a budou si žít po svém v lidském světě. Jejich sestra jim to vymlouvala, ale nedali si říct a odešli na tento svět. Než odešli, zavázali se, že na svou malou sestřičku nikdy nezapomenou. Když se to jejich otec dozvěděl, hrozně se rozzuřil a rozhodl se je potrestat. Nic nebyly platné prosby nejmladší a tak se všech devět bratrů proměnilo v zuřivé démony ničící vše živé okolo sebe. Zlověstná chakra jim zastřela rozumně uvažující mysl a začali páchat zlo kdekoliv byli. Dnes jsou známí jako ocasatí démoni. Po letech ale Shinigamiho opustil jeho vztek a začalo ho trápit, co jeho potomci provádějí mezi lidmi, jenže nemohl svou vůli zvrátit, protože jeho slovo je konečné. Když poslední z dětí viděla, jak její otec svých činů lituje, rozhodla se, že je přivede zpátky a předstoupila před svého otce. Řekl jí, že je jen jedna cesta. Musí jít také na tento svět, změnit se v démona a všech devět bratrů pak pochytat najednou. Souhlasila s tím a připravila se k odchodu. Její otec jí ale ještě zastavil. Řekl, že tak jednoduché to nebude. Až se dostane na zem, ztratí paměť a bude sama muset poznat, kdo skutečně je. I tak souhlasila a snesla se na zem. Když Shinigami viděl odhodlání své nejmladší dcery, rozhodl se jí dát i lidské tělo a tak se uprostřed noci v lese objevila malinká dívenka s rudými vlasy a zelenýma očima ukrývající v sobě posledního, desetiocasého démona. Měla vzadu na šíji vytetované znamení s jejím jménem. Jmenovala se ....Lelit!“

Jakmile toto jméno vyslovil, zvedl se vítr a rozvířil Akariiny vlasy ve vzduchu. Tím odhalily její krk, na kterém se rozzářilo rudé znamení a kolem Akari se rozrostla rudá, světélkující záře.
„Akari...ty jsi...“ sledoval jí nevěřícně a stále nemohl pochopit, kdo vlastně před ním stojí.
Ona stále jen stála zády k němu a nic neříkala. Náhle vydechla, podlomila se jí kolena a hrozivě se naklonila nad hlubokou propast.
„Akari!“ vykřikl Kakashi a v poslední chvíli ji strhnul pod sebe na pevnou zem. Záře náhle pohasla.
Otevřela oči hluboké jak ledovcová jezera. Jen ten chlad tam chyběl.
„Kakashi,“ zašeptala nespouštějíc z něj zrak. „Vzpomněla jsem si.“
Stále ji držel pod sebou a pod tělem se mu lehce třásla.
„Třeseš se,“ sevřel jí ještě víc v objetí.
„Přinesu ti nějakou deku,“ dodal a chtěl se zvednout. Její ruka ho zastavila.
„Arigato, Kakashi,“ držela ho pevně a očima na něm přímo visela. Přestal s protipohybem a vrátil se k ní ještě blíž.
Její oči. Ta zelená nekonečnost. Chtěl se s v nich utopit. Ztratit se z tohoto světa a být jenom s ní a navždy vymazat to utrpení, které z těch očí přímo čišelo. Pohladil jí po tváři a když mu tu tvář položila do dlaně, srdce se mu zastavilo. Nemohl to vydržet. Ne, když se takhle dívá. Přitáhl si ji k sobě, sundal si masku a jemně jí políbil. Poddala se jeho ústům i jeho dotykům a vděčně zavřela oči. Tělem jí projela vlna vzrušení a pocit, že ho už nikdy nebude moc pustit. Touha nikdy neoddělit svá ústa od jeho, to si přála. Oddala se tomu okamžiku a dala mu sama sebe.
Milovali se tam pod vodopádem, vroucně a nenasytně. V tu chvíli odešli někam do svého světa a nechali všechny problémy jinde. Ani si nevšimli, že je někdo pozoruje.
Za nedalekém stromem se schoval tmavý stín. Zády k nim někdo zhluboka dýchal a otevřel červené oči plné zklamání.
„Vybrala sis,“ zašeptal Itachi a zmizel daleko od nich. Neměl nikdy dovolit, aby jeho náklonnost přerostla ve vyšší cit. Teď když ale věděl, co je zač, nic to neměnilo v jeho postoji k ní. Ba naopak. Musí zůstat při ní. On jediný zbyl, kdo nebude proti ní v jejich organizaci. Teď, když přišli i o Sasoriho, zbytek po ní půjde jako po ostatních Jinchuuriki. Jí ale nedostanou!
„To slibuji!“ promluvil do ticha a vyrazil zpět k ohni než se Akari vrátí.