The Writer 7

,,No tak počkej Sakuro!" Volal zdálky na svoji kamarádku blonďák.
,,Trhni si." Byla její odpověď, když dosedla na strom v parku. Zachytila totiž Nikitinu vnitřní energii a podle toho se taky řídila. Z chování dívky pod ní mohla vyčíst, že tu na někoho čeká. Prstem utišila oba přicházející týmové kolegy a díl se dívala, co se bude dít. Zanedlouho se totiž objevila i jiná dívka a přivítala se s jejich cílem. O něčem spolu dlouho diskutovaly, až se dostaly k papíru složenému v Nikitině kapse. Dívka ho vytáhla a podala své kamarádce. Sakuře se podařil zachytit obsah na tom papíře. A zorničky se jí při tom široce rozšířily. Bílou tuží nakreslená Orochimarova pečeť, kterou objímal krví načrtnutý had. Kdyby se rukou pevně nedržela kmene, asi by spadla dolů.
,,Co se děje?" Vybafl na ní ze zadu Naruto. Růžovovláska ale neodpovídala, pořád hypnotizovala papírek. Ruka se jí zvedla a její ukazováček ukázal Narutovi i Saiovi jakým směrem se mají dívat. Prvně na tom neviděli nic světoborného, když se však začali soustředit na ten černý papír, jejich reakce byla podobná jako reakce Sakury.
,,Takže o sobě dávají vědět." Promluvil tiše Sai.
,,Ano, a podle toho, co napsali Nikitě na ten papír nebude trvat dlouho a přijdou si pro ni. A oba dva víte, co to znamená." Řekla opatrně Sakura. Oba dva kluci jen mlčky přikývli a obrátili se zpět směrem, kde seděly ony dvě dívky. Jedna z nich vstala, objala tu druhou a rozešla se směrem do temných ulic velkoměsta.
,,Sledovat?" Zeptal se Sai.
,,Sledovat." Přikývla Sakura a pozorovala černovlasého mladíka jak štětcem nakreslil na papír realisticky vybarveného sokola. Něco mu pošeptal do ucha a pták se na jeho pokyn okamžitě odlepil z jeho ruky. Zatřepetal křídly a než by stačili Saiovi kamarádi cokoli postřehnout, byl pryč.
,,Jsi si jistý, že to ten pták nezvorá?" Strachovala se Sakura.
,,Jsem si jistý, vždycky jsem jim věřil." Ujistil jí a seskočil dolů. Park teď byl liduprázdný, a tak se tam mohli pohybovat bez sebemenšího maskování. Procházeli parkem a každý, ponořený do svých vlastních myšlenek, přemýšlel, jak by se dal zvučný tým zastavit. Z jejich takzvané idylky je však vyrušil hlasitý křik. Všichni se otočili směrem k temné uličce.
,,A prý, že to ten tvůj pták nezvorá!" Zakřičela Sakura na Saie a rozběhla se zjistit, co se děje.

Po rozloučení se se Shinou jsem se z Václavské vydala na Mendlovo náměstí. Ulice byla celkem temná a já, ač jsem si to nepřipouštěla, jsem měla strach. Něco uvnitř mi ale říkalo, že se bát nemusím. Šla jsem pomalým krokem a míjela jednu temnou postranní uličku po druhé, když v tom mě vyrušil hluk nade mnou. Prudce jsem zvedla hlavu a uviděla třepetání křídel.
,,Holub." Oddechla jsem si a chtěla pokračovat dál, ovšem tělo vysokého kluka, který se přede mnou nějakým nezištným způsobem octl, mi v tom bránilo. Podívala jsem se mu do očí a když jsem na jeho líci spatřila stejný znak, který byl i v dopise, neudržela jsem se a z mých úst se spustil hlasitý výkřik. Obrátila jsem se k parku, odkud jsem vyběhla a snažila se prodrat se zpět a utéct tomu tajemnému mladíkovi, ale zarazilo mě další svalnaté tělo. Tentokrát to byl ale silnější náraz a já se skutálela k jedné ze zdí. Snažila jsem se zvednout, ale byla jsem příliš vyvedená z míry na to, aby mohl můj mozek normálně pracovat.
Oba dva se začali nebezpečně přibližovat a já se jen modlila, aby to byla noční můra. Když mi však jeden položil ruku na rameno a já viděla jeho dlouhý jazyk, kterým si oblizoval rty, začala jsem křičet ještě hlasitěji.
,,Ztichni!" Zavelel ten druhý a za krk mě vytáhl do výšky svých očí. Trochu jsem zalapala po dechu, protože se moje nohy odlepily od země, ale byla jsem připravena za svůj život bojovat. Úderem ruky, který jsme se učili ve školce jako chvat v sebeobraně, jsem ho bouchla do břicha a podařilo se mi tak dostat se z jeho sevření. Radši jsem se ani neohlédla co udělal ten druhý a největší možnou rychlostí běžela pryč. Bohužel byl dnešní den tak podělaný, že jsem prostě musela narazit ještě na někoho. Menší, za to ale zavalitá žena, mi zastoupila cestu a hodila mě na bok. Znovu jsem se skutálela na zem a tentokrát už se ani nepokoušela o útěk. Pramínek krve se mi spustil jak z nosu, tak i z pusy. Sklonila jsem hlavu k zemi ve snaze opadnout dech, ale ten mi vyrazila slova té holky.
,,Orochimaru-sama si tě přeje celou, tak se moc nezadýchej holčičko." Pronesla přeslazeným hláskem, jako kdybych byla nějaká nafoukaná primadona a chtěla se zabít. Udiveně jsem se na ni podívala. Moje oči uchvátil stejně dlouhý jazyk, jaký jsem dřív viděla u toho kluka.
,,No to se mi snad jenom zdá." Zalapala jsem po dechu a rukou se vzepřela na studené zemi. Klekla jsem si na kolena a sledovala dohromady se dávající trojici postav, kteří se ke mě nebezpečně přibližovali. Zakryla jsem si oči abych se nemusela dívat do jejich tváří a doufala, že za chvíli zazvoní budík, ale místo toho jsem však uslyšela jen ptačí křik. Vyděšeně jsem se podívala před sebe a spatřila ptáka velikostí odpovídajícímu americkému orlu bělohlavému jak začíná svým tělem prudce narážet do těch tří postav. Ti byli útokem ptáka napřed zaskočeni, ale potom se jim na tvářích vykouzlil další potutelný úsměv a brunet jedním pohybem ruky přetrhl orla vejpůl.
,,Co to.." Nechápala jsem a snažila se mezi odpadky v uličce dostat co nejdál od místa dění. Naneštěstí mě ale zpozorovala ona dívka a cestu mi zatarasila.
,,Nikam se nepůjde holčičko, tady zůstaneš." Pronesla, ale právě v tu chvíli ji srazila na zem jiná postava. Ve skoku jí kopla do hrudi a udělala postoj ala ninja. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám zírat na její schopnosti nebo na světle růžové vlasy.

Skupinka tří ninjů z Kakashiho týmu vběhla do uličky a pro menší viditelnost skočila na střechy domů. Právě se jim naskytla scénka pozorování dívky, která se snažila za každou cenu dostat od vysokého kluka se znamením Orochimarovi prokleté pečetě ovinuté hadem na tváři.
,,Co to má znamenat? Jak se sem mohli dostat tak rychle?" Nechápala Sakura a z pouzdra povytáhla jeden kunai.
,,Jak rychle? Je divné, že se sem vůbec dostali." Přikývl Sai a zopakoval Sakuřinu reakci.
,,Vy z toho děláte vědu. Stačí tam skočit a rozmetat je Fuuton: Rasen Shurikenem." Bral to na lehkou váhu blonďáček a s úsměvem na rtech se chystal seskočit mezi nepřítele a jejich cíl. Sakuřina ruka ho však zadržela.
,,Stůj ty pako! Copak nevíš, že jich tam může být víc? Počkáme až, co se bude dít dál. Když to bude hodně nakloněné, zasáhneme. Jinak to budeme pozorovat." Zavelela růžovovláska a pustila svého kamaráda.
,,Co když jí ale zabijí!" Protestoval Naruto.
,,Nezabijí. To slibuji." Sevřela pěst a s tím jí po ruce začala téct krev. Zmáčkla moc silně kunai, který jí udělal jizvu do ruky.
,,Co blbneš? Proč se řežeš?" Nechápal Naruto a vytrhl své týmové kolegyni z ruky kunai. Udiveně se podívala napřed na něj a potom na svoji ruku.
,,Promiň, nebylo to schválně." Řekla rychle a následně obrátila svůj pohled zpět do středu dění.
Sledovali situaci, kdy stáli tři postavy nad tou, kterou měli chránit, a bránili se Saiovu přilétajícímu ptákovi.
,,Ty jsi ho neodvolal?" Divila se Sakura a naštvaně se podívala na svého bledého kolegu.
,,Ne, ale jak sama vidíš, je nám teď vhod." Pousmál se černovlasý mladík a seskočil ze střechy domu. Sakura ho bleskurychle následovala a provedla chvat na záchranu jejich cíle. Ve skoku vykopla a trefila svoji sokyni do hrudi. Ta se skutálela na zem a vytřeštila na ni oči. Sakura měla jen málo času prohlédnout si zuboženou dívku, protože se ihned pustila do boje s Orochimarovou svěřenkyní.

Bylo to až k neuvěření. Narozdíl od nich jsem já měla dostatek času i prostoru prohlédnout si je všechny. Na straně těch, kteří mě tak surově zmlátili, jsem zpozorovala jednu dívku a dva mladíky. Jeden měl blonďaté vlasy, druhý čokoládově hnědé. Naopak dívka se mohla pyšnit zrzavou, dobře upravenou parádou na své hlavě. Jejich oči jako by byly hadí, nezpozorovala jsem tam náznak lidských kukadel. Nejvíc mě asi uchvátil jejich jazyk, byl dlouhý, světle růžový, a snad i natahovací. Při chvatu, který udělala ta dívka, se mi zvedl žaludek. Zaútočila na růžovovlásku a jazyk jí ovinula kolem krku. Tohle udělat se svým jazykem, tak snad umřu. Já to ale připadalo normální a v poklidu statnou dívku dusila. Údajná oběť se však nedala, bojovala silně, což se mi na té dívce líbilo. Zachránila mi život a dokonce se teď prala i s tou divnou holkou. Proti dvěma klukům z týmu dlouhojazyčnatců, jak jsem je začala přezdívat, se postavili dva další kluci, nejspíš kamarádi té růžovovlásky. Jeden byl bledý a pořád něco čmáral na kus pergamenu a ten druhý, blonďáček s modrýma očima, se hyperaktivně zapojoval do boje pomocí geniálních kopů, které mi něco dokonale připomínaly. Před očima se mi ale pořádně zatmělo ve chvíli, kdy blonďák použil svoji osudovou větu.
,,Kage bushin no jutsu!" Vykřikl a já vyvalenýma očima čuměla na dva jeho jakoby klony, které vpadaly stejně jako on.
,,No tohle je snad sen." Zašeptala jsem a stále ho hypnotizovala pohledem. Všechno, co jsem viděla mi neklamně připomínalo děj mého nejoblíbenějšího anime -
,,Naruto! Víš, že tohle je zakázaný!" Uslyšela jsem křičet růžovovlasou dívku. A teprve teď mi docvaklo, že jsem se buď úplně zbláznila, nebo jsem byla ve snu, nebo se opravdu všechny ty věci poslední dobou děly a tohle byla krutá realita.
,,Naruto?" Zopakovala jsem po ... po Sakuře? Tohle bylo vážně ujetý. Rozhodla jsem se nechat tohle na pokoji, protože mě to dostávalo čím dál víc a já už bych větší nápor nevydržela. Určitě bych se psychicky zhroutila. Z posledních sil jsem se zvedla a proběhla mezi bojujícími trojicemi. Neohlédla jsem se, bála jsem se toho, co bych mohla spatřit - krutou realitu.
Celá udýchaná jsem doběhla domů a pořádně za sebou praštila dveřmi. Bylo pozdě a mě bylo jasné, že dostanu zaracha přinejmenším na týden. Jediné, co jsem ale uslyšela, byla naplno puštěná televize a na ní přilepený vzkaz. Rychle jsem se k ní rozběhla a v duchu si představovala hororový scénář znázorňující lísteček se vzkazem od těch zlých... ninjů? Kunoichi? Byla jsem vážně cvok. Přeskočila jsem sedačku a po kolenech sklouzla k televizi. Uchopila jsem papírek a přečetla ulevující zprávu.
,,Ahoj Niki, po tvém odchodu nám zavolala babička, že se jí udělalo nevolno s prosí nás, abychom přijeli. Vrátíme se pozdě, Zorku jsme vzali s sebou. Pa a pusu, máma." Přečetla jsem a uleveně si oddechla. Nehrozilo jim žádné nebezpečí, to bylo dobře. Strčila jsem papír do kapsy a vypnula televizi. Potom jsem se za pomalého šourání se dostavila do svého pokoje a zapnula svého miláčka. Chvíli to sice trvalo, než se notebook najel, ale přece jen se mu to podařilo. Měla jsem v plánu napsat Shině všechno, co jsem zažila po jejím odchodu. Naneštěstí ale byla offline.
,,Do pr*ele!" Ulevila jsem si a odjela se svojí kolečkovou židlí na druhou stranu pokoje. Vyhrabala jsem tam svoji ninjí pásku, kterou jsem si koupila na posledním otaku srazu a uvázala si jí kolem hlavy. Události, které se však potom děly, mě děsily ještě víc, než vše, co se mi zatím stalo.