Bloom - 7. kapitola - Druhé já

Bloom ještě několik hodin trvalo, než se ze Zetsuova nenadálého činu vzpamatovala. Deidara ji ujišťoval, že se nic neděje a že i ninjovi klidně občas přeskočí a že to má brát s klidem. Všechno mu odkývala, ale ani opětovné přesvědčování ji nezbavilo pochybností.

Odnesla si do pokoje jídlo. Zetsuovi se snažila vyhnout, s ostatními prohodila jen pár slov. Zkrátka si vzala svůj ranní příděl a šla.

Na jídlo si celkem rychle zvykla. V prvních dnech si se svým kouskem masa sedávala do kouta a lačně ho polykala jako zvíře. Pak rozhodl Vůdce, že je načase „květinku“ trochu zcivilizovat.
„Tohle je lžíce. A s tím se nabírá polívka.“ Hidan mával zelenovlásce před nosem kusem kovu.
„Jasný, chápu. Naval to sem!“ Bloom po ní chňapla a strčila si ji do pusy.
„Zbláznila ses?“ Jiný ninja po ní skočil a začal tahat za násadu, která jí čouhala z úst.
„Co blbneš? Vždyť tý holce vyrazíš zuby!“ ozval se další příchozí.
„No tak, malá, otevři pusinku. Udělej ááá…!“ pitvořil se Hidan, ale zelenovlasá prostě odmítala spolupracovat. V té chvíli se za ni přitočil Zetsu, ušklíbl se, chytil Bloom v pase a poskočil s ní. Letící lžíce zasáhla do hlavy opodál stojícího Deidaru.
„Blé, sliny,“ zaškaredil se blonďáček.
„Vážně chtěla sníst tu lžíci?“ drbal se na hlavě Itachi.
„Neznáte recesi?“ rozesmála se Bloom.
„Chlapi,“ zavrčel Hidan. „To chce odplatu!“ Skupina bojovně zařvala, vrhla se na překvapenou dívku a zlechtali ji, až už nemohla popadnout dech.

Vzpomínky, jsou krásné, ale teď byly naprosto nevhodné. Bloom se zle zaškaredila, upravila si oděv a malinko popustila tuniku, kterou nosila jako provizorní ošacení. S odporem se zahleděla na svůj odraz v zrcadle, ale přes tlustou vrstvu prachu neviděla nic. Jednou pořádně foukla a pak se zaškaredila.
„Tahle obluda přece nemůžu být já!“ uchechtla se. Pak s hrůzou zpozorovala, že se její rty pohybují, aniž by chtěla cokoli říct. Zrozpačitěla. Rty se pohnuly znovu, ale teď uslyšela suverénně znějící hlas.
„Ale jsi to ty.“
Bloom zamrkala. Otočila se. Ne, nikdo za ní nestál, ale ten zvuk slyšela přece tak zřetelně.
„Jsi to ty a já jsem ty.“
„Blbost,“ zamračila se zelenovláska.
„Jsem tvé druhé já, tvá součást.“
„Fakticky?“
„Jistě,“ přitakala cizinka. „Dvě ženy v jednom těle. Není to skvělé?“
Bílá polovina se nejistě usmívala. Černá se labužnicky oblízla.
„Já tě tu ale nechci! Zmizni!“ vykřikla Bloom a zakryla si rukama oči.
„Dobrá. Ale počítej s tím, že se vrátím…“
Mladé ženě se zatmělo před očima, musela se posadit. Vzdychla a pak si oddychla. Každým člověkem by muselo otřást, kdyby zcela nečekaně poznal své druhé já. A ona věděla, že z tohohle šoku se bude ještě hodně dlouho vzpamatovávat.