Bloom - 6. kapitola - Nemluvte s ní!

Až příliš dobře si uvědomoval, že jsou si s Bloom v mnoha věcech velice podobní. Také ale věděl, že zvládat dvě osoby v jednom těle vyžaduje nadlidské úsilí. Zatím si sice nevšiml toho, že by dívka byla zmatená, ale byl si jist tím, že všechny příznaky se projeví časem. Teď hlavně musel zabránit tomu, aby s ní někdo zůstal v kontaktu delší dobu.

Právě se odhodlával k tomu, že vstoupí do pokoje, z něhož byl před malou chvíli vyhozen, když uslyšel za dveřmi Deidarův bujarý smích. Kapky potu z jeho dvoubarevného oroseného čela mu pomalu stékaly dolů. Ať tam ti dva dělali cokoli, hodně se tím bavili. Rozrazil dveře.
„Teda, nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale… s tvojí sestřičkou je fakt prča!“ usmál se blonďáček na Zetsua.
„Není moje sestra!“ ohradil se kanibal.
„To je fuk,“ Deidara se zvedal ze země. „Je bezvadná, a to se rozhodně cení.“
„Ehm… a co ty poházené židle?“ povšiml si zelený ninja třísek na podlaze.
„No… nejdřív po mně házela vším možným, ale pak ji to přešlo.“
„Nemluv s ní,“ sykl Zetsu, když mu otvíral dveře. Deidara pokrčil rameny, ale bylo znát, že na jeho slova nedal, protože Bloom zamával a prohlásil, že se nevidí naposledy.

Kanibal si pohrdlivě odfrkl a zamkl dveře. Dívka znejistěla, ale zůstávala stejně drzá jako v den, kdy ji poznal.
„Co si jako myslíš, že děláš?“ vyštěkla.
„Jsi nebezpečná, tak ti sem budeme jen pár dní nosit jídlo.“
„Hele, neblázni! Dyť já toho černovlasýho nafoukance fakt nechtěla sežrat!“
„O Itachiho tu teď stejně nejde,“ prohlásil Zetsu ponuře.
„A o co teda?“ naléhala Bloom.
„To poznáš,“ zachechtal se kanibal, a než mu v tom stačila zabránit, vyklouzl za dveře a provedl své speciální jutsu.
Zelenovlasá dívka s mírným zděšením pozorovala dlouhé slizké úponky, které se způsobem neznámo jakým dostaly přes dveře do jejího pokoje. Kdyby byla jen malinko důvtipnější, vzala by v potaz skulinky mezi futry a stěnou, stejně tak otvor v místě pod klikou.

Bloom zuřila. „Ty jeden…!“ S napřaženou rukou se rozběhla ke dveřím. Úponky se zničehonic rozvlnily, až do teď zůstávaly v naprostém klidu. Jeden šlahoun se vymrštil a omotal se zelenovlásce kolem zápěstí. Druhý zachytil volně visící ruku a zkroutil jí ji za zády. Bloom se nepřestávala vztekat a pokusila se uvolnit z toho divného sevření. Místo toho jí liána, která tak s velkou pravděpodobností nečinila z vlastní vůle, zkroutila za zády i druhou ruku a zbylé šlahouny pevně omotaly Bloomina zápěstí. Lekla se, couvla a upadla na zem, za zadní část těla.
„Lotře! Zatracenej mizero!“ Snažila se vyprostit, ale vše bylo marné. Nakonec přišla na jediné možné řešení. „Pomozte mi někdo!“

Sasori právě tlumeně hovořil s kanibalem, který sebou co chvíli škubl. „Zetsu? Posloucháš mě vůbec?“ Musel do něho důrazně klepnout, aby se jeho společník konečně vzpamatoval.
„Co je?“
„Můžeš mi laskavě říct, co momentálně děláš?“ rozčiloval se loutkář.
„Zachraňuju Akatsuki,“ zabručel Zetsu. Vzápětí jím projela taková vlna bolesti, až táhle zaskučel.

Spoutaná Bloom se konečně dočkala pomoci. Zoufalé volání zaslechl Deidara. „Hele… a víš to, že jsou dveře prorostlý něčím zeleným? Nevíš takhle náhodou, co s tím?“
„Nemám tušení!“ křikla zelenovláska. „Ale kdybych se mohla hnout, už bych to zjistila!“
„Ehm… tak teď jsem z toho jelen,“ podrbal se blonďáček rozpačitě na hlavě.
„Nemůžu hýbat s rukama!“ vysvětlovala Bloom.
„Vydrž! A hlavně jdi dál od těch dveří, jestli můžeš!“
„Zkusím to!“ odpověděla a posunula se o kousek dozadu.
Deidara mezitím nechal čekat u vchodu do dívčina pokoje jedno své zvířátko z jílu. „Sedni! Ták… a teď… Katsu!“
Ozvala se ohlušující rána doprovázená pronikavý řevem rozlícené modrovlásky. Blonďáček zaslechl jen „vyhodil“ a „zase něco“, na to ale nedbal a vřítil se do pokoje. Šlahouny se v půli přesekly, ale to zelenovlásce příliš nepomohlo.
„Jejda! Kdo ti to proved?“ zděsil se Deidara a kleknul si k ní.
„Ten zelenej pošuk!“
„Hm… fakt? No… já bych nerad sahal hned po kunai. Při svý šikovnosti bych tě totiž mohl říznout. Zkusím to napřed rozmotat,“ prohlásil blonďáček a začal se potýkat s uzly. „Kruciš, je to pěkně pevný,“ zlobil se, ale pokračoval v započaté činnosti.

Sasori konečně dostal ze Zetsua přiznání. „Tvoje tupost nezná hranic,“ napomenul ho. „Když už někoho izoluješ, musíš to udělat promyšleně a hlavně nepropojovat tvé jutsu s tvou osobností. Mohl jsi z toho mít pěknej bolehlav, víš to?“
„Když já ji chtěl mít pod kontrolou,“ zamručel kanibal a třel si spánky.
„A ještě něco… měl ses poradit! Mohlo tě přece napadnout, že jí někdo z té šlamastiky pomůže!“
Zetsu zasípal. „Je nebezpečná! Schizofrenní… nemůžeme vědět, co udělá…“

Deidara naposledy zafuněl. „Hotovo. Ale radši zkontroluj, jestli máš všechny prsty, jo?“
Bloom se uchechtla a pak si hned protáhla ruce. „Nechápu, co ho to popadlo.“
„No… občas se chová divně, zvykneš si na to.“ Deidara jí pomohl vstát. „A kdyby ti zas hrozilo nebezpečí, pískni, jasný?“
„Zcela,“ ušklíbla se a pak se na něho usmála.