Tytanyk 004 - Párty!

--------------

V minulém díle proběhla soutěž v tanci a vítězem se stal náš milý Tsunade...
Rozzářený blondýn vtrhl na pódium jak liška do kurníku, převzal vysněnou odměnu a mával šílícímu obecenstvu. Mezitím druhé místo dostalo poukázku na večeři a saunu zdarma a třetí dostalo jistou nemravnou knihu...

Gaara se přířitil jak Emil Zátopek a začal kolem svého kamaráda poskakovat, nedbaje na to, že všude trousí písek.
„Jooo, jooo! Já jsem věděl, že to zmákneš, jseš ten nejlepší!“ plácal ho po rameni. „Teď se můžem pořádně rozšoupnout, teda, takových prachů! Koupíme si lepší hadry a taky boty a budeme se nalívat šampaňským od rána do... HEJ!“ zamával Tsunademu rukou před obličejem. „Posloucháš mě???“
Tsunade ho evidentně neposlouchal ani trošku. Těkal očima po celém sále ve snaze najít svou vyvolenou, ovšem nic černého ani fialového nebylo v dohledu. Zato se objevilo něco modrého. Vysoký a statný muž s modrými vlasy a... modrou kůží???
„Gaaro, přestaň se tu natřásat a radši mě štípni... potřebuju vědět, jestli náhodou nespím.“
„Proč bys jako měl spát? Občas nechápu tvoje myšlenkový pochody,“ reptal De Rozzi, ale poslušně parťákovi vyhověl.
„AU! Chceš mi urvat ruku?!“ zařval Tsunade, strčil do zrzka, ten zavrávoral a spadl na starší elegantní dámu, která vedle něj decentně usrkávala martini. Dáma vyjekla a upustila skleničku.
Elegán v černém smokingu, co procházel kolem, uklouzl na rozlitém pití. Klesal k zemi. Ve snaze zabránit potupnému pádu se zachytil péřového boa hubené mladé slečny. Křehotinka nahrazující ramínko na šaty samozřejmě neudržela takovou váhu a následovala elegána ve směru dolů. Vykopla nožičku ve zlatém střevíčku, o kterou zakopnul stařík ve vojenské uniformě, srazil číšníka roznášejícího aperitiv, tudíž se další drahé pití rozstříklo na všechny strany.
Kombinace alkoholu a doutníku zamračeného plavčíka se stala osudnou naduté paničce s minipsíkem v kabelce – začaly jí hořet vlasy! Rozječela se jak siréna, čímž na sebe strhla pozornost všech přítomných. Deidara, ta ochotná dobrá duše, se rozhodl nebohou ženštinu uhasit, popadl kyblík, ve kterém se chladilo šamapaňské, a narazil jí ho na hlavu. Dáma vřískala ještě víc (v konečném efektu míň, protože zvuk byl ztlumen kyblíkem) a motala se napříč parketem. Cestou srážela další členy nóbl společnosti, až se dopotácela k modrovlasému muži. Napřed uskočil s výkřikem: „Pomoc! Roboti útočí!“, pak si ale uvědomil o co běží, a vysvobodil paninku těsně před tím, než se zcela udusila. Při pohledu na svého zachránce však dotyčná namísto slov díků naposledy vyjekla a poroučela se na podlahu.
Zneuznaný hrdina se rozhodl, že ztrestá viníka této trapné události. Otočil hlavu a jeho pohled se střetl s pohledem Tsunadeho. Upřeně na sebe zírali jako dva supi nad chutnou mršinou a navzájem v duchu hodnotili budoucího soupeře.
Chm... Co mi to jen připomíná? Želva? Ropucha? Ne, to bude něco jinýho... Něco z oceánu... Zmutovaný mořský zajíc? Ryba, bude to spíš ryba... Treska? Tuňák? Kapr???
Taková třasořitka blonďatá, co si o sobě myslí, takhle na mě čučet?! Jen počkej, ty chudinko! Kroutit se na parketu jako červ, to by ti šlo, ale co boj na život a na smrt? Muž proti muži, chlap proti chlapovi...
„Už to mám! Vypadáš úplně jako žralok!“ objevně zahulákal Tsunade na celý sál.
Kisame Hockley přimhouřil oči, zlostně stáhl žábry a vykasal si rukávy. Tsunadeho osud byl zpečetěn...

„Ale no tak, přece se nebudete prát?!“ ozvalo se z horního patra.
Všichni zvědavě vzhlédli a úžasem se jim zatajil dech. Byla to ona! Nejkrásnější žena na celé lodi. Havraní vlasy, sněhobílá pleť, žluté oči, šaty jako louka posetá fialkami... Scházela po schodech... Nescházela, ona se vznášela... a ta její mašle... Tsunade začal nepokrytě slintat a měl jediné štěstí, že Kisame byl zcela zaujat svou snoubenkou, jinak by ho zajisté ten výprask neminul.
Orochimaru Dewitt Bukater připlula vzduchem až ke dvojici mužů, kteří ji obdivovali až za hrob, usmála se a řekla: „Miláčku, proč se hněváš na toho mladíka? Vždyť se skoro nic nestalo. Madam stejně měla paruku, takže zbytek jejích vlastních vlasů zůstal zachován. Ta její vypelichaná čivava taky nepřišla k úhoně, tak proč se nad tím zbytečně rozčilovat.“
Pohladila Kisameho po tváři a obrátila se ke zhypnotizovanému Mr. Dawsonovi.
„Omlouvám se za svého snoubence, má poněkud prudší povahu. Jednou jsme šli do baru, kde mě začali otravovat takoví dva fešáci a on jim...“
„Ehm, ehm...“ zakašlal žraločí muž za jejími zády.
„...eh- takže co jsem to vlastně... Ach ano! Celý tento incident byl jen zbytečné nedorozumění, jak se říká – mnoho povyku pro nic. Podejte si ruce jako přátelé a bude to vyřešeno.“
Oba muži se zatvářili jako kdyby snědli kilo citrónů a s velkým přemáháním si potřásli pravicí. Všímavějším jedincům neuniklo křupání kloubů a syčení páry z uší...
„Tak se mi to líbí,“ švitořila dál Orochimaru, když s hrdostí sledovala jejich usmíření. „Mimochodem, já jsem Orochimaru Dewitt Bukater a tohle je můj budoucí muž Kisame Hockley. Smím znát vaše jméno?“
„Tsunade Dawson. Jsem velice poctěn, že vás... oba poznávám,“ ušklíbl se blonďáček a při pohledu na stále zamračený žralokův výraz byl rád, že se nepokusil Orochimaru políbit ruku.
„Zde je můj přítel, Gaara De Rozzi,“ mávnutím přivolal rozpačitého Itala.
Pískomil si byl dobře vědom, že za všechnu tu spoušť v zásadě může on, a proto se připlížil se sklopenou hlavou. Ten tam byl jeho šarm, ale Orochimaru se i přesto zalíbil na první pohled.
„Jak milé, moc mě těší, vážený pane. Co kdybyste s námi dnes povečeřeli, než začne vystoupení Zvučné čtyřkopětky?“
Ani jeden ze tří mužů nebyl z té představy příliš nadšen, ale krásné ženě není radno odporovat, a tak poslušně zamířili ke stolu.

„Jak vám chutnalo?“ zeptala se naší dvojice karbanických podvodníčků madam Hidana Dewitt Bukater, když poslední sousto zmizelo z talířů.
„Výborné, opravdu!“ rozplýval se Gaara. „Mockrát vám děkujeme za pozvání, ani nevíte, jak si ho vážíme. Nikdo v životě k nám ještě nebyl tak laskavý a já slibuji, že se vám jistě nějak odvděčíme. Jsem hotov přísahat. Na mou čest, na krev svého srdce, na spásu své duše, na to, co je mi na světě nejmilejší (pííííísek), přísahám, že...“
Naštěstí jeho přísahu přerušila fanfára a příchod obou cvaklých průvodců večera.
„Ano, ano! Bravo! Shiki objevil desku s fanfárou, to chce potlesk!“ hihňal se Kiba.
Sál však nadále tonul v tichu - holt pan Inuzuka zrovna vtipem nehýří...
„Eh, tak nic... Je tu chvíle, na kterou jsme všichni čekali! Přichází naše slavná lodní kapela, umělci na slovo vzatí, odborníci na hudbu všech žánrů a stylů... Zvučná čtyřko-pětka a její nádherná kapelnice, flétnistka a zpěvačka v jedné osobě, Tayuyáááá!“ mávnul Kibík rukou a na pódiu za jeho zády se rozhrnula těžká sametová opona.
Do záře reflektorů vtrhla dračice všech dračic, divoký a nespoutaný živel s ohnivě rudými vlasy, překrásná drsňačka Tayuya! Při pohledu na její dokonalé křivky zahalené (no vlastně ani ne moc zahalené...) tenkými černými šatičkami na ramínka poskočilo nejedno mužské srdce.
Kráska popadla mikrofon a zaměřila svůj uhrančivý zrak do publika: „Je to skvělé být tu s vámi na Tytanyku, jóóó!“
Všichni propukli v nadšený jásot. Tleskali, dupali, pískali, vřískali a vůbec tropili hluk, proti němuž by výbuch sopky byl pouhým komářím bzučením.
„Díky, fandové a fanynky! Než začneme, dám vám pár drobných rad. Jste nejlepší ze všech, co znám!
Bude se vám to líbit, to vám můžu slíbit.
Nemějte z toho těžkou hlavu, vždyť jde jenom o zábavu.
Kašlete na konvence, ať každý vidí, kolik je tu pohodových lidí.
O svou pověst se nestarejte, především tanci všechno dejte!
A když vás, milé dámy, nožky bolet budou, ani tak se nebudete kousat nudou.
Popadněte svoje drahé polovičky, ať vám koupí pití do skleničky!“
Zjančený dav šílel a smál se a výskal. Tayuya pohodila svou dlouhou hřívou a s širokým úsměvem na tváři pokračovala.
“Jen se smějte, až vás budou bolet bříška,
přece proto je tu naše Zvučná čtyřka!“
Náhle se za jejími zády objevil bělovlasý mladík s nádhernýma zelenýma očima a poklepal jí na rameno.
„Ah, promiň, drahý Kimimaro, s tebou se samozřejmě počítá... ale nemohla jsem najít nic, co by se rýmovalo na slovo pětka.“
„No přece štět-“ začal obrýlený Kabuto Jackson, ale byl sražen na zem Kakashiho knihou.
Tayuya poslala jednookému lamači ženských srdcí děkovný vzdušný polibek.
„Takže,“ rozpovídala se znovu, „tenhle krasavec vedle mě je náš bubeník – Kimimaro MacDermott! Za ním přichází úžasný Jiroubou Walker se svou věrnou elektrickou kytarou! Dalším členem kapely je nejlepší klavírista na východním pobřeží Spojených států – Kidoumaru Evans! A to nejzajímavější na konec, hráč na baskytaru (a hodně často i na moje nervy) – Sakon Marshall!“

Po prvním uvítacím applausu celá Zvučná čtyřko-pětka zaujala svá předepsaná místa na pódiu. Hudba se rozezněla, lid proudil na parket jak teplý jižní větřík, zkrátka jemně a lehce – a zábava se rozjela na plný koule.
Jestli snobská posádka čekala nějakého Bacha, Mozarta či nějakou podobnou „chcíplotinu“, šeredně se spletla. Těch pět hrálo leccos, ale valčík by na to asi nikdo netrsal. Při tvrdém rocku se třásly lustry, při rozněžněných ploužáčcích by kdekdo usnul a při technu jste jen mohli čekat, že kapitán Sarutobi svolá armádu na měření decibelů. A zrovna, když už tanečníci chroptěli a padali únavou, jako na ohnivé vlně (čti s hořící koudelí u zadku) do sálu vtrhli investigativní žurnalisté Lee Youth a Gai Power. Se smykem zabrzdili těsně předtím, než by sejmuli pojízdný bar, a celí zpocení se rozhlíželi okolo. Nejspíš chtěli přitáhnout pozornost decentním zacinkáním lžičkou o skleničku, ale jejich brzdné entrée bylo rozhodně efektivnější.
Gai se bez okolků hluboce nadechl a spustil: “Vážení pánové, vážené dámy. Máme pro Vás horkou novinku! Dnes přes den se nám podařilo zachytit kardinální ostudu členky jedné ze zdejších vážených rodin – slečny Orochimaru Dewitt Bukater! Čekali byste, že se bude vždy a za všech okolností chovat jako dáma? Mýlíte se! Tyto fotky dokazují, že se nejenom nechová jak se sluší, ale i prasata jsou vedle ní čistá!“ Vítězoslavně zamrkal a vyzdvihl fotky, které měl nařasené mezi prsty, jako by se právě chystal vyložit eso.
V sále se rozhostilo ticho. Gaiův zářivý úsměv pohasínal, až zhasnul úplně. Pak ho vystřídal výraz nepochopení, zahanbení, až strachu. Jaktože se nikdo nepohoršuje nad skandálními fotografiemi? Jaktože ho nikdo neobdivuje za jeho mistrovskou práci??? Ta smetánka! Ti nechutní zbohatlíci! Ta buržoazní sebranka! Vždycky budou držet pohromadě! Odhodil fotky na zem a nastavil před sebe dlaně v obranné pozici. Bohužel ho tato póza před bodavými vražednými podnapilými pohledy neubránila. Proto se rozhodl nasadit těžší kalibr - úsměv typu „ééé, já to přece tak nemyslel, to… to byla jenom legrace“ a pomalu couval dozadu. Pár lidí však už bylo blízko k tomu, že mu dají pořádně do těla... Najednou je ale vyrušil hlasitý, až hysterický smích...
Byl to Kisame řehtající se fotografii, na které jeho snoubenka seděla na židli tak nešikovně, že jí byly vidět nohavičky fialových bombarďáků! I když se mladý pan Hockley všemožně snažil smích zadržet, příliš se mu nedařilo, neboť během posledních dvou hodin se alkohol v jeho krvi zvolna proměnil na krev v alkoholu…
Nakonec tomuto trapnému a ne příliš galantnímu vystoupení nasadil korunu tím, že se na nebohou černovlásku otočil, demonstrativně na ni ukázal prstem a pronesl: “Ty furt nosíš ty spoďáry po babičce Chyio?!“

--------------

--------------