Tytanyk 005 - A dááál???

--------------

V minulém díle Kisame Hockley nepředstavitelně ztrapnil svoji ženu...
Nakonec tomuto trapnému a ne příliš galantnímu vystoupení nasadil korunu tím, že se na nebohou černovlásku otočil, demonstrativně na ni ukázal prstem a pronesl: “Ty furt nosíš ty spoďáry po babičce Chyio?!“

Tímto výkřikem však Kisameho záchvat neskončil. Jeho chechtání nepřestávalo, naopak sílilo, až padl na kolena a tloukl pěstmi do parket. Orochimarka na něj nejdřív nechápavě koukala, ale pak si prohlédla zmíněný obrázek. Zrudla a oči se jí zamlžily. Rozbrečela se a před zraky užaslých hostů se rozběhla, kopla Kisameho „omylem“ do žaber a utíkala ven na palubu.
Tsunade to všechno bedlivě pozoroval a jakmile Orochimarka zdrhla, nenápadně se zdekoval za ní. Nemusel ji ani moc hledat. Stála na přídi, úpěnlivě štkala a přidávala tak víc soli už do tak dost slaného oceánu. Lítost a rozněžnělost se v blonďákovi mísily se zvědavostí a touhou. Rozvážným krokem šel pomalu k ní. Ona o něm nevěděla, nebo se tak aspoň tvářila, a tak když jí lehce položil dlaně na boky, a pak jimi rozpřáhl její bledé paže, letěla. A letěla do slova a do písmene, protože tím úlekem přepadla přes zábradlí a padala do modravých hlubin pod lodí.
Tsunade, který se zavřenýma očima vychutnával fyzickou blízkost své vyvolené, si nejprve neuvědomil, že vyvolená se právě stala mužem přes palubu. Až když zezdola vyšlehlo vlhké, měkké a růžové lano. Blondýn zporozněl. Ne, to nebylo lano! To byl její nádherný jazyk, kterému se vždy tak obdivoval. Rychle ho popadl a jedním rychlým trhnutím Orochimaru vyhodil na palubu, kde jen o kousíček minula hlavní komín. Pak ladně sklouzla po markýze napnuté nad lehátky a skončila v jeho náručí. Konečně! Celá se třásla z prožitého šoku, když po ní nad oceánem hladově chňapali... delfíni.
Ach, ty její hluboké, jedovatě zelené oči! Moře by zamilovaného mladíka nemohlo utopit, ale ty okouzlující duhovky ano. Rty se mu chvěly a jejich tváře se jako působením magnetických sil přibližovaly.
Schylovalo se k historicky prvnímu polibku, všechno šlo tak dobře… Dokud Orochimarka nesykla bolestí.
“Co se děje?“ zeptal se Tsunade.
“Někdo mi šššlápl na jazýšššek,“ zašišlala a do očí ji opětovně vhrkly slzy.
Tsunade se naštvaně otočil a spatřil ve tmě vysoký stín, stojící na jejím nádherném slaďoučkém jazýčku. Jakmile na něj dopadlo světlo lucerny, oba milenci poznali, že je to… Kisame!
“Promiňte, že Vás obtěžuji, ale… mohl byste slézt z jazyku své snoubenky?!“ zaburácel blonďák a jeho slova ještě chvíli rezonovala a doznívala v jeho mohutném hrudníku.
“Jejda, soráč!“ uchichtl se „lehce“ přiopilý Kisame, vrávoravě přešlápl a zapotácel se.
Tsunade jemně uchopil konec jazyka jako cenný poklad a počkal, dokud si ho Orochinka nezaroluje zpátky do pusy. Pak se obrátil zpět ke společensky unavené… rybě.
“Měl byste se stydět! Takhle ošklivě zesměšnit ženu, zvlášť, když je to vaše snoubenka! A co je ještě horší – ani jste se jí za své hrubé a vrcholně neomalené chování neomluvil!“
“Já přece… dyť to byla jenom sranda… že jo, že to víš, miláčku? Ona to chápe… tak se hoď do klidu mladej, škyt! “
Tsunade se musel hodně držet, aby hulvátskému žralokovi neublížil.
Ale Orochinka zašeptala: “To bude v pořádku… běž…“ a položila mu svou něžnou ručku na rameno.
Tsunade se jí dotkl a pomalu odcházel. Ještě zamával, a pak sledoval, jak sebou Kisame práskl na vlhkých cedrových prknech, když za ní běžel.
“Bože, to je ale idiot!“ vzkřikl tiše a praštil do stěny lodi, až se celá bárka o velikosti 46 328 BRT rozkymácela.

Na druhý den měl Kisame příšernou kocovinu a ještě příšernější okno, ale neuniklo mu, že jeho milovaná je na něj nějak nabroušená. Ale jeho hlavní informátor a špeh Deidara mu brzy vysvětlil, co za tou její nevrlostí stojí. Jak to tak Kisame poslouchal, žábry se mu vzteky rozšiřovaly a musel si na hlavu narazit akvárko se zlatou rybkou, aby se uklidnil.
Musel se své tetované snoubence omluvit, a to hned! Proto vytáhl z trezoru malý balíček a zamířil k Orochimaru, jež se právě pudrovala před zrcadlem. Nemusím dodávat, že pudrování bylo naprosto zbytečné, protože barva a la gejša byla její pleti vlastní, ale co už... Nejdřív ho odmítala vyslechnout, ale nakonec ji dostal sladkými slovy a odzbojujícím úsměvem. Když se na vás cení čtyři řady zubů, kdo by odolal.
V balíčku se nacházela tmavě modrá sametová kazeta a v ní náhrdelník z mušliček. Na přívěsku se pak houpala chobotnice se safíry místo očí.
“Tohle patřilo prababičce mé prababičky, je to její podobizna, jak ji tehdá zvěčnil její manžel… že byla roztomilá?“
Orochinka se trochu zarazila, ale nedala to navenek znát. Poděkovala mu letmým polibkem na tvář a odešla s tím, že se musí projít a ještě jednou o včerejšku popřemýšlet. Teprve potom mu sdělí, zda mu doopravdy odpustila.

Procházela se po horní palubě a zálibně se rozhlížela. Potkávala známé i neznámé tváře, ale na všechny bez rozdílu se usmívala. Usmívala se, protože cítila, že je zase zamilovaná.
Usmívala se na paní s čivavou, které na párty tak nešťastně shořela paruka. Naštěstí si již dáma pořídila jinou, ostře červenou, jinak zvanou tizián.
Usmívala se na svalnaté plavčíky, kteří mlsně kroužili kolem dua kankánových tanečnic Sakury a Temari.
Usmívala se na dvojici punkerů, která tentokráte s radostí ničila jedno z lehátek, když do něj nožem vyrývala „Pein&Konan 4ever“.
Usmívala se na čistou chlorovanou vodu, když procházela kolem bazénu; usmívala se na modré nebe, když míjela hřiště na beach volleybal… V tom se zarazila, zamžikala a její úzké kočičí zorničky se rozšířily údivem. Není to pan De Rozzi, kdo si tam z písku staví hrad???
Náhle ji někdo zatáhl za roh a zacpal jí pusu…

--------------

--------------