Srdce a trny 01-První plameny

Píchalo ji v boku a tak tak popadala dech. Ona ale běžela dál... musela běžet dál. Běžela o svůj život. Všechno to byl jenom zlý sen. Musel to být sen. Ještě dnes večer jí máma před spaním zpívala ukolébavku. Ještě dnes večer se těšila na příští týden, kdy měla oslavit své desáté narozeniny. Ještě dnes večer bylo všechno dokonalé. Všechno bylo v pořádku... až do té doby, než přišli oni.

Ze spánku ji vzbudily výkřiky a řinčení kovu. Máma ji vzala do náručí a utíkala s ní ven z domu směrem k ulici vedoucí do středu vesnice. Asi doufala, že tam nalezne pro sebe a své milované dítě spásu. Žena byla při běhu zasažena do zad několika shurikeny. Klesla na kolena a dcerku stále držela v náručí. Chránila ji vlastním tělem.
„Jdi, Anhi... jdi! Uteč!“
Ženě začal vytékat z koutku úst karmínový pramínek krve. Dítě vše nechápavě sledovalo.
„Běž! Prosím!“
Matka pustila svou dceru, a potom se sama sesunula mrtvá na zem. Anhi se dala do běhu. Viděla ty hrůzy. Cítila ten strach. Slyšela zvuky smrti, nenávisti a utrpení. Ten štiplavý kouř a zápach pálících se těl byl všude. Co to bylo? Co se to dělo? Nikdy nic takového nezažila. Slyšela o tom, že se ve světě dějí ošklivé věci. Bylo to tedy tohle? Upadla a odřela si kolena. Nevnímala to... běžela dál.

V její malé hnědovlasé hlavičce se to všechno šíleně rychle za běhu přemítalo. Jako by celý předešlý život nic neznamenal. Byl tu jen dnešní večer a ono děsivé noční probuzení... a pak tento zběsilý běh. Malé tělíčko bylo na pokraji svých sil. Nemohla skoro dýchat. Slzely jí oči. Nevěděla jestli je to z toho, že před chvílí jí přímo před očima zemřela nejmilovanější osoba na světe anebo kvůli tomu hustému štiplavému dýmu. Probíhala vedle postraní ulice, kde se jeden z vesničanů bránil hráběmi jednomu z těch záhadných útočníků.

Tvář útočníka byla kryta černou maskou. Byl oblečen v černém kompletu s bílými nárameníky, na nichž byl zobrazen jakýsi rudý symbol. Nájezdník byl ozbrojen krátkým jednoručním mečem, kterým bez obtíží vykrýval nemotorné útoky civilisty. Najednou udělal maskovaný muž rychlý výpad a ozval se smrtelný vzdech. Tělo obránce bylo skrz na skrz probodnuto katanou. Útočník zapřel nohu do těla své oběti a s lehkostí z ní meč vytrhl. To už ale Anhi neviděla, protože běžela pryč z toho děsivého místa.

Konečně doběhla na nádvoří. Vběhla celá uřícená do radnice a svalila se na zem. Všude se válela mrtvá těla vesničanů.
„Proč?! Proč?!“
Vzlykla bezmocně. Nevěděla už jak dál... tohle byl konec. Její jediná naděje byla mrtvá. Její matka doufala, že tady najdou ochranu. Toto místo Anhi však jen nabízelo pohled na mrtvoly.
„Neboj se, maličká. Všechno bude dobré.“ Ozval se z rohu místnosti medový hlas.

Děvče upřelo své hnědé uslzené oči tím směrem. Ze stínu vyšel muž. Byl poměrně vysoký a byl celý oděn v dlouhém bílem plášti. Dlouhé popelavé vlasy mu spadaly na hruď. V obličeji se mu zračila dobrotivost a dalo by se říct, že se i usmíval. Neměl u sebe žádnou zbraň. Anhi neznámý připadal v tento moment doslova jako anděl. Z muže vyzařovala aura dobroty a čistoty. Veškerá krev a násilí všude kolem se v jeho přítomnosti jakoby vytrácela do dáli.
„Všechno bude v pořádku... uvidíš.“
Pomalu k ní přišel a pomohl jí se postavit. Opět se na ni usmál tím svým úsměvem, který dokázal zahnat všechny obavy.

„Co se děje? Kdo jste?! Kdo jsou ti lidé?! Máma... moje máma.“ Začalo vzlykat děvče muži na hruď.
Ten ji něžně a starostlivě objal. Anhi byla celá od prachu, sazí a krve své matky. Muži to ale očividně nevadilo a ještě pevněji ji k sobě přitiskl.
„Všechno už je v pořádku. Už se neboj. Brzy bude všechno dobré. Brzy bude líp.“
Anhi se na neznámého důvěřivě podívala. On ji zachrání! Zachrání ji. Zažene ty zlé lidi tam venku, co ubližujou její rodině a blízkým. Zachrání jejich vesnici. Ano, muselo to tak být. Děvče pomalu přestalo vzlykat a uklidnilo se. Veškerou svou důvěru a pozornost upřelo na záhadného zachránce.
„No vidíš. Už se nemusíš ničeho bát.“ Řekl konejšivě.

Teď byla v bezpečí. Věděla to. Nemohlo to být jinak. Muž pomalu pohladil děvče ve vlasech. To jakoby díky jeho přítomnosti zapomělo úplně na vše.
„Všechno bude dobré... uvidíš. Bude ti líp.“
Anhi jeho slovům věřila. Nevěděla proč. Prostě musela. Jinak to nešlo.

Muž najednou uchopil hlavu dívky a rychle s ní škubnul. Ozvalo se nechutné křupnutí lámaného vazu. Bezvládné tělíčko pomalu dopadlo na zem. Jas v důvěřivých hnědých uslzených očích, jež byly tak krutě zrazeny, pohasl. Vrah odstoupil od těla své oběti.
„Už se nemáš čeho bát.“ Prohodil k mrtovolce na podlaze. Potom pomalu přešel k oknu... celá vesnice umírala v plamenech.

Přivřel oči a přemýšlel. Co by asi tak mohlo z té holčičky vyrůst, kdyby se dožila vyššího věku? Švadlena? Zahradnice? Byla by z ní dobrá matka, která by se starala o domácnost a vychovala stejně krásné děti jako byla ona sama? Kolik času jí vlastně ukradl? O kolik šťastných momentů ji právě oloupil? Bylo to správné? Chvíli balancoval na vratké hranici nejistoty. Potom se ale rozhodl. Bylo to správné. Možná, že oloupil o celý život jedno dítě, ale tato oběť pomůže v budoucnu zlepšit životy tísícovek jiných lidí.

Mnoho lidí vraždilo pro peníze a větší moc. Zabíjelo se ze sobeckých a bezpáteřních důvodů. On a jeho druzi ale zabíjeli, aby zlepšili svět. Nebyli sobci. Dělali to pro druhé. Najednou ho někdo vytrhl z myšlenek.

„Jak to vypadá?“
Za mužem se z ničehož nic objevila postava v dlouhém černém kabátě. Byla to překrásná žena s nakrátko ostříhanými havraními vlasy. Vypadala nevinně a přesto vražedně. Měla bezbranný jemný zjev s pohledem a aspekty dravce. Její zlatavé oči ve tmě svítily a zvědavě se rozhlížely po místnosti. Pomalu si rukou z obličeje začala stírat krev, která určitě nebyla její.

Muž se na ni otočil se spokojeným výrazem a odpověděl. „Lépe než bylo plánováno. Rozmístili jste těla a čelenky?“
Žena jenom přikývne. Spokojeně přivře oči a šibalsky našpulí karmínové rty.
„Vše je na svých místech. Veškerá populace vesnice je vyhlazena... jak bylo v plánu. Tři sta lidí není ale zrovna málo... nemyslíš si, že jsme to přehnali?“
Muž se na ženu zamračí. „Drahá... moc dobře víš, že to, co se stalo, se muselo stát. Nebavme se už o tom.“

Muž pomalu opustí budovu a vykračuje si to po ulici hořící vesnice. Zatím vše vypadalo slibně. Budou si ale muset dávat pozor. Jeho bratrů a sester v boji bylo zatím poměrně málo a rozhodně se nemohli ani ve snu měřit se silou jakékoliv větší vesnice... natož těch velkých skrytých. Budou muset postupovat opatrně... a potomm až bude vše připravenom tak přijde jejich čas. Otočil se směrem k centru vesničky a sepnul ruce. Udělal několik pečetí a potom pozvedl ruce k nebi. Všechno zachvátily bílé plameny, které začaly stravovat to, co ještě nehořelo.

Tohle měl být teprve začátek. Začátek očisty světa, která vyhladí veškeré utrpení, války a falešné vládce a tyrany. Nejdříve se ale musí vše proměnit v popel, aby se ze svého popela jako Fénix mohl zrodit nový řád.

Muž v bílém plášti ušpiněném od popela pomalu procházel hořícím peklem. Peklem, jenž bývalo ještě před několika hodinama žijící vesnicí. Po jeho boku si to vykračovala nádherná černovláska s krátkým střihem vlasů. Její krása a křehkost působila na tom prokletém místě doslova magicky. Po cestě se k nim připojilo několik dalších postav. Většina nově příchozích byla oděna do černých kompletů jimž vévodily bělostné nárameníky. Pomalu se zařazovali a přidávali do tichého průvodu vykračujíce si to uličkami hořícího inferna.

Konečně opustili to prokleté místo. Žena obrátila svůj pohled k jejich dílu zkázy. K dílu, jež bylo pro dobro jejich věci a budoucnosti světa. Přesto šlo vidět, že v jejích očích se zračil jistý nepatrný střípek lítosti, který si ani ona sama nepřipouštěla. Její zlatavé oči byly najednou vodnaté. Styděla se za to, co dnes udělali... rvalo jí to srdce. Zbožňovala zběsilé vraždění a chuť krve... a stejně tak je i z hloubi duše nenáviděla. Události dnešního dne se ale prostě musely stát...

Vedle ní se najednou objevily dvě postavy. Jedna byla velmi mohutná a asi okolo dvou metrů vysoká. Kdežto druhá byla drobounká a vysoká asi metr a půl. Obě postavy se úspěšně skrývaly ve stínu stromů.
„Vše hotovo, Esthe... tak jak sis přála. Rozmístili jsme několik těl a čelenek do okolí vesnice, i přímo do ní.“
Dle hřmotného hlasu bylo jasné, že vyšší z dvojice byl muž. To, co ženě právě řekl, podtrhl hlubokou úklonou.
„Odvedli jste dobrou práci. Vy všichni... na sebe můžete být hrdí.“
Potom se otočila a opět pozorovala hořící vesnici.
„Jenom tohle?! To je všechno?! Čekala jsem teda něco víc! Do pr**le!“ Dívčí hlásek byl očividně nespokojen s nedostatečnými díky za jejich činy. Stěžování utnul jeden krátky pohlavek, který maličké dívce uštědřil její mohutný společník.
„Au, ku**a, to bolí!“
Přiletí další pohlavek, a tentokrát mnohem silnější.
„Zase mě biješ?! Proč? Co jsem udělala?“
Malá rebelka se cítila značně ukřivděná. Vždyť nic neudělala...
„Protože jsi sprostá na paní Esthe. Nemáš věk na to, aby ses takhle chovala. Musíš být slušná a uctívá! Vůči všem lidem!“
Děvče teď nechápalo už vůbec nic.
„A co ti, co jsme je tu dnes zabili?! Vůči těm jsem měla být taky slušná, že?!“
Přiletěl další pohlavek. Tentokrat mnohem tvrdší... děvče začne hlasitě fňukat.
„Vůči všem lidem... se budeš chovat slušně. Všichni lidé jsou myslící bytosti se svými city. A tihleti vesničané... nešlo to jinak. Byla to část plánu... mise... poslání... a tehdy jdou všechny city stranou. Chápeš?“
Děvče přikývne. Muž ji najednou z ničeho nic obejme. Měl o ni takový strach. Bál se, že se jí něco stane. Byla tak hloupá a divoká... tohle nebylo nic pro ni. Jak se o ni ale mohl lépe postarat, než když ji bude mít u sebe? Ona ho asi za tohle nenáviděla... ale on chtěl jen její dobro, vychovat ji do světa bez násilí a válek... světa, kde si budou všichni rovni.

Kdesi opodál si plavovlasý muž v bílem protáhl záda. Už to začalo. Jejich plán zatím probíhal dokonale. Pousmál se. Ninjové z Konohy sem dorazí asi zítra večer. Budou hodně udiveni, až tu najdou vesnici spálenou na prach... budou se hodně divit, až v okolí vesnice najdou mrtvoly ninjů z Kamenné. Vše šlo podle plánu a vše bylo dokonalé. Nastal čas na přesun. Pozítří udeří znova. A pak zase, a pak zase... nakonec zachvátí celý svět totální válka.

Válka... to bylo to, o čem on i jeho druzi snili. O krvavé destruktivní válce, která zasáhne všechny říše. Snili o válce, která všechno zničí. Jejich snem byla válka, která po svém konci změní všechny zavedené společeské pořádky. Už žádné skryté vesnice. Už žádní feudální pánové. Už žádní tyrani... už žádní náboženští fanatici. Bude tu jen jedna říše. Jedna říše, ve které si budou všichni rovni. A v této říši nebude žádná nenávist ani násilí. Všichni si budou navzájem pomáhat a respektovat se. Nikde nebude řádit hlad ani válka. Bude to dokonalý svět, který musí vzniknout zánikem světa starého.

Všichni noční nájezdníci se naposledy podívali na vesnici, a ztratili se v hlubinách lesa... mířili na sever.