.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 4. - Můj první úkol

Můj první úkol, podle Itachiho jsem si to měla užít… možná jo. A možná jsem si to užila. Mohla jsem konečně předvést své jutsu v plné síle, bez nějakého omezení. Tehdy jsem nevěděla co přesně musíme udělat, jsem mi řekli, že musíme sledovat nějakého chlapce a zabít lidi v jeho okolí, abychom se snáze dostali k němu. Podařilo se nám zabít jen pár ANBU členů a nějaké lidi, do dnes jsem nezjistila o koho šlo. Strávili jsem v Listové a v jejím blízkém okolí několik dní. Ty dna se staly klíčovým okamžikem v mém životě s Akatsuki.
,,Itachi, jak dlouho a proč jsi u Akatsuki?“ zeptala jsem se první večer. Vytáhnout z Itachiho jeho minulost mi trvalo celou dobu našeho pobytu na misi.
,,Jsem u Akatsuki, protože jinde být nechci a přestaň se vyptávat…“ odsekl mrzutě, ale já stále naléhala. Vím mohl mě zabít, ale nějak jsem tušila , že to neudělá.
,,Asi půjdu spát.“ Řekla jsem a lehla jsem si na polštář z mého batůžku.
Změnil se, jeho chování vůči mě se trochu změnilo. Přiznávám stále zůstával arogantní a někdy i zuřivý, ale mluvil semnou a někdy dokázal být i hodný.
,,Vstávej Matsui… máme práci.“
Otevřela jsem oči a zamžourala jsem do nového dne. Přečkala jsem další noc plnou nočních můr, jako každou noc.
,,Měla by ses naučit ovládat svůj spánek, rušíš tím každého a dnes večer i okolí zde.“
,,Já jsem… děláš si srandu že? Nikdy jsem nemluvila ze spánku, ani jsem netrpěla náměsíčností.“ Začnu křičet a až pak si všimnu úsměvu v Itachiho tváři. Prvního upřímného za celou tu dobu. Vysmíval se mi ještě dlouho potom a taky vyžadoval vyprávění mých snů.
,,Jak vypadá to děcko?“ zeptala jsem se když jsme stály někde blízko vesnice. Z toho vyvýšeného kopce šlo vidět na kousek Konohy.
,,Uvidíš.“ Řekl Itachi a kývnutím mi naznačil, abych šla za ním. Procházeli jsme ubohou vesnicí, která bývala ozdobou celé Ohňové země.
,,Tohle je ta slavná vesnice? Nevypadá nic moc.“ Zašeptala jsem a podívala jsem se na Itachiho.
,,No vypadala i lépe, ale teď ještě není tak ubohá… Neupozorňuj však na sebe, zařadíme se do davu…“ Itachi se najednou otočil a strčil mě do nějaké krčmy. Držíc mě za ruku mě táhl někam dozadu. Prošli jsme úzkou tmavou chodbičkou a ocitli jsme se v malé lehce osvětlené místnosti. ,,Tohle je podzemní skrýš Akatsuki, tady si oblečeš něco v čem tě nepoznají a půjdeme sabotovat ostražitou stráž našeho Jinchuuriki.“
,,Proč se musím převlékat? Nestačí, když budu mít své normální oblečení, nebo tenhle plášť?“ nechápala jsem.
Vytáhla jsem z Itachiho že, v Konoze rychle poznají Akatsuki a Jinchuuriki je chráněn. Takže jsem si musela obléct úplně hrozné věci.
,,No tak zapomeň, že v tomhle půjdu mezi lidi.“ Rozkřičela jsem se když jsem svůj odraz spatřila v zrcadle. Okamžitě mi přiletěla facka až jsem málem spadla na podlahu.
,,Když uděláš co ti říkám, budeš mít vše jednoduší.“
Znovu jsem se otočila k zrcadlu. Moje krásné tělo navlečené do krátké tmavě modré sukně a černého trička s holými zády(celý zadek tvořili přes sebe položené pruhy látky), nevypadalo moc atraktivně.
,,Dobře.“ Přikývla jsem poddaně a snažila jsem se upravit svůj vzhled jak jen to šlo.
Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila, ale kdo mohl tušit, že ten chlapík na můj léčku neskočí? Můj úkol v Konoze bylo svést toho učitele toho kluka. Jiraya se myslím jmenoval. Měla jsem ho mu pak nasypat do pití, nebo nějak do něj dopravit silný uspávací prostředek a pak ho zavřít do kobky pod hostincem kde je i naše skrýš.
Netrvalo to moc dlouho najít ho, vlastně našel si on mě.
,,Promiňte mohl byste mi pomoct?“ začala jsem nevinně a bezmocně jsem se na něj podívala. Když jsem si ho však prohlédla, něco jako by mě uvnitř bodlo. Ten muž mi přišel povědomý, ale nedokázala jsem si vybavit koho mi připomínal. Ne v tu chvíli.
,,Co potřebujete slečno?“ usmál se a byl až vlezle ochotný.
Vylíčila jsem mu mou fiktivní situaci se ztraceným hotelem. Když mě k němu pak dovedl, pozvala jsem ho na sklenku saké, kterou jak jsem očekávala, přijal. Dobře jsme se bavili a já se musela přetvařovat a snášet ty jeho vtíravé doteky. Za nedlouho byl už dost napitý, ale když jsem mu pak opatrně nasypala do pití omamující prášek, chytil mě za ruku a prášek se tam rozsypal po podlaze.