Vysokou rychlostí - část VII.

Vysokou rychlostí - část sedmá - Zpátky v Konoze

„Už se těším na Ichiraku ramen,“ snad posté zopakoval Naruto. Byla jsem ráda, když jsme konečně vešli do vesnice. Ještě zajít k Hokagemu, jak nám nezapomněli sdělit u brány, a pak mám celé volné odpoledne, těšila jsem se.
„Ještě na slovíčko, Meiri,“ řekl Hokage, a to už jsem stála ve dveřích. Povzdechla jsem si. Tým sedm se vypařil a já zůstala se Sondaimem. Ten se nadechl a začal svůj proslov. Poslouchala jsem trpělivě až do konce, ale pak jsem to už nevydržela.
„ANBU, ANBU, pořád mě chcete dostat do ANBU. Že jsem absolvovala výcvik nic neznamená, ne? Tak proč?“ zamračila jsem se a dala ruce v bok.
„Protože s ANBU můžu poslat jen dalšího příslušníka ANBU,“ povzdechl si Třetí.
„Nějaká hezká S-mise? Nemám nic proti S-misím, které se neprotahují na dvanáct let,“ řekla jsem s jasnou jízlivostí v hlase.
„Na chuuninké zkoušky budeš zpátky,“ dostalo se mi nakonec slibu. Poškrábala jsem se na hlavě, předstírala usilovné přemýšlení.
„Pak mi dáte aspoň měsíc pokoj,“ dala jsem si ještě podmínku., „takže – kdy se vyráží?“
„Za dva dny.“ Už jsem držela kliku, když dveře rozrazil nějaký shinobi.
„Přišla zpráva od těch obchodníků, co si najali před několika dny ochranu na cestě, Hokage-sama.“ Třetí otevřel dopis, přečetl polohlasem několik řádků.
„Meiri?!?“ zařval na mě, ale ten zbytek už jsem neslyšela, protože jsem byla na druhém konci vesnice. Ti obchodníci mi tu katanu nedali zadarmo. Ale co už. Nevinně jsem se uculila. Mám celé volné odpoledne, nějaké poplatky z mise ať si řeší drahý Sandaime sám.

Můj žaludek výmluvně zakručel, zrovna když jsem procházela okolo Ichiraku ramen.
„Naruto, cos mě to naučil?“ povzdechlo si mé první já a to druhé už si sedalo na židli. Zrovna jsem dojedla a chystala se zaplatit, když mi někdo zaútočil na levé ucho příliš hlasitým pozdravem.
„Kakashi,“ mnula jsem si sluchový orgán, „co chceš?“ S neodolatelným úsměvem se rozpovídal o naprosto smysl-nedávajících věcech – mám pocit, že padlo i něco o pomerančích - až nakonec skončil u dotazu, jestli nechci zítra trénovat s jeho týmem.
„Co za to?“ odpověděla jsem se smíchem.
„Co bys chtěla?“ Zaváhala jsem opravdu jen na chvíli.
„Pozveš mě potom na oběd. No nedívej se tak na mě, do poledne s nimi budu hotová,“ zakřenila jsem se uličnicky a přátelsky ho plácla po zádech. Ehm, málem jsem mu vyrazila dech, ale bylo to s těmi nejlepšími úmysly.

„Ne, že bych měla něco proti oblečení ANBU, ale – nelíbí se mi,“ sdělila jsem svému já v zrcadle. Byla už jsem konečně ve svém pokoji a dozvěděla jsem se, že jounin Uchiha Meiri je dočasně prohlášena za neexistující, zato do ANBU přišla nová kočka – ehm, dali mi masku kočky.
„Pche, to tak, až za dva dny,“ ušklíbla jsem se a zkušebně si nasadila masku. Mohla jsem teď házet jaké obličeje jsem chtěla, ale nikdo to neviděl. Alespoň nějaké výhody, protože kdyby někdo viděl mou práci mimických svalů, hned by mi jednu vrazil. Začaly se mi klížit oči, tak jsem zase sundala svůj druhý zvířecí obličej, naposledy se zašklebila na svůj odraz v zrcadle a šla navštívit svou postel.

„Né, co to po mně zas kdo chtěl?“ postěžovala jsem si prázdnému pokoji ráno a rychle se připravovala. Možná bych si potom měla dát odpoledne zápas s Kakashim za to, že mi tohle udělal. Oblékla jsem si svou vestu a vyrazila za týmem sedm. Nebrala jsem si šátek na oči, vůbec se mi nechtělo namáhat se. Rozhodla jsem se být dneska hodně líná.
„Zdravím,“ usmála jsem se zářivě na ty tři. Sakura a Naruto vypadali dost nevyspale.
„Kakashi-sensei říkal, ať přijdeme už v pět hodin,“ stěžoval si Naruto.
„No, je půl sedmé, to není tak špatné,“ povzbudila jsem ho. Kakashi, ty jsi pomalu ošklivější než já. Došla jsem doprostřed planiny, kde jsem s nimi měla trénovat, mezitím si vyhrnula rukávy košile a navlékla rukavice.
„No, tak kdo jde první?“ naklonila jsem provokativně hlavu na stranu.

„Mám tě, nee-chan!“ vítězoslavně vykřikl Naruto.
„Opravdu?“ ozvalo se mu u ucha. Klon, kterého držely tři Narutové, zmizel a mé pravé já chytilo blonďáčka pevně pod krkem.

„Konec souboje,“ pronesl Sasuke.
„Tak tím bych si nebyla tak jistá,“ opáčila jsem. Sklopil oči dolů a zjistil, že je celý omotaný chakrovými vlákny.

„Těsně vedle,“ řekla jsem Sakuře, která sice prohlédla první iluzi, ovšem druhou už ne, tím pádem její kunai bodl o půl metru vedle, než jsem stála. Spokojila jsem se s tím, že jsem jí jen podrazila nohy.

Ačkoliv jsem se i já zadýchala, přeci jenom se mi povedlo Kakashiho svěřence řádně prohnat. Nebyli špatní, to ne, ale přeci jenom stále geninové. V poledne jsem se s nimi rozloučila – přemýšlela jsem chvíli, jestli dojdou domů po svých, ale nakonec, případně pro ně skočím večer, ne? Možná jsem neměla být tak tvrdá a zákeřná, jenže když mi Sasuke málem připálil vlasy, rozhodla jsem se, že mi nesmí udělat nikdo z nich jediný škrábanec.

Kakashi seděl ve stínu na lavičce a – překvapivě – četl si. Flirtovací ráj, přečetla jsem na obale. Bělovlasý jounin mě zatím nezaregistroval. Přiblížila jsem se k němu zezadu a chňapla po jeho knize. Dřív, než si ji stihl schovat, podařilo se mi přečíst pár řádků.
„Perverzáku,“ dostal ode mě další herdu do zad, „vyřadila jsem ti tvůj tým nejmíň do večera, nevadí? To je ale vlastně jedno, protože mám u tebe oběd.“ Zakřenila jsem se, nevinnost sama.

„Jak to s těmi třemi šlo? Co si o nich myslíš?“ zeptal se Kakashi jen tak mimochodem, když jsme šli ulicemi Konohy. Zamyslela jsem se.
„Ze Sakury by mohl být dobrý lékařský ninja,“ připustila jsem, „Naruto je kapitola sama pro sebe, většinou útočí naprosto bezhlavě, zato má neuvěřitelnou výdrž. A Sasuke, to je génius a flákač.“ Zhodnotila jsem jeho tým co nejobjektivněji.

Ichiraku ramen, tohle je spíš za trest, ale co už s ním.
„Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se opět začteného shinobiho.
„Ne, nemám hlad,“ usmál se. Prostě ho bez masky neuvidím. Pustila jsem se do ramenu.
„Tos byla na Naruta tak mírná?“ ozval se najednou Kakashi. Neobtěžovala jsem se otáčením hlavou, stačilo na chvíli zavřít oči a hned se mi vybavila silueta, šourající se pomalinku ulicí.
„Sotva se vleče, to ale musí mít velký hlad,“ popřemýšlela jsem nahlas. Naruto si sedl na volnou židli vedle Kakashiho a slabým hláskem se dožadoval své porce.
„Jsi v pořádku, Naruto-kun?“ podíval se na blonďáčka jeho sensei.
„Kakashi-sensei,“ odpověděl on ztrápeně, „já už nikdy nechci trénovat s Meiri-nee-chan. Je horší než vy.“ Měla jsem co dělat, abych nevyprskla spolu se smíchem i jídlo.

„A kam jdeš teď?“ zeptal se mě Kakashi, když jsme odešli.
„Teď,“ zamyslela jsem se, „bych tě chtěla zbít.“ Podívala jsem se na něj, oči mi uličnicky zajiskřily.
„Souboj?“ ujišťoval se. Přikývla jsem. Zase se usmál.
„Bude mi ctí, Rudý blesku.“ Tak tak se vyhnul další herdě do zad.

Ačkoliv jsme používali jen ninjutsu a taijutsu, zůstaly tam po nás čtyři menší krátery. A večer jsem napůl ležela na stole v Kakashiho příbytku a drahý jounin mi s pinzetou v ruce vytahoval třísky, kterých jsem měla plnou celou pravou ruku – to jak jsem proletěla skrz těch několik stromů.
„Víš, Kakashi, já bych s tím opravdu raději zašla do nemocnice, měli by to rychleji,“ koukla jsem po něm.
„Tohle hravě zvládnu,“ pousmál se svým osobitým – naprosto neodolatelným – způsobem a už poněkolikáté mě pinzetou štípl.
„Já vím,“ dupla jsem mu pod stolem na nohu, na oplátku za to štípnutí, „ale takhle ti tady usnu, zlato.“ Mimoděk jsem zívla. A jak jsem řekla, tak jsem i udělala - usla jsem uprostřed rozhovoru o nevýhodách sandálů.