Vysokou rychlostí - část VIII.

Vysokou rychlostí - část osmá - Sňatek nebo smrt?

Někdo neúnavně klepal na mé dveře. Probudila jsem se ve své posteli a pomalu vzpomínala, co se stalo včera. Usla jsem...a spala. Jak prosté, jak jednoduché. Vyhrabala jsem se zpod peřiny a podívala se – naštěstí či bohužel – do zrcadla.
„KAKASHI, JÁ TĚ ZABIJU!“ vřískla jsem na celou Konohu. Můj obličej byl celý pomalovaný červenou barvou, vypadalo to, jako kdyby někdo zamýšlel nakreslit srdce, ale pak si to rozmyslel a celý výtvor zaškrtal. Ovšem klepání neustávalo. První, co mi padlo do oka, byla maska ANBU. Rychle jsem si jí zakryla tvář a prudce rozrazila dveře s nevrlým: „Co chceš?“ Ať už tam bude kdokoliv.

Stál tam malý Uchiha s docela rozpačitým výrazem ve tváři.
„Dobré ráno, Meiri-sama,“ vypravil ze sebe nakonec po počátečním šoku, „chci se zeptat, jestli nemáte čas se mnou trénovat?“ Chvíli jsem na něj hleděla.
„Proč?“ vzhlédla jsem nešťastně k nebi, očekávajíc odpověď od kteréhokoliv boha krom Jashina.
„No, já...,“ začal Sasuke.
„Eh, to nebylo na tebe,“ mávla jsem rukou, „pokud tě nikdo nepotřebuje, můžu jít, jen chvíli počkej, jo?“ Zavřela jsem mu dveře před nosem a vrhla se k umyvadlu drhnout svůj obličej. Jediné štěstí toho bělovlasého šprýmaře spočívalo v tom, že ta barva šla dobře dolů.

Jakmile se můj vzhled dostal do normálního stavu, hnala jsem Sasukeho na cvičiště. Přehlédl spoušť, kterou jsme minulé odpoledne udělali já a Kakashi.
„Nekomentovat,“ upozornila jsem ho, „spíš mi pověz – chceš po mně něco určitého?“ Pokrčil rameny.
„No dobře, tak začneme,“ pokusila jsem se o dramatickou pauzu, „s taijutsu. Chci vidět, jak jsi rychlý, silný, jak umíš taktizovat.“ Během řečnění jsem si znovu vyhrnula rukávy a nasadila rukavice, když mi pohled padl na pravou paži. Stejnou červenou barvou, jaká byla před tím i na mé tváři, jsem měla ruku počmáranou blesky.
„Vykuchám ho, rozpustím v kyselině,“ procedila jsem skrz zuby pro sebe, ale na další vymýšlení praktik mi Uchiha nedal čas, protože se na mě vrhl. Zřejmě bral trénink opravdu vážně.

„Zatraceně,“ neodpustil si Sasuke, když jsem ho znovu porazila.
„Co si zas stěžuješ?“ podivila jsem se, „nejsi na tom zas tak špatně. Máš nepochybně talent, ale jsi neskutečný lajdák, víš to? A stejně genin proti jouninovi nemá moc velkou šanci.“ Mlčel a jen oddychoval.
„No, skoro celý den je pryč, já zítra vyrážím pryč a ty musíš chodit, pokud se vás Kakashi chystá vytáhnout na další misi. Trénuj a až se příště potkáme, bude souboj určitě zajímavější,“ mrkla jsem na něj a odtáhla kunai od jeho krku. Přikývl na souhlas. Zvedla jsem ruku na pozdrav, povzbudivě se na Sasukeho usmála a zmizela do vesnice. Teď někomu něco udělám, usmyslela jsem si a přimhouřila zlověstně oči.

Už se hodně zešeřilo, bylo snad okolo devíti hodin večer podle mého odhadu. Bloumala jsem ještě stále ulicemi Listové. Kakashiho jsem nenašla, ale už mě stejně chuť na pomstu přešla. Vlastně jsem teď byla vzteklá sama na sebe, že jsem se nechala nalít – sice jen na čas – do ANBU. U jejich misí se muselo přemýšlet, což jsem upřímně nesnášela. Z mého pohledu bylo nejlepší prostě jen na protivníka zaútočit a poznatky získávat během boje. Tahle taktika mě, připouštím, občas dovedla k úplnému vyčerpání, ale vzhledem k tomu, že žiji, vyhovovala mi. Pohroužena do myšlenek jsem málem vrazila do člověka, který se opíral o zeď domu a vypadal, že podřimuje. Nespal, jen bylo málo světla na to, aby si mohl číst.

„Kakashi,“ usmála jsem se sladce, hned jak jsem si všimla bílé kštice, „tvé malířské nadání je, promiň, opravdu mizerné.“ Vzápětí jsem se na něj podívala co nejošklivěji jsem uměla.
„Co tak najednou? Dopoledne jsi byla mnohem milejší,“ řekl trochu překvapeně.
„Dopoledne? Byla jsem celý den s tvým drahým svěřencem, vyžádal si po mně trénink,“ nechápala jsem.
„Tak kdo to jen mohl být? Vypadala úplně jako ty,“ poškrábal se zamyšleně na hlavě.
„Naiaki?“ šeptla jsem si pro sebe a znervózněla jsem.
„Kdo je Naiaki?“ zvedl hlavu a zadíval se na mě. Tou otázkou mě zaskočil.
„Nikdo,“ odpověděla jsem vyhýbavě a doufala, že se tím nebude zabývat. Bohužel.
„Proč ji chceš zabít?“ nedal si pokoj. Povzdechla jsem si.
„Ty ses mi díval i na věci na stole?“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
„Ta lebka mě zaujala,“ vymlouval se. Ach jo, měla bych si přestat čmárat.
„Já ji nechci zabít,“ odpověděla jsem po chvíli, „to ona, moje drahé dvojče, chce poslat do věčných lovišť mě.“
„Proč?“ odlepil se od zdi a přiblížil se ke mně.
„To není důležité.“
„Tvá sestra tě chce zabít, zřejmě je ve vesnici a není to důležité?“ udělal další krok ke mně a já o tři ustoupila.
„Nemyslím, že to byla ona. Vypadá trochu jinak než já. A kdyby přišla do vesnice, určitě by si toho lidé všimli. Má totiž trochu destruktivní sklony,“ ušklíbla jsem se při vzpomínce na o pár minut mladší sestru a její hadrové panenky, které rozsekala otcovým mečem. Stála jsem teď už zády k protější zdi.

„Ještěže ty jsi taková milá duše, která by nikomu neublížila,“ usmál se Kakashi a znovu se ke mně přiblížil. Natáhla jsem ruku a opřela se mu o hruď.
„Nechoď blíž.“ Protože zítra už klidně můžu být mrtvá.
„Jen když mi povíš o Naiaki.“ Tvrdohlavý chlap.
„Ačkoliv jsme dvojčata, jsme každá úplně jiná,“ začala jsem po krátkém, leč namáhavém vnitřním boji, „ona si hrála vždycky na drsňačku, ale nikdy mě nedokázala porazit. Když jí bylo osm, utekla z vesnice. O sedm let později jsem se s ní setkala. Už to není kunoichi z Listové. Mám pocit, že je teď spíš něco jako žoldák, nechává se najímat od bohatých lidí. Nevím, o co jí jde, ale touží mě zabít.“ Na chvíli jsem se odmlčela.
„Naneštěstí pro mě, je hodně dobrá, snad i dokonce o něco lepší než já. I když po těch letech...,“ nechala jsem větu nedokončenou a pokračovala dál, „Každým dnem čekám na souboj s ní. Mám nepříjemný pocit, že ta chvíle se blíží. Řekla jsem ti, cos chtěl vědět?“ Až teď jsem se mu mohla podívat do tváře. Předtím jsem celou dobu hleděla někam za jeho rameno.

„Žiješ tedy jen pro boj jako Sasuke? Vy Uchihové jste opravdu zajímaví,“ okomentoval mou řeč po chvíli Kakashi.
„Pokud vím, Sasuke se chce pomstít. Já pouze odstranit hrozící nebezpečí,“ bránila jsem se.
„I když je to tvá sestra?“
„Otázka je, zda osoba, která tě chce zabít, je stále tvůj sourozenec,“ opáčila jsem trochu rozmrzele. Vlastně já už Naiaki nepovažovala za svou sestru. Stala se z ní jen obyčejná zbraň.

„Lhal jsem,“ řekl najednou.
„Cože?“ nechápala jsem. Neodpověděl, ale došlo mi o to o vteřinu později, když odstrčil moji nataženou ruku. Stejně přistoupil blíž. Mohla to být krásná romantická chvilka, kdyby se v té chvíli nevynořil zpoza rohu další muž. Shodou okolností navlas stejný jako ten, co stál jen pár centimetrů přede mnou.
„Co se to děje?“ namíchla jsem se. Právě příchozí bez jakéhokoliv varování zaútočil na druhého Kakashiho. Nebylo těžké určit, který je který podle stylu boje. Mě však zajímalo, kdo je ten druhý a co tady dělá. Přišla jsem na to ve chvíli, kdy se onen podvodník chystal použít jeden můj oblíbený chvat, který protivníka úspěšně složil.

„Merline!“ Okamžitě jsem se mezi ty dva vrhla a muž, kterého jsem nazvala Merlinem, dostal pěstí do obličeje, a to opravdu ne jemně. Odletěl kousek dál, po dopadu na zem zmizela jeho přeměna.
„To je dneska ale hezká noc,“ podívala jsem se na černovlasého ninju vražedným pohledem, „zabiju tě, Merline. Co tady děláš? To nemáš dost práce?“
„Vy se znáte?“ ozval se Kakashi, který stal za mnou. Přikývla jsem.
„Viviano,“ ninja se konečně postavil, „přišel jsem za tebou! A ty jsi tady s cizím mužem, mé mínění o tobě hluboce kleslo.“ Pokusil se o dramatickou pomlku.
„Ovšem má láska k tobě je stejná,“ pokračoval, „prosím, staň se mou ženou!“ Klesl na kolena. Dokonalý herec. Dokonalý bakka. Poslouchala jsem ho celou dobu s lhostejným výrazem a založenýma rukama.
„Merline, ty jsi pořád stejný osel. Mě nezajímá tvoje mínění,“ přišla jsem k němu a píchla do něj ukazováčkem, přičemž jsem ho nepřestávala probodávat pohledem, „a jestli si někdy někoho vezmu, ty to nebudeš. Vrať se zpátky k šifrování zpráv a dej mi pokoj.“ Obešla jsem ho a zmizela ve tmě.

S tím chlapíkem jsem se potkala při mé dvanáctileté misi. Nosil takovou směšnou zašpičatělou čepičku, proto jsem mu začala říkat Merlin. A on mi na oplátku zcela neoriginálně Viviana. Zabýval se šifrováním a luštěním zpráv a byl neskutečně vtíravý. Jen proto, že jsem si s ním dala tři naprosto zbytečné souboje, myslel si zřejmě, že k němu něco cítím. Neskutečně se mi ulevilo, když mě převeleli o pár kilometrů dál. A on si teď klidně přijde žádat o mojí ruku. Leda tak dostane znovu pěstí. Nejenže ta situace byla tak trapná, ale on si ještě troufne používat Henge no Jutsu a napadnout jednoho z nejlepších jouninů ve vesnici. Neuvěřitelné pako to je.

Ještě stále naštvaná jsem se pomalu blížila ke svému příbytku. Čekal tam na mě.
„Co chceš?“ zeptala jsem se jako kdyby se před pár minutami vůbec nic nestalo.
„To tak odmítáš každého nápadníka? Bojím se tě.“ Pousmála jsem se.
„Jenom Merlina. Viviana má totiž vlastní starosti a nemůže řešit chlapské problémy.“ Chystala jsem se Kakashiho obejít. Pokus se nezdařil.

Ráno přišlo příliš brzy, ale probudila jsem se s úsměvem na rtech – ač byl i trochu provinilý.
„Zatraceně, ta mise,“ vystartovala jsem z postele, abych po pár sekundách zmatkování zjistila, že mám ještě dos času. Po vykonání potřebné hygieny jsem si oblékla oblek ANBU a kriticky zhodnotila svůj odraz v zrcadle. Popadla jsem černý šátek a převázala si tetování. Nikdo nemusí vědět, že jsem Uchihovic. A už vůbec ne, že mi patří přezdívka Rudý blesk.

Možná jsem neměla až tak moc rebelovat. Přišla jsem totiž k Hokagemu hezky pomaličku dveřmi. Já, která jsem měla ráda efekty, jsem se nezjevila v obláčku kouře. Ale to nic. Ostatní ANBU se objevily jen chvíli po mně a zůstali klečet na jednom koleně. Já jsem stála a pozorovala Třetího
kočičíma očima. Už před tou kulatou budovou jsem s povzdechem zamkla rozvernou Meiri do truhličky na dně duše. Zadání mise už poslouchal příslušník ANBU, zbraň bez emocí.

Hned jak začal Sandaime hovořit, měla jsem nepříjemný pocit. A když vyslovil její jméno, sevřela jsem ruce v pěst.
„Naiaki. Proto posíláte mě?“ nevydržela jsem to. Třetí se na mě podíval.
„Ano. Jestli je někdo schopen vyrovnat se Naiaki, je to jen její sestra.“
„Je to správně, Hokage-sama?“ vyjádřil své pochybnosti o vraždění mezi sourozenci jeden z mé skupiny.
„Jsem si tímto rozhodnutím jist,“ řekl pevně Hokage. Souhlasila jsem s ním. Jestli někdo mé černovlasé dvojče zabije – budu to já.