Vysokou rychlostí - část VI.

Vysokou rychlostí - část šestá - Konec boje, konec mise

„Hlupáku,“ pousmála jsem se posměšně a zrušila své genjutsu. Šokovaně hleděl na rukojeť, která mu vystupovala z těla. Z úst se mu draly ven spolu s krví nadávky. Otočila jsem se na levé noze a pravou patou ho zasáhla do spánku.
„Mohla s tebou být větší legrace,“ připustila jsem a pohlédla na bezvládné tělo. Dalším kopnutím jsem muže otočila a vytáhla zakrvácený meč, který následně vytřela do protivníkova pláště. Cítila jsem se po použité iluzi jako kdyby mě několikrát přejeli vozem. Můj klon na druhé straně planiny zmizel a já získala přehled i o boji ostatních.
„Zatraceně,“ zvedla jsem okamžitě hlavu a zaostřila o kus dál. Kusy brnění se válely po zemi, na jedné straně stál unavený Kakashi, na druhé stařík, který právě pozvedal svých osm pařátů s osmi meči. Kousek ode mě se pohnul bratr Darase.
„Až umřu, Renzo-sama ještě více zesílí,“ vymáčkl ze sebe ztěžka, „chcípnete, krysy!“ Možná, že se chtěl zasmát, ale jen vykašlal svou krev. Nepochopila jsem ho, ale to nic neměnilo na tom, že bych se měla přesunout o kus dál, protože hleděním nikomu nepomůžu.
„Nee-chan!“ zařval Narutův hlas naléhavě. Kde na to ten kluk bere čas? Okamžitě jsem se podívala zpátky na – podle mě už – mrtvého muže. Jeho plášť se na hrudi roztrhl a z jeho těla se jen tak do vzduchu vzneslo srdce, které se pomalu začalo přesouvat ke staříkovi. Došlo mi, že ti tři vůdcové byli nějakým způsobem propojeni. Mladší bratr byl zřejmě jen do počtu, to vysvětlovalo, proč byl tak slabý. Vyrvalas mu srdce z těla, řekl předtím starší bratr. Aha, chápu. Věděla jsem, že za všecko může ten stařík. Používá hnusné Zakázané techniky. Nemám ho ráda.

Ignorovala jsem bolest v celém těle a vyprovokovala tělo k pohybu. Srdce už bylo skoro u starce.
„Tak to teda ne!“ vřískla jsem, napřáhla katanu s ostřím posíleným svou chakrou a napíchla na ni kus krvavého masa. Jedna z rukou první hlavy se po mně ohnala. Nestihnu uhnout, blesklo mi hlavou. Věděla jsem moc dobře, že jsem to přehnala, když jsem použila iluzi.

Už zase mi někdo vrazil do břicha. Kdyby mi tím nezachránil kůži, asi by Kakashi jednu schytal.
„V pořádku?“ zeptal se. Povzdechla jsem si.
„Kdybys ze mě slezl, bylo by to ještě lepší,“ odpověděla jsem mu s trochou jízlivosti, ale přesto vděčná za záchranu. Hned jak mi splnil mé přání, vytáhla jsem se pomalu na nohy. Stařec se choval podivně. Trochu vrávoral na místě, dvě ruce mu upadly. Ovšem ty ostatní se okolo něj zmítaly v naprosto chaotickém rytmu, nebylo možné se k němu přiblížit. Krátce jsem otočila hlavou k vozu. Lupiči tam leželi na zemi, definitivně mrtví. Stařík to kapku nezvládal.
„Co je to s ním?“ zamračila jsem se.
„Nevím, ale rád bych to rychle ukončil,“ řekl Kakashi. Všimla jsem si, jak je udýchaný a vůbec vyčerpaný.
„Mám ti takovou hezkou techniku,“ sedla jsem si na zem, „ale ještě jsem nedodělala efekty.“ Dál jsem to nekomentovala a udělala tři pečetě. Opice, tygr, kůň.

Napřáhla jsem obě dlaně před sebe, směrem na starcovo srdce. Unikl mi výkřik, když ze mě vyrazila skoro všechna zbylá chakra. Měla bych se přestat předvádět.
„Aoi ite!“ (Ryze teoreticky Modrý střelec) procedila jsem skrz zuby. Chakrový šíp proletěl vzduchem, jako zázrakem nebyl sražen žádnou končetinou, a projel přímo do hrudníku staříka.

„Říkám, bez efektu je to dosti suché,“ sdělila jsem Kakashimu, který se díval, jak se Renzo hroutí na zem bez jakékoliv předešlé známy nějakého zápasu. Srdce mi šíleně tlouklo a dýchala jsem ještě rychleji než můj přítel.
„Nemožné...“ řekl Kakashi. Renzo opravdu znovu vstával. Stále mu zbývaly čtyři ruce. Chápal se po mečích, které ležely o kus dál. Dovtípila jsem se, že jsem zničila jeho poslední srdce – zřejmě srdce Darase.
„To je ale prevít,“ zavrčela jsem, „opravdu se zlobím.“ Postavila jsem se, nebrala ohled na to, že se mi šíleně točila hlava. Kakashi vytvořil čtvrtou Chidori. Tohle musela být jeho hranice. Krátkým pohledem změřil vzdálenost a pak se rozběhl přímo ke staříkovi. Ten si toho ovšem všiml. Nestačil si sice vzít všechny meče, ale jednu zbraň přeci jenom měl a hodlal ji použít.

„A to se mi taky nelíbí.“ Odhodila jsem katanu na zem a rozběhla se za Kakashim. Tohle musím stihnout, jinak si nezasloužím být Rudým bleskem. Prosmýkla jsem se okolo bělovlasého ninji jen pár metrů před cílem a ještě víc zrychlila. Meč Renzy mi mířil přímo na srdce. Odskočila jsem stranou, přesto mě ostří pořezalo na pravé paži. Uchopila jsem jílec meče spolu s rukou Renzy a použila všechnu zbývající sílu, abych zbraň odklonila pryč. Bude tohle stačit?

Kakashi proběhl okolo a jeho Chidori vklouzla lehce do starcova těla. Co už ovšem nikdo neviděl, že jsem Renzu držela okolo krku chakrovým vláknem. Techniku vláken jsem ovládla tak tři roky zpátky a opravdu si toho cenila, protože učení opravdu nebylo jednoduché. Renzo chtěl ještě na poslední chvíli uskočit před Raikiri a kdyby se mu to podařilo, souboj by se nepříjemně protáhl. Pustila jsem rukojeť meče ve chvíli, kdy okolo probíhal Kakashi – Chidori mě škrábla na hřbetě ruky - a natáhla ruce se svou poslední chakrou před sebe. Tohle nemohl nikdo vidět, ale svůj účel to splnilo. Zatočila se mi hlava a sesula se k zemi jen o chvíli později než Renzo.

Otevřela jsem oči, pohlédla na stále světlejší oblohu, pak zas nechala víčka klesnout.
„Jsi v pořádku?“ Otevřela jsem jen pravé oko. Nade mnou stál Kakashi.
„Nechte mě tu umřít,“ zaúpěla jsem. Cítila jsem se mizerně. Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„To není dobrý nápad. Hokage by mi potom dal tvé mise,“ pousmál se. Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Dobře ti tak, žádné flákání,“ nedarovala jsem mu to, ale už se pomalu sbírala ze země. Musela jsem si ošetřit zranění, vykrvácet se mi opravdu nechtělo. Doštrachala jsem k právě rozdělanému ohni. Jediná krvácející rána byla na rameni, tak jsem sundala vestu a vyhrnula rukáv košile. Byl to jen škrábanec, vůbec ne hluboký. Nevšímala jsem si pohledů, které se přitahovaly k mému tetování jako Naruto k ramenu. Vymýt ránu a zavázat byla záležitost několika minut. Zakryla jsem rychle zbytek paže, který se barvil do různých odstínů fialové a modré a znovu si lehla. Snad mě nechají alespoň na chvíl odpočinout si.
„Hej, nee-chan,“ ozvalo se vedle mě a já dostala chuť vraždit.
„Co zas?“ zabručela jsem.
„Jsi v pořádku, že jo?“ Otevřela jsem pro změnu levé oko a podívala se na Naruta. Zvláštní, jako jediný nevypadal, že by se s někým před chvíli rval. Odpověděla jsem mu na jeho otázku kladně a krátce se rozhlédla – se zavřenýma očima - okolo. Obchodníci se pomalu chystali pokračovat v cestě. Sasuke a Sakura seděli opodál, vypadali v pořádku, krom toho, že byli unavení – kdo by nebyl, bránit se takovou dobu de facto nesmrtelným ninjům. Kakashi se natáhl metr ode mě, taky odpočíval. Musí být ještě víc unavený než já, jeho tělo není zvyklé na Sharingan a taky jeho Chidori, použít takovou techniku hned čtyřikrát, pomyslela jsem si s uznáním.

„Přišel jsem na tu první techniku. Není to vlna,“ ozvalo se. Asi ho zabiju.
„Ne, není,“ přisvědčila jsem, když jsem napočítala do desíti.
„Používáš chakrová vlákna. A vítr a rány jsou jen doplňující efekty, které s tím nesouvisí,“ pokračoval dál Kakashi.
„Správně.“
„Ale nevím, na co jsou ty kruhy,“ přiznal se. Měla jsem z toho trochu škodolibou radost.
„Tak zrovna ty na to potřebuji. Zaměřuje to cíle, abych nepřibrala někoho z týmu či zákazníků,“ vysvětlila jsem mu.
„U Modrého střelce jsem původně myslel, že používáš jutsu podobné narušování mysli, ale to také bylo chakrové vlákno, že?“ pokračoval dál. Povzdechla jsem si.

„Ano, bylo. Ale nemám dodělané efekty. Musím tu techniku ještě dopilovat,“ pousmála jsem se lišácky.
„A to, jak jsi toho starce chytila dalšími vlákny, aby neuhnul, bylo opravdu úžasné.“ Tohle už byla čirá provokace, věděla jsem to, a vůbec mě naštvalo, že měl čas dívat se při boji i na mě. Ani pět minut mi nemůžou dát pokoj.
„Já tě asi fakt zabiju, Kakashi,“ zavrčela jsem podrážděně a otočila se k němu s úmyslem přizabití pohledem. On se usmál. A...slušelo mu to.

Slunce se konečně vyhouplo na obzor. Vůbec jsem si neodpočinula, ale se škodolibým potěším jsem zjistila, že drahý Kakashi je stejně zdrchaný jako já. Došla jsem pro pohozenou katanu a po chvíli našla i pochvu. Trochu provinile jsem šla zbraň vrátit obchodníkům. Nebyli dvakrát nadšení, ovšem po chvíli se mi dostalo odpovědi, že si můžu katanu nechat. Pokrčila jsem rameny a neřešila to.

Byl krásný slunečný den a Hotaka-san, šéf, si pochvaloval, že jestli tohle počasí vydrží celý den, navečer jsme u jejich cíle. Kráčela jsem pomalu v čele výpravy, svou katanu si potěšeně nesla na zádech. Naruto šel pár metrů přede mnou, ruce založené za hlavou. Určitě se pro sebe culil. Sakura se držela u vozu. A Sasuke s Kakashim, který se tak tak vlekl, tvořili zadní voj. Člověk by řekl, že jeden boj za misi stačí. Já si to taky myslím. Za celý úmorný den – slunce pálilo až neskutečně – jsem zkontrolovala okolí jen třikrát, jako správná nezodpovědná osoba. K večeru jsme konečně došli do městečka, kde se s námi obchodníci rozloučili. Kšeft už si zařídí sami.