Náš svět /6/ "Nechápu"

„Myslím, že tu budete docela dlouho. Zbývající tři dny prázdnin nám nějak nepomohou.“ podotkla Zuzana. Všichni na ní hleděli zděšenými výrazy. Nejen Naruto, který teď zhlížel sám na sebe i v těch nejtrapnějších situacích, ale i Sakura a Sai, jenž měli také tak vykulený výraz.
Ručička nástěnných hodin, kterých si zatím nikdo nevšiml se hnuly o necelou minutu. Všem připadala tato chvíle dlouhá, ale každý poslouchal zpěv času. Hlučná sekundová ručička procházela celé kolo a jakmile dorazila, udeřila minutová ručička znovu a hlasitěji. Nejen hodiny teď přerušovaly to bezvládné ticho, i srdeční činnost byla slyšet mnohem více než jindy. Zuzana pociťovala nepříjemné šimrání a náhlý tlak, jenž se nesl od konečků prstů až k hrudníku.
Naruto zděšeně vyjekl a nasadil netrpělivý výraz. Přecházel pokojem sem a tam.
Sakura se zvedla také, ale vypadala zcela jinak. „Kai (uvolnění), kai, kai.“ Z jejích zarudlých očí se linuly obrovské slzy a máčely narůžovělé tváře. Uchopila do rukou polštář a mlátila jím o sebe ve snaze- zrušit tenhle sen, tohle neexistující genjutsu a probudit se tam, kde její život nebyl zatím zdaleka tak stresující. Tam, kde by teď věděla jak zakročit. Tam, kde by jim mohl někdo poradit, pomoci. Někdo, kdo o tom moc dobře ví- Pociťují vůbec ostatní jejich ztrátu? Kam zmizely jejich duše? Protože jestli jsou duše v těchto tělech, jsou až tak bezmocní, že je necítí. A to je zlé. Protože nikdo neví, co se vůbec děje. Co dělat? Jak zakročit? Je vůbec někdo, kdo ví co se děje,co udělat? Ona ne. Ona to neví. Kdo to ví…
„Uklidni se“ vykřikla Zuzana a třásla Sakuru za ramena. Všichni ztichli. Naruto přešel k televizi a červeným tlačítkem na jejím rohu ji o jeden kanál přepnul.
„Jak dlouho- “ ozvalo se z rohu pokoje, kde právě teď rozjímal Sai.
„Máte před sebou plných 86 dílů. To znamená 86 dnů. Možná více. Bohužel z toho mám horší pocit než vy.“ zamračila se Zuzana a přešla k oknu.
„Proč?“ Sai přešel k ní. Na lavičce před domem pod velkým dubem se třásl malý ptáček. Zatoulal se a na to aby se vydal za teplem už bylo pozdě. Pomalu pociťoval blížící se zimu. Protřepal své peří a snesl se k drobečkům z čerstvého rohlíku. Babička jej zrovna rozsypávala. Při pohledu na nadílku se doširoka usmála a nechala ptáčka přisednout na její dlaň, kde ještě stále zbývalo pár rohlíkových drobečků.
„Jestli se nevrátíte včas, myslím tím než to skončí- “ zarazila se když chtěla ukázat na televizi, protože ji Naruto přepnul.
„Když se tedy nevrátíte, bude to mít hrozivé důsledky jak na váš svět, tak na ten náš. Hrozí naše smrt a možná i něco horšího. Myslím si, že budeme dlouho trpět a vše bude probíhat velice pomalu, protože jen taková smrt je bolestivá. Hrozily by války a spiknutí. Vše by bylo ztraceno.“
„Takže jestliže to bude zkouška života a smrti, neměli bychom čekat na konec. Možná to bude signál pro náš návrat. Třeba to tak, ten co nás sem dostal, chtěl.“
„Je to možné, ale je nepříjemné čekat na smrt.“ podotkla hnědovláska a oba pohlédli na Sakuru, která si přitáhla nohy k hrudníku a utřela si horké slzy: „To je hrozné.“ Větu několikrát opakovala, protože jí samým pláčem nebylo porozuměno.
Naruto přistoupil k oknu a navlékl si tlustý oranžový svetr. Babička jej ještě s ostatními pletenými svetříky položila přes topení, v domnění, že se budou přeci jenom chtít vydat ven.
„Ukaž mi ten pravý svět.“ Naruto otevřel dveře. Všichni jej následovali do sychravého počasí.
Sakura hleděla na červený svetřík a netrpělivě počítala malé našité knoflíky. Měli divně matnou barvu, a tak se do tohoto počasí skvěle hodily. Propalovala okolí pohledem, jako kdyby chtěla zapálit vedlejší strom.
Zuzana se s babičkou spěšně rozloučila. Stařenka si rukavicemi utřela dvě kulaté slzy a všem mávala na rozloučenou.
„Myslím, že bude vhodné, když vás vemu už domů. Myslím, že dnes budeme muset vymyslet výmluvu pro vás tři, aby si maminka dobře vysvětlovala vaši přítomnost. Nejprve vás ale vemu na něco dobrého.“
„Nevím jak to řešit Sakuro, ale myslím si, že bys na to měla na chvíli zapomenout.“ zašeptal Sai růžovovlasé dívce do ucha a přidal se k pochodu poznání.
„Ten pravý?“
„Myslím, že vám náladu nějak nezlepším, asi to u vás máte hezčí.“ roztáhla ruce Zuzana a pohlédla dolů z vršku na veliké město.
„Tohle je můj pravý domov.“ zasnila se a ukázala prstem na obrovskou hranatou budovu se spoustou plastových oken. Vedle ní se rozlévalo ještě několik menších, ale stejně konstruovaných budov- stejně zařízených a symetricky postavených.
„Říkala jsi ale, že tvá babička bydlí moc daleko od města.“ zachmuřil se Naruto a nechápavě pozvedl obočí.
„Ano, ale to bylo myšleno pouze obrazně. V podstatě to je pravda, tedy byla pouze do té doby, kdy ještě neměla tu technologii.“
„Nechápu.“ začal. Všichni však už scházeli dlouhý kopec a mířili přímo k betonovému podchodu.