Zesílit, nevzdát se a vyhrát!! III.

„Hinato – chan ! Hinato – chan ! Prober se !!!“ vykřikoval zmateně Naruto a snažil se jí přitom dostat z bezvědomí. Ale ať dělal, co dělal, nedařilo se mu to. Pevně jí držel v náručí a jemně s ní třásl. Snad si myslel, že to pomůže. Zkoušel to už několik minut, ale mladá kunoichi se stále neprobírala. Musel udělat něco jiného, ale nevěděl co. Za chvíli se u něj objevila Ayame se sklenicí vody. Naruto si ji pohotově vzal a vylil celý obsah na Hinatu. Dívčiny levandulové oči se začaly pomalu otvírat. První co spatřila, byl usmívající se Naruto. V jeho obličeji byla znát úleva a radost.

„Co to má znamenat?!“ říkal si pro sebe Hiashi. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, co se mu odehrávalo přímo před očima. Stál jako opařený před Ichirakem, neschopen slova.
„Tohle mi bude muset vysvětlit!!!“, pomyslel si. Stále pozoroval scénu probíhající v krámku před ním. Déle už to ale vydržet nemohl. Znechuceně odvrátil svůj pohled a odcházel pryč.
„Takové ponížení klanu na veřejnosti!! Jestli to viděl nějaký náš nepřítel tak …“ uvažoval.

„Naruto – kun!“, vypískla Hináta, prudce ho od sebe odstrčila a vyběhla z Ichiraku. Tušila, že za ní Naruto poběží, a proto se schovala do nejbližší tmavé uličky. Počkala, až jí blonďatý chlapec mine a poté vykročila směrem ke cvičišti. Když tam dorazila, chtěla si zatrénovat. Vytáhla několik kunaiů a začala je házet na terče. Ani jeden však svůj cíl nezasáhl. Možná to bylo tím, že musela neustále myslet na to, co se událo během posledních dnů. Na to, jak byla zbabělá na misi, při které zemřel její sensei. Na to, jak zase omdlela, když se setkala s Narutem. Pod návalem emocí se rozplakala. Posadila se do čerstvě spadaného listí a několik hodin, tam jen tak seděla. Už se blížil večer a venku začal pofukovat studený vítr. Hinata si otřela uslzené oči a vydala se domů.
„Jestli přijdu pozdě, otec se bude zlobit.“, říkala si v duchu. Přidala do kroku a za chvíli už stála před domem klanu Hyuuga.

Potichu prošla zahradou a opatrně otevřela domovní dveře. Vešla dovnitř a snažila se nepozorovaně dostat do svého pokoje. Doufala, že jí nikdo neuvidí. Dnes už chtěla mít klid. Jenomže jí to nebylo přáno. Zrovna stála uprostřed schodů, když na ni kdosi zavolal.
„Tak si konečně přišla?!“
Srdce jí začalo bít jako o závod. Poznala ten hlas. Nepatrně kývla hlavou na znamení souhlasu, ale věděla, že jejímu otci, to stačit nebude.
„ Otoč se, když s tebou mluvím!“ pronesl mírně zvýšeným hlasem.
Hinata se nervózně otočila. V očích se jí zračila bázeň a neklid. Její otec měl dnes obzvláště špatnou náladu. Myslela si, že je to kvůli jejímu pozdnímu příchodu. Provinile sklopila pohled k zemi. To gesto Hiashiho vytočilo a přestal se ovládat.
„Netvař se tak!“zakřičel.
Hinata se křečovitě chytila zábradlí.
„Viděl jsem všechno!!“ pokračoval dál.
Nechápala, o čem mluví, vždyť jen přišla pozdě, nic víc.
„Ty a ten spratek Uzumaki!!!“ vyštěkl na ní. V tu chvíli jí všechno došlo. On viděl jak před Narutem omdlela.
„Ne…“ řekla si pro sebe.
„Jak si mohla takhle ponížit klan!!!“ obořil se na svoji dceru.
„P…promiň.“ pípla a oči se jí začaly lesknout.
„Jsi ubohá! Neustále se jen omlouváš!“ jeho špatná nálada se ve vteřině změnila na vztek. Na vztek namířený proti ní. Nikdy ho neviděla takhle rozzuřeného, naháněl jí strach.
„Nechápu, jak ses mohla zrovna ty narodit jako dědic klanu! Jsi tak slabá, jsi k ničemu!“ křičel na ni.
Hinatě bylo do pláče. Takhle se k ní ještě nikdy nechoval. Byla zvyklá, že jí přehlíží a ignoruje, ale tohle bylo něco zcela jiného. Bylo to jako noční můra, která neměla nikdy skončit. Ale to nejhorší ji teprve čekalo.
„Ty nemůžeš být Hyuuga! Nemůžeš být má dcera! Ona by za sebe nenechala zemřít jiné!!!“
Ta slova jí projela jako blesk. Nemohla uvěřit tomu, co jí právě řekl. Po tvářích se jí začali kutálet slzy. Nedokázala je zastavit a ani nechtěla.
„Kéž by ses raději nenarodila!!“ dodal Hiashi. Pak odešel zpět do své pracovny.
„O…otče…“ vydechla nevěřícně.

„ Nemůžu tady stát, Hanabi a Neji mě takhle nesmí vidět.“ pomyslela si. Potom se rozběhla po schodech nahoru do svého pokoje. Vběhla dovnitř a rychle za sebou zabouchla. Zády se opřela o dveře a pomalu se po nich svezla až na zem. Ramena se, ji třásla potlačovanými vzlyky a po bledých tvářích jí stékaly proudy slz. Hlavou se jí stále honila jeho slova: „ Nemůžeš být má dcera! Ta by za sebe nenechala zemřít jiné!“
Proč, proč jen nedokázala být taková, jakou by si jí otec přál mít?... Chtěla taková být, vážně chtěla …
Vždy se snažila dokázat mu, že ona může být následnicí rodu ale ať se snažila sebevíc, nikdy to nestačilo … V rukou pevně sevřela látku kalhot a hrdě se zadívala na měsíc, který právě vyšel.
„ Změním se, budu jiná, silnější, odhodlanější. Už nebudu tak slabá. Udělám pro to cokoli!“ slíbila si v duchu. Poté se pomalu postavila na nohy, a odešla do koupelny. Umyla se, převlékla a lehla si do postele. Už přesně věděla, co zítra udělá …

Když vstávala, byla ještě tma. Rychle na sebe hodila oblečení a pak sáhla do skříně pro batoh. Následně si do něj začala skládat to nejnutnější. Jakmile skončila, dala si ho na záda a naposledy se rozhlédla po pokoji. Pak otevřeným oknem vyskočila ven a rozběhla se ulicemi Konohy. V tuhle hodinu venku nikdo nebyl, proto se jí každý její krok zdál jako hlasité dupnutí. Snažila se to nevnímat a pokračovala dál.

Utíkala dlouhou slabě osvětlenou ulicí. Vybrala si jí schválně, protože nechtěla, aby jí kdokoli viděl. Když doběhla na konec, zastavila se a aktivovala byakugan. Musela se ujistit, že jí nikdo nesleduje. Věděla, že ne, ale chtěla si být naprosto jistá.
„Nikdo…“, řekla si pro sebe. Nato se rozběhla další tmavou uličkou.

Ještě několikrát musela zabočit, než konečně stanula před svým cílem. Zpomalila a rozhlédla se po širokém poli náhrobků. Netrvalo dlouho a našla ten, který hledala. Volným krokem došla až k bílému vápencovému kameni. Klekla si před něj a se sklopenou hlavou položila bílou lilii, kterou si připravila, na místo před sebou. Slabé sluneční paprsky ozářily její bledou tvář a odhalily kanoucí slzy mladé kunoichi.
„Přišla jsem se omluvit… a zároveň rozloučit…“, zašeptala.
„Ten den jsem byla slabá a Vy jste za to zaplatila! Už nedovolím, aby se to někdy opakovalo!“, řekla rozhodně. Svůj pohled poté obrátila k nápisu vyrytému na náhrobní desce. Náhle jí jedna ze slz nekontrolovatelně ztekla po tváři a zvolna dopadla na chladný kámen.
„A slibuji, že tohle byla poslední slza, kterou jsem uronila… Kurenai sensei…“, nato vstala a vydala se ke svému novému cíli.

Slunce již skoro vyšlo a Hinata neměla moc času. Za několik hodin se ulice zaplní prvními lidmi a pro ni už nebude tak lehké zmizet bez povšimnutí. Přidala tedy do kroku.
„Musím to do budovy Hokage stihnout co nejrychleji!“, nařídila si a za několik vteřin se její kroky změnily v běh. Netrvalo dlouho a stanula před budovou, ke které směřovala.
Vešla dovnitř a vyběhla všechny schody, až najednou stála přímo před kanceláří „Páté“. Pomalu natáhla paži a chtěla zaklepat. Její ruka se však uprostřed pohybu zastavila. Zaváhala…
„Ne! Budu silná, musím!“, pak zaklepala.
„Dále!“, ozvalo se nevrle zpoza dveří. Hinata trochu znervózněla, nakonec ale vešla dovnitř. Postavila se před Tsunadin pracovní stůl, který byl zarovnaný nespočtem nevyplněných papírů a prázdnými láhvemi od saké.
„Musím si s vámi promluvit Tsunade-sama!“, oznámila rázně a nesmlouvavě.

Asi o hodinu později…

Hinata vyšla z budovy Hokage. Slunce bylo na obloze teprve několik minut, ale i tak se na ulicích začínaly objevovat první postavy. Nemohla se tu déle zdržovat, jestliže chtěla, aby uvidělo co nejméně lidí. Opatrně se rozhlédla kolem a vyrazila k hlavní bráně…
Jakmile k ní ale dorazila, nemohla se zbavit toho tíživého pocitu, který se jí usadil na hrudi. Ještě naposledy se ohlédla a zrak jí padl na pět hlav vytesaných do skály. Při tom pohledu se jí draly slzy do očí, které ale hned zaplašila. Slíbila přeci, že bude silná…
Prudce se otočila a již klidným krokem prošla bránou. Jediné, co po ní zbylo, byla slova zašeptaná do větru:
„Sbohem Konoho…“