Doma v listí: kapitola 11. - Rande

Někdo zaklepal na dveře, ale Iwahi se nenechala rušit od její nejoblíbenější činnosti pro volný čas. Inspirována fotografiemi právě kreslila své rodiče, jak sedí na palouku plném všemožných květin a rostlin a usmívají se na sebe. Kolem, skryti ve stínech a mezi vegetací postávali, posedávali, nebo polehávali ostatní členové Akatsuki. Iwahi nevěděla proč, ale členy této organizace kreslila hodně ráda. I když věděla, že všechno byli, nebo možná ještě jsou, kriminálníci. Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. Černovláska rozladěně vzhlédla a pohled jí padl na budík.
Tolik hodin?
Okamžitě vstala a šla otevřít. Za dveřmi stála Mikoto, v rukou držela pastelky a papíry a v obličeji měla prosebný výraz.
„Iwahi-nee, poď si se mnou kreslit,“ zaprosila.
Už se chtěla naštvat a vyhodit ji s tím, že nestíhá, ale všimla si Sasukeho, který právě procházel chodbou, tak se ovládla a jen ji dvěma prsty ťukla do čela a prohlásila: „Promiň, Mikoto, někdy příště.“
Mikoto a Sasuke se zamračili. Mikoto smutně, Sasuke naštvaně.
Co? Iwahi vrhla po svém strýci tázavý pohled typu co-jsem-sakra-zase-udělala? Sasuke zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě. Mikoto ještě chvilku prosebně hypnotizovala svou sestřenici, ale pak také odešla. Iwahi si povzdechla, zavřela dveře a chtěla se vrátit ke kreslení, když si vzpomněla na hodiny.
Do háje, nestíham!
Otevřela skříň a začala se v ní přehrabovat. Za těch pár týdnů, co zde žila, jí Sakura pár věcí koupila, ale i tak její skříň téměř zela prázdnotou. Obvykle jí to nevadilo, nikdy nebyla náročná na oblékání, ale dnes byla naprosto bezradná.
„Co já si jen vezmu na sebe?“ bědovala, zatímco vytahovala jednotlivá trička a kalhoty. Jedinou svou sukni zavrhla hned, nikdy se v ní necítila pohodlně. Nakonec stejně popadla první čisté tričko a tříčtvrťáky, které jí přišly pod ruku a rychle se převlékla. Letmo se znovu podívala na budík a téměř rychlostí Hiraishin no Jutsu vyběhla z domu. V polovině cesty k Ichiraku zpomalila do normální chůze.
Nemůžu přece přiběhnout udejchaná na svoje první rande, připomínala si, aby se znovu nerozběhla. Od toho dne, co se seznámili, jej často náhodně potkávala ve vesnici. Byl usměvavý, milý, pohledný, prostě typický idol všech dívek. A včera ji pozval na rande. Prý v pět odpoledne u Ichiraku. Kakashi byl naštěstí na misi, takže neměla druhý trénink a mohla přijmout. V noci kupodivu spala dobře, ale při tréninku byla myslí mimo, za což dostala vynadáno jak od senseie, tak od Inoko. Inote se k ní od setkání v knihovně choval chladněji než mrazák a nekomentoval to. Ne že by jí to vadilo.
Došla na domluvené místo a rozhlédla se. Nebyl tam. Oddechla si, přece jen nepřišla pozdě.
„Ahoj Iwahi,“ ozvalo se za ní z jedné postranní uličky. Leknutím málem upadla, ale dokázala udržet rovnováhu a otočila se.
„A-ahoj Takimaro,“ pozdravila a začervenala se. „Nejdu pozdě?“
„Ne, vůbec, jdeš právě včas,“ usmál se a přišel blíž. „Půjdem na ramen? Zvu tě.“
„J-jo, třeba,“ také se usmála.

Domů přišla po pár hodinách, na Sasukeho otázku, kde byla, odpověděla slovem venku a odebrala se do svého pokoje, kde se na posteli stulila do klubíčka objímajíc při tom polštář.
On mě objal, honilo se jí hlavou. Myšlenky jí chaoticky vířily mezi vzpomínkami na její první rande. Po návštěvě Ichiraku se jen tak procházeli a povídali si. Už si ani nepamatovala o čem, nebylo to důležité. A než se rozloučili, tak ji objal.
Se vzpomínkami na dnešní odpoledne usnula.

Druhý den byla stále myšlenkami mimo, ale už se dokázala jakž takž soustředit na trénink. Odpoledne měli jít odevzdat přihlášky k Chuuninským zkouškám. Inoko svou přihlášku po vyplnění strčila do ruky svému bratrovi a odběhla se slovy, že si musí nutně něco zařídit. Do budovy Hokageho se tedy vydali jen Iwahi a Inote, přičemž ani jeden z nich po celou dobu cesty nepromluvil jediné slovo. Odevzdávání přihlášek se ovšem neobešlo bez problémů, neboť Hokage při jejich přebírání zrovna pojídal ramen, který si na ně dost šikovně vylil, a to tak, že jediná čitelná zůstala Inočina. Oba genini museli tedy vyplnit novou a před odevzdáním radši počkali, než se Hokage uráčí doobědvat.
„Hej, Iwahi, máš chvilku?“ poprvé promluvil Inote, když za sebou zavřeli dveře pracovny vůdce vesnice.
„Jo, co potřebuješ?“ obrátila se k němu, ale úsměv jí zmrzl na rtech, když uviděla jeho naštvaný výraz.
„Přestaň se stýkat s tim týpkem z Vodopádový,“ řekl chladně.
„Co-cože?“ úplně jí vyrazil dech. Kdo mu to řekl?
„Nerozumělas? Přestaň se s nim bavit.“
„Rozuměla jsem,“ vzpamatovala se. „Ale nechápu, co je tobě do toho!“ otočila se a chtěla odejít, ale Inote ji chytil za zápěstí.
„Je nebezpečnej,“ procedil Inote mezi zuby.
„I kdyby, tak je to moje věc, ne?“ odsekla a snažila se vyprostit z jeho sevření. Jediné, čeho ale docílila, bylo, že svůj stisk ještě více zesílil. „Pusť mě, to bolí!“
„Seš se mnou v týmu, rozhodně se mě týká, když se tě pokusí zabít.“
„Zabít mě? Proč by to Takimaro dělal?“
„Pokud vim, tak už se tě jednou zabít pokusili.“
„Jo, ale to byli z Kamenný, ne z Vodopádový,“ protočila oči a použila i druhou ruku, aby se mu vykroutila.
„Je opravdu zajímavý,“ prudce ji přitlačil ke zdi. „Že Vodopádová přišla s nabídkou o spojenectví krátce po tom, cos přišla do vesnice. A hádej, k jaký vesnici to má Vodopádová nejblíž.“
„Seš paranoidní, Inote!“ vykřikla. „A pusť mě, nebo...“
„Nebo co?“ uchechtl se. „Nezapomínej, že v klanu Yamanaka jsou experti na lidskou mysl. A rozhodně jsem poznal, že ten Takimaro má nějakej nekalej úmysl a dost toho skrejvá.“
„A že ty zrovna nic neskrejváš, co?“ prskla. Inote ji pustil a vlepil takovou facku, že druhou chytla o zeď.
„Vzpamatuj se, dokud to jde,“ zavrčel. „Nebo toho budeš litovat,“ otočil se a rychlým krokem odešel.
Iwahi si sedla na zem a čekala, až se jí přestane motat hlava. Divila se, že jejich hádka nepřitáhla ničí pozornost, ale přisoudila to tomu, že Hokage po obědě usnul, nebo tu mají opravdu kvalitní dveře.
„Co tu tak sedíš, tady neni odpočívárna,“ po chvíli se ozval nad ní mužský hlas. Nebyl nijak naštvaný, spíše zvědavý. Zvedla hlavu.
„Ah, Genmo-san, omlouvám se, jen se mi trochu zatočila hlava,“ pokusila se vstát a kupodivu se jí to povedlo.
„Měla bys zajít na vyšetření, k chuuninské zkoušce nemůžeš přistoupit nemocná,“ doporučil jí.
„Děkuju, ale to je v pořádku,“ usmála se a vydala se směrem ke schodům.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a pokračoval ve své cestě do Hokageho pracovny.
Iwahi cestou domů musela přemýšlet o tom, co jí Inote řekl.
Takimaro je přece... takhle nevypadá a nechová se někdo, kdo se přetvařuje. A jestli mě chce zabít, proč to teda neudělal včera? Měl k tomu dost příležitostí! Ne ne ne, nic takovýho! Prostě Inote je magor a snad žárlí, nebo co. A má bujnou fantazii, blbec jeden! Ani náhodou se kvůli němu nepřestanu s Takimarem bavit!