Legendy Konohy - 12 Ještě není jeho čas

„Mysleli jste, že se jen tak zbavíte Akatsuki?” promluvil muž schovaný ve stínu stromů a pomalu vystoupil.
„YAMATO?!” vykřikli všichni překvapeně.

„To nemůže být pravda!” vykřikl zoufale Kakashi a tázavě pohlédl na ninju v černém plášti.
„Copak jste si sempaii myslel, že zůstanu na straně, která stojí před porážkou?” zachechtal se temně Yamato. „S Akatsuki nejenže přežiju ten masakr, ale budu také moci vládnout nově vzniklému světu.”
Několik okamžiků na sebe dva bývalí ANBU zlostně shlíželi. Než stihl kdokoliv jen mrknout, vystřelily ze země kořeny a omotaly všechny na mýtince.
„A mám vás v hrsti!” zvolal potěšeně Yamato.
V tu chvíli mu kdosi zevrčel do ucha: „Kdo má koho v hrsti?”
Yamato se zmateně otočil. Za zády mu stáli oba Uchihové a Kakashi, ruce pevně semknuté v pečetě. Ninja polekaně ustoupil o pár krůčků dozadu. Tvářil se jako raněné zvíře zahnané do pasti. V příštím okamžiku mu však po tváři přeběhl pobavený úšklebek a všichni tři majitelé Sharinganu viseli za nohy hlavou dolů.
Mezitím, se na mýtince pokoušela Sakura přeřezat kořeny pomocí svého kunaie.
„Myslel jsem, že po pár misích se mnou budeš vědět jak se v podobných situacích zachovat.” šklebil se Yamato a blížil se k ninjům, bezmocně zaklíněných v kořenech.
„Myslela jsem, že po pár misích s vámi vím, co jste zač.” snažila se mu vrátit stejnou mincí Sakura. „Jak je vidět, spletla jsem se.”
Yamato se pomalu, jako by si vychutnával nastálou situaci, přibližoval ke svým vězňům. Pomalým pohybem vytáhl ze své kapsy několik kunaiů a ledabyle si s nimi pohazoval. Náhle prudkým pohybem ruky vrhnul jeden z nich směrem k Sakuře. Její tvář mu však naznačovala, že něco není v pořádku. Kunai se zabodl do její hrudi a Sakura se neslyšně sesunula k zemi. Nikdo z jejích spoluvězňů tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Zuřivě tedy hodil i zbytek kunaiů po ostatních, ale opakovalo se to samé, co před okamžikem. Najednou všechna těla s pufnutím zmizela.
„Klony.” sykl Yamato zlostně.
„Správná dedukce Sherlocku.” ozvalo se mu za zády.
Všichni jeho vězní, rozumějme bývalí vězni, stáli za ním v bojových pozicích.
Yamato se zašklebil. „Je mi líto, ale budu vás muset opustit. Mám jiné neodkladné záležitosti.”
Jeho ruka s prstenem vystřelila vzhůru k obloze, aby vzápětí Yamato se zábleskem jasného světla zmizel.
„Ten prevít, takhle nás napálit!” prskal zlostně Kotetsu. „Kdyby se mi dostal do rukou, přetrhnul bych ho jako hada.”
„Ale nepovídej,” snažil se ho škádlit Izumo, „nebyl jsi to náhodou ty, kdo se schovával v poslední řadě za ostatními.”
„Hlídal jsem vám záda.” zamumlal Kotetsu, načež zrudnul víc, než bývá zvykem u Hinaty.

Ztemnělý pokoj osvícený pouze několika plameny svící byl lemován mnoha květinami. Uprostřed tohoto pokoje ležela rakev z překrásného tmavě hnědého dřeva. Kolem rakve bylo zapáleno několik svíček. Oltář, dalo by se to tak nazývat, byl vytesán z bílého mramoru a překryt krvavě rudým přehozem. Před oltářem klečely nějaké dvě postavy. Vypadalo to, že obě plakaly.
„Naruto-niichan, tohle se nemělo stát... Ty jsi měl být Rokudaime a vést naši vesnici proti Akatsuki.”
„Měla jsem ti to říct dřív. Neměla jsem na nic čekat. Teď už nikdy nebudu moct být s tebou.”
Náhle vrzly dveře. Oba přítomní se otočili. Dívka, jejíž tmavé dlouhé vlasy jí splývali kolem obličeje, i chlapec, který měl kolem krku omotanou šálu. Oba měli na tváři stopy po slzách a stejný vyděšený výraz. Dveře se pomalu otevíraly.
Chlapec popadl dívku za rukáv a zatáhl jí na druhou stranu otáře, kde se beze slova schovali.
Do místnosti vstoupil temný stín. Pomalým krokem přistoupil k rakvi a zašeptal:
„Ještě nepřišel tvůj čas chlapče. Ještě ne.”
Pomalu si vyhrnul rukávy a pokusil se nadzvednout víko rakve. Najednou na víko zprudka dopadla cizí ruka a mocný hlas zahřměl:
„Kdo jsi a proč se opovažuješ rušit spánek velkého Rokudaime?”
Postava se zapotácela a padla na znak na zem. Bázlivým pohledem pozorovala rakev a stále dokola opakovala:
„Ještě ne. Ještě nenadešel jeho čas.”