Zemřít pro budoucnost 024- Je ti zima?

„Naruto, co ty tu?‘‘ Optal se ho s údivem v tváři. Oba teď na sebe hleděli v otevřenou pusou. Jediné co je vyrušilo byl pronikavý pláč Tsuki. Sasuke se hned odtrhl od Naruta a začal malou uklidňovat. Ale nepřestávala. Pohladil ji tedy po tvářičce, byla tak studená. Byla chyba s ní odcházet.
„Co to… to je?‘‘ Koktal Naruto, ale Sasukemu hned malou vrazil do rukou, nic mu nevysvětloval, na to nebyl čas.
„Prosím postarej se o ni.‘‘ Špitl a zmizel mezi stromy. Naruto byl z toho stále vyjevený, nepochopil vůbec nic.
Pomalu odkryl deka z uzlíčku, aby viděl tomu malému do tváře. Ćerné vlasy, zelené očka, musela být jejich, ale proč mu jí dává. Děje se snad něco o čem neví.
Vyrazit za Sasukem už bylo pozdě, teď sec musel snažit malou uklidnit, stále plakala a byla na kost studená. Musí se s ní vrátit do Konohy, nebo se jí něco stane.

Sluneční paprsky pomalu prosvítali přes záclonu až o pokoje. Pomalu začali lechtat Sakuru po tváři. Zamžourala a přetočila se bok, aby paprskům unikla. Ovšem něco ji překvapilo, narazila do něčeho teplého a měkkého. Hned ucukla a zprudka se posadila. Svůj zrak upřela na člověka ležícího vedle ní. Pomalu se jí začali vracet vzpomínky na noc. Pohlédla na své tělo, nic už na sobě neměla a ten člověk vedle ni taky. Zbytek si už domyslela.
Ihned začala hledat své oblečení, ale pak si vzpomněla, že je momentálně na cucky. Zazoufala, nutně se potřebovala do něčeho zabalit, byla ji hrozní zima.
„Není ti zima?‘‘ Ozvalo se zezdola. A je už se probudil! Pomalu se k němu otočila, jako by ji četl myšlenky. Začala byt nejistá, pomalu si ji prohlížel od shora dolů. Chtěla přes sebe něco přehodit, ale peřinu si zamluvil on.
„Ne není.‘‘ Vyštěkla a otočila se k němu zády. Dál už se na nic neptal otočil se taky na bok a zabalil se do peřiny. I když si to nechtěla přiznat, raději by se do té peřiny zabalila s ním. Minuty ubíhali a Sakura pomalu zazoufala, že mu raději neřekla, že mrzne. Zaposlouchala se do jeho do ticha. Jedné co byla slyšet, byla jeho spokojené oddychování. Spal.
Dostala nápad, co mu třeba vzít peřinu, stejně ji potřebuje víc. On má alespoň oblečení.
Natáhla ruku k jeho peřinu, ale místo peřiny ji chytil za ruku. Stáhl ji pod sebe. Raději měla z mrznout.
"Opravdu ti není zima?'' zeptal se ji znovu a pomal ji roztáhl nohy.
"Neboj já tě zahřeju.'' Řekl sladce a pokusil se ji políbit.
Ucukla, ale chytil ji pevně za bradu.
"Nikam mi neutečeš, pěkně si to spolu užijeme.'' Řekl a zuřivě ji začala líbal. Bránila, ale jeho stisk byl moc pevný. V nerušeném okamžiku, kdy byl zaneprázdněn jejími rty ho kousla. Bolestivě zasténal a chytil se za bolavé místo. Sakura se začala klepat strachy, tohle bylo jen o vlásek, příště se už neubrání. Jak si ale myslela tentokrát už se nedal jen tak odkopnout. Celou ji zalehl svým tělem a ruce ji dal za hlavu. Zkoušela se mu vyprostit ze sevření, to však bylo pevné.
Znovu se vpil do jejich rtů a rukou ji pomalu zajížděl mezi stehna. Své rty přesunul na krk a níž. Zachvěli uslyšel jemné zasténání z jejich úst, potěšilo ho to.
"Tak doufám, že to bude bez odporu.'' Řekla proti jejim rtům a znovu ji políbil.
Sakura věděla, že je to beznadějné, už se nebránila. Polibky mu vracela, jeho dotykům odpovídala slabounkým sténáním, jen aby ho uspokojila co nejdřív. Ale on si s ní jen pohrával, pohrával si v časem co spolu stráví.
Ale tentokrát to bylo horší, čím déle odporovala tím to bylo horší a horší.

Sasuke utíkal co jen mohl, bylo mu líto, že musel opustit Tsuki, ale na cestu nemohl nechat. Jen doufal, že ji nic neudělal. Viděl jak se na ni culil. Nemůže mu ji nechat.
Věřil Narutovi, on se o malou postará jak nejlépe dovede.
Cestu znal jako své boty, doufal, že nenastražili žádné pasti jak minule.
Uháněl lesem jak vítr, nebylo to daleko jen několik kilometrů od jeho sídla.

„Už neplakej.‘‘ Utišoval malou Naruto. Konoha byla daleko a malá byla čím dál studenější, měl o ni strach. Co se mohlo stát, proč se má postarat to dítě. Proč se o něj nestará Sakuru? Proč tam vůbec nebyla? Nejspíš utekli kvůli tomu dítěti, ale proč to tak tajili? Bylo by to super. Neměli utíkat.
Znovu pohlédl malé do tváře, byla jim tak podobná, ale stále plakala.
Brány se začali přibližovat, zajásal a přidal do kroku, malá vřeštěla čím dál víc a nepřestávala. Polítl bránami ani nic neřekl hlídačům, kteří za ním volali. Ta malá potřebovala co nejdřív do nemocnice.
Ale počkat, když to oba tajili musí na to něco být. Raději s ní zamířil domů. Tak ji zabalil ještě do jedné peřiny. Ta už ji zahřála, ale čím ji nakrmit, neměl zdání co takové mimino jí. Potřeboval od někoho poradit, ale od koho?