Růže z písku 5-Sasuke nebo Gaara

Při konání zápasu se nic jak jsem předpokládala. Jen jsem doufala, že jsi mě všimne, ale nic. I když odcházel jako vítěz, neměl ani radost, prostě nic. Ani s Leem neměl slitování. Kam se jen vytratila ta láskyplná osůbka, kterou jsem znala. Kde je ta radost , kterou oplýval, když jsme byli spolu. Teď je to ale minulost, nic víc. Pomalu jsem začala ztrácet naději, že se uvidíme, že to bude jak předtím. Raději jsem na něj hned zapomněla, co nejdřív jsem chtěla navštívit Sasukeho v nemocni. Kakashi sice říkal, jak je v pořádku, ale určitě lhal, a mě lhát jen tak nebude.
Dostat se tam, ale bylo těžší než jsem myslela, ale nakonec mě pustili. Sestřička říkala, že Sasuke potřebuje ještě odpočívat, ale jakmile jsem přišla vypadal, jako by nic. Jakmile mě spatřil mile se na mě pousmál. Alespoň něco mě dnes potěšilo, na chvíli snad na něj zapomenu. Snad.
Sasuke mě moc udivil, nikdy se mnou moc nemluvil, teď nezavřel ani na chvíli pusu. Možná jsem měla na Gaaru zapomenou, možná by to bylo se Sasukem lepší. Tentokrát nám to alespoň, nikdo nemůže překazit. I přes to vše pro mě Gaara pořád něco znamenal, nemohla jsem na něj přestat myslet. I Když jsem nechtěla pořád jsem ho viděla před sebou, ale ne šťastného, ale smutného stejně jako když jsem odcházela.

Hm… další dnes probíhal stejně, pak i další a další. Později se mi ven ani nechtělo, proč taky chování ostatních dětí začalo být horší a horší. Měla jsem i strach jít mezi mě. Gaary se báli, mě se posmívali a nejen to. Později mě začali i trápit, naschvály i podrazili. Na mě to bylo moc. Možná kdyby se vrátil bylo by to jinak, ale dlouho už jsem ho neviděla.
„Sakuro jakože jsi zase doma.‘‘ Volala na mě máma někde z kuchyně já jí však neopověděla. Něco jiného zaujalo mou pozornost. Motýlek. Ten samí, kterého mi ukazoval Gaara. Otevřela jsem okno, abych ho pustila dovnitř. Slétl se mi na ruku, já ho pohladila po křidýlku. Ale uletěl, co to. Zvedla jsem a pelášila jsem za ním. Hned jsem poznala, že mě vedl k němu. Pokaždé když jsem se mu ztrácela, tak zpomalil, než jsem ho dohnala. Určitě mě vedl k němu, věděla jsem. A tak aby ne, zanedlouho jsem mířila na naše oblíbené místo. Vrcholek skály ze, které byl nádherný výhled na západ slunce. Zhluboka jsem se nadechla, určitě stál za skálou. Rozběhla jsem se za motýlkem , který při mém zamyšlení zmizel za skálou.

„Je ti něco?‘‘ Zeptal se mě Sasuke. Ihned jsem se odtrhla od vzpomínek a znovu jsem se věnovala jen mu. Znovu na mě pohlédl tím okouzlujícím pohledl. Trochu jsem znejistila, byla jsem v rozpacích. Pomalu se ke mě začal přibližovat, já jsem se nepohnula ani brvou. Ale pořád jsem nemohla zapomenout na něj, stále jsem k němu něco cítila. Na rozmýšlení už bylo pozdě, jemně mě políbil. Strnula jsem. Ale nakonec jsem mu polibky intenzivně vracela, ale něco chybělo, chyběla tam jiskra, tedy u mě určitě. Pomalu jsem se od něj odtrhla, už jsem dál nemohla.
„Promiň.‘‘ Špitla jsem. Co si u mě pomyslí, tolik jsem ho vždycky chtěla a když už jsme u toho, tak zas nechci já. Připadám si jako slaboch. Ale ho to vůbec neudivilo, jen mě pohladil p tváři. Znovu jsem mu pohlédla do tváře, mile se na mě pousmál.
„Co se stalo?‘‘ Zeptal se mě chytil mě za ruku, já jsem jen sklopila hlavu, aby nevyděl moje slzy, které mi padali z tváře a jeho ruce.
„No tak mě to můžeš říct.‘‘ Špitl a přitáhl si mě k sobě, abych se mu vyplakala na ramena. Moc mi to pomohlo, ale mám se mu svěřit?
„No tak mi řekni co se stalo?‘‘ Ptal se mě znovu, ale já jsem přes příval slz nemohla říct ani slovo, prostě nic.
Váhala jsem, snad mě pochopí, snad mi pomůže. Moc bych chtěla být s ním, ale on nebyl ten pravý. Měla jsem ho ráda, ale jako kamaráda nic víc v tom nebylo, žádná láska, jen přátelství.
„Dobře.‘‘ Řekla jsem a jsem se do vyprávění vše od začátku. Jen jsem obdivovala jak mě bez přestání poslouchat. Jen u poslední chvíle, u mého odchodu jsem se zadrhla, tyhle vzpomínky mě boleli moc.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla za skálu, měla jsem pravdu byl tam, opravdu čekal tam na mě. Ani jsem na nic nečekala skočila jsem mu do náruče. Pevně mě objal, cítila jsem se nádherně. Zase se spolu konečně, po dlouhé jsem ucítila to teplo, to krásné teplo.
„Hlavně nikomu neříkej, že jsme byly spolu.‘‘ Naléhal, udivilo mě.
„Proč co se děje?‘‘ Ptala jsem. Nic mi nedávalo smysl, proč by?
„Můj otec to zakázal, prý to škodí mému tréninku, už se spolu nemůžeme stýkat nebo vás otec vyžene.‘‘ Zoufal a chytil mě za ruce.
„Už bys měla jít nebo nás uvidí.‘‘ Špitla a rozsypal se na písek a rozvál se do povětří.
Nějakou dobou jsem tam udiveně stála, bylo to z jeho nové techniky nebo z toho co mi řekl. Už ani nevím, raději jsem se vrátila, z jeho povídání strach.
Ale doma už mě čekala překvapení.
Co se to……