Růže z písku 6- Opětované city (END)

Co se to děje. Nevěřícně jsem hleděla do kuchyně. Na chvíli se mi zatajil dech. Proč jsem jen odešla, to byla chyba. Jakmile si mě máma všimla, dala se do pláče. Momentálně seděla na židli, oči celé červené od slz. Sama nedokázala další příval zadržet. Jediné co mě víc vyvedlo z míry, byla další osoba stojí v naší kuchyni. Hned na první pohled jsem poznala, že je to otec Gaary. Rozdíl od mé mámy se netvářil smutně, spíš byl hodně vytočený. Naháněl mi strach, ale nakonec jsem se odhodlala a vydala jsem se za nimi. Ani jeden nic nepromluvit i moje máma zadržela pláč. Jako by měla strach co se bude dít. Nic se však nedělo. Gaarův otec se otočil a vydal se pryč na prahu se ještě zastavil.
„Na něčem jsme se domluvili.‘‘ Řekl a zmizel. Netušila jsem co to mělo znamenat, ale podle reakce mámy to nebylo v nejlepším pořádku.
„Stalo se něco?‘‘ Oslovila jsem ji nejistě. Určitě ví, že jsme se s Gaarou dnes nešly, jen jsem doufala, že na mě nebude křičet.
„Sakuro musíme odsud odejít, hned.‘‘

„Proč si to nikdy nikomu neřekla, ani mě nenapadlo, že jsi ze Suny.‘‘ Řekl Sasuke klidně, za tu dobu mého vyprávění držel pevně moji ruku, bylo to pro mě moc těžké vzpomínat na to vše. Ale Sasuke mi dodával odvahy a já se dala i do úplného závěru.

Pomalu jsem opouštěla Sunu, moje máma už mi dávno řekla co se stalo a proč odcházíme. Lepé řečeno Kazekage nás vyhnal, tedy bylo to kvůli mně, moje máma mě nemohla nechat samotnou. Stejně jako pro mě i pro ni to bylo moc těžké opouštět svoji rodnou vesnici, svůj domov. Zhluboka jsem se nadechla, znovu a naposledy jsem si vychutnala západ slunce. Tolik vzpomínek, bude mi to tu chybět. Ale to bylo proti Gaarovi nic. Nemohla jsem uvěřit, že musím pryč od něj, myslela jsem si, že budeme spolu navždy. Ale mýlila jsem se. Otočila jsem se zpět k mámě a vydala jsem se s ní do Konohy, do našeho nového domova.
„Počkej?‘‘ Ozvala se za námi. Zatajil se mi dech, byl tu. Otočila jsem se a doslova jsem mu skočila do náruče. Pevně mě objal naposledy. Když jsme se oddělili dal mi rukou růžičku. Celá byla z písku, měla jsem strach že se mi rozsype.
„Nemusíš se bát, zůstane pevná tak dlouho dokud na sebe nezapomeneme.‘' Řekl z ničeho nic, jako by mi četl myšlenky. Ale dřív než jsem mu stačila něco říct, proměnil se v písek.

„A ta růže, pořád se nerozsypala?‘' Zeptal se mě Sasuke na konci mého vyprávění. V tuhle chvíli jsem nebyla schopná slova. Vzpomínky mě boleli, po tváři mi začali stékat slzy, tak dlouho dokud mi je z tváře Sasuke nesetřel. Slabě jsem se pousmála.
„Jestli se nerozsypala, tak na tebe myslí.‘‘ Utišoval mě. Měl pravdu, myslí na mě, růžička je stále pevná jak skála. Moc mi to pomohlo.
„Tak na co čekáš, běž za ním.‘‘ Pobídl mě, byla jsem připravená jít za ním. Ale na prahu jsem se zastavila.
„Díky za vše.‘‘ Špitla jsem a usmála jsem se na něj.
„Za málo, jsme přece kamarádi.‘‘ Řekl a nechal mě odejít. Byla jsem mu vděčná, pochopil jak se cítím, byl jediný komu jsem to zatím řekla. Nikdo jiný nevěděl o mě a Gaarovi.
Ale teď jsem přemýšlela, kde teď asi je, ani jestli je ve městě. Beznadějně jsem se vrátila na své místečko, sklopila jsem hlavu. Bylo mi do pláče, ale chtěla jsem být statečná a slzy jsem udržela.
Možná jsem měla Sasukemu dát šanci, ale už bylo pozdě.
„Asi nejsem jediný kdo miluje západ slunce.‘‘ Ozvalo se za mnou. Strnula jsem, ten hlas mi stále zněj v uších. Byl tu, to není možná. Teď už jsem slzy nemohla udržet, spíš jsem jim dala volný průběh. Pomalu jsem se otočila, jen jsem si přála, aby to nebyl jen výplod mé fantazie.
Ale tentokrát byl skutečný, žádný sen žádná iluze. Pomalu jsem se postavila, najednou jsem se vylekala, kolem mě se začali slétávat motýlci. Ti samí jako vždycky, jeden se mi posadila ruku, byl stejný jako písek. Když jsem obdivovala tu nádheru, Gaara se mezitím ocitl jen kousek ode mě. Srdce se mi zastavilo, byl to jako ten nekrásnější sen.
„Věděl jsem, že se ještě někdy potkáme.‘‘ Špitl a jemně mě uchopila brad. Nebyla jsem schopná slova ani pohybu, jen jsem na něj nevěřícně hleděla. Pomalu si mě za bradu přitáhl k sobě. Na tváři se mu objevil usměv a mě zas po tváři stékali slzy jedna za druhou. Možná to Sasuke věděl, že se přijde, ne to určitě ne, jen doufal.
„Už nebreč.‘‘ Špitl, ale mou odpověď umlčel polibkem. Na chvíli jsem ztratila vědomí, nic krásného jsem nikdy v životě zažila. Tentokrát tam byla jiskra. Pomalu jsem ho k sobě přitahovala blíž a blíž, abych si ten zážitek vychutnala co nejdéle. Ale moje plíce potřebovali nasát kyslík, pomalu jsem se od něj oddělila, stále sem mu zůstala v objetí. Ani nevím jak dlouho jsme zůstali spolu v objetí, mě to připadalo jako věčnost, jen jsem doufala, aby neskončila.
„Teď už nás nikdo nerozdělí, to ti slibuji.‘‘ Řekl a objal mě pevněji. Já věděla, že ano, půjdu s ním kamkoli, jen když budeme pořád spolu, navždy.