Vyschlé slzy

Téměř každý z nás ví, jaké je to někoho ztratit. Jaké to je, když váš blízký najednou odejde, ztratí se... Ta nesmírná bolest, kterou nám to přináší. Jako by srdce něco tížilo. Něco... A my s tím většinou nic neuděláme. Jen přihlížíme a dál se trápíme. Slzy tečou proudem. Ale každý pramen slz jednou vyschne. To je názor většiny lidí. Ale není to pravda. Pokud je ten člověk pro nás opravdu důležitý, pramen smutku nikdy nevyhasne. Na povrchu se zdá, že je zase vše v pořádku. Ale vevnitř, v našem srdci ta strůžka zůstane pořád čirá. Protože jsme toho člověka uznávali. Ale co víc- milovali jsme ho. Ne romantickou láskou, jako milujeme své partnery či partnerky. Ale láskou, kterou máme schovanou jen pro své nejbižší blízké.

Mladý muž se zvedl z podřepu a zahleděl se proti skalám. Slunce zapadalo za horizont, ptáčci přestali zpívat své veselé melodie. Nastalo mírumilovné ticho, které se pro tuto chvíli perfektně hodilo. Vítr mu rozčechral vlasy a poslední listí ze stromů odvál vítr směrem na sever. Za chladnem, které má nastat. Za příslibem chmurných časů.
Podíval se na náhrobek, u kterého stál. Stál na tom samém místě, jako před měsícem. Když na ten hrob dával bílou kytici. Když hořce plakal pro zesnulého blízkého. Když ho ovládl vztek, smutek a lítost zároveň. A to vše pro člověka, který mu byl nevýslovně blízký. Jeden z nejbližších lidí v Konoze, v Ohnivé zemi i na celém tom velikém Světě.
Dnes by také rád plakal. Pro toho samého člověka, pro kterého plakal před měsícem. Však oči mu jen zvlhly, jediná slza se nevykutálela z koutku jeho oka. Protože slzy vyschly. Protože už nebylo důvodu plakat.
Velký shinobi, který stál před hrobem Velkého shinobi. Jak nostalgické. Však... On zemřel pro svou vesnici. V podstatě jí zachránil. Zemřel pro to, co považoval za důležité. Zemřel pro to, v co věřil. A zemřít pro tohle, to je sen každého pravého shinobiho.
Chtěl zase plakat. Chtěl ze sebe vylít ten hněv, ten hněv, který ho sužoval po celou dobu. Ale opět to nešlo. Opět jediná slza z oka nevypadla. Vnější pramen vyschnul úplně. Ale on to věděl, hluboko uvnitř věděl, že na tu osobu nikdy nezapomene. Že ten vnitřní pramen nikdy nevyschne. Že v sobě ve vnitř nosí památku na tuto osobu. A že si jí bude uchovávat navěky.
„Děkuji, Kakashi sensei. Děkuji vám za to, že jste mě učil. Měl jsem vás moc rád, dattebayo.“

Občas nezáleží na citech, které projevujete navenek. Někdy je to snad i horší. Ale důležité je, co pro onu osobu máte uschováno v srdci. Dávat své pocity nejevo nám moc nepomůže, i když je těžké se tomu ubránit. Ale stačí, když máte ten kus toho člověka v sobě.