Densetsu no Kunoichi II - 7. Kapitola

KAPITOLA 7 – MRAČNA SE STAHUJÍ

Probudila jsem se, když byl všude ještě naprostý klid. Jen světlý obzor v dáli napovídal, že už se blíží den. Rozhodla jsem se tedy pro krátkou osvěžující procházku před výcvikem. Už oblečená jsem vyšla do zahrady. Automaticky, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, jsem zamířila do zbrojírny.
Procházela jsem několika velkými halami, které byly stejně tiché jako zbytek domu. Zastavila jsem se až v nejzadnější části zbrojírny, kde se náchazely meče pro bývalou elitní jednotku, do které jsem také kdysi patřila. Pomalým krokem jsem procházela kolem stojanů, na kterých byly vyrovnány katany spolu se jménem jejího původního majitele.
Zastavila jsem se u meče, který byl totožný s mými katanami. Nostalgicky jsem pohladila jílec katany a pomalu jsem ji uchopila do ruky. Otočila jsem ji tak, abych na druhé straně jílce uviděla jméno jejího majitele. Satoru Tsurugi, povzdechla jsem si. Dlouho jsem si jméno prohlížela a hlavou mi běžely vzpomínky na mého staršího bratra. Po tvářích mi začaly samovolně téct slzy.
Satoru byl jediný, kdo stál v mém sporu s otcem na mé straně. Byl neuvěřitelně podobný Tansenovi, uvědomila jsem si, jak jsem na něj vzpomínala. Vybavila jsem si zrzavé vlasy, které mu splývaly po zádech.
Aniž bych věděla proč, na mysl mi přišla světlá tvář se zářivě modrýma očima.
„Naruto,“ zašeptala jsem tiše. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem o něm vedla s Akirou.
„Řekneš mu to?“ zeptala se mě Akira.
„Nevím…“ odpověděla jsem upřímně. „Zatím nevidím důvod, proč bych měla.“
„Podle starých archivních záznamů, které jsem nedávno musela projít, jsem našla záznamy o jeho matce,“ nadhodila. „Namikaze Minato si nevybral kunoichi ze své vesnice, ale dal přednost člence vedlejší linie tvého klanu.“
„O tom vím,“ přikývla jsem a dál jsem čekala, co mi chce Akira říct.
„Minato chtěl vztah utajit, ale nakonec se o jeho potomkovi stejně všichni dozvěděli. Všichni vědí, že v Narutovi je ukrytý Kyuubi, ale málokdo ví, že jeho otcem byl Yondaime Hokage. Ani sám Naruto to neví. Nemyslíš, že by měl vědět, odkud pochází?“ zeptala se a zpříma mi pohlédla do očí.
„Vědět by to měl, ale nevím, jestli je ten správný čas,“ řekla jsem klidně. „Naskytne-li se vhodná příležitost, vše mu řeknu.“
Stála jsem a ještě pořád jsem držela v rukou bratrovu katanu. Tasila jsem ji.
„To je velmi dobrá volba,“ ozval se za mými zády známý hlas. „Je to jeden z nejlepších mečů, které kdy klan vyrobil.“
„Já vím,“ odpověděla jsem a dál jsem meč svírala. „Byl to meč mého bratra.“
„Gomen nasai,“ řekl tiše Tansen. „To jsem netušil.“
„Na světě jsou jenom tři tyhle měče. Se dvěma bojuji já… tenhle byl jeho,“ řekla jsem.
„Musí to pro vás být těžké… když čas proplouvá kolem a na vás nemá žádný vliv,“ řekl a slyšela jsem tiché kroky, jak se ke mně pomalu blížil.
Snažila jsem se potlačit vzlyknutí, které mi stáhlo hrdlo. Tansen došel až ke mně a pomalu vtáhl ruku k té mé, ve které jsem stále ještě svírala meč. Něžně položil svou ruku na mé předloktí a otočil si mě k sobě. Druhou rukou mi vzal meč.
Pozorně se na katanu zahleděl. „Vlastně jsem ho v rukou nikdy nedržel,“ poznamenal.
„Možná bych uvítala menší rozcvičku,“ usmála jsem se.
Zvědavě se na mě podíval, ale to už jsem šla do vedlejší haly, jejíž velikost byla přizpůsobena tréninku.
Váhavě mě následoval.
Postavili jsme se proti sobě a zaujali bojové pozice.
„Mám proti tobě tasit jen jednu zbraň nebo by to tvé ego nevydrželo?“ zeptala jsem se.
Ješitně se zamračil. „Samozřejmě, že obě. Chci vás v plné síle, Densetsu no Kunoichi.“
„Jak si přeješ,“ usmála jsem se.
Pomalu jsem tasila své zbraně a pozorně jsem čekala, až udělá první krok. Pomalu kroužil a s každým krokem se zároveň blížil ke mně. Obezřetně sledoval oba mé meče. Pak se nečekaně rychle napřáhl a udeřil. Nedělalo mi žádný problém výpad blokovat zkřížením mečů. Obratně se vykroutil a rychle mě oběhl. Rychlejší, než abych se otáčela, bylo napřáhnout jednu katanu tak, aby mi křížem kryla záda před očekávaným útokem.
Nějakou dobu jsme si hráli na kočku a na myš, pokaždé byl ve výhodě jiný. Své kekkei genkai jsem nepoužívala. Nepředpokládala jsem, že by Tansen ovládal rodinnou techniku, kterou celý klan dlouho zatracoval. Velmi mě tak překvapilo, když mi při útoku tělo na tělo omotal mé nohy svou vlastní a povalil mě na zem. Vzhledem k tomu, jak jsme byli svázáni, spadl na mě.
Překvapeně jsem vytřeštila oči. Ovládá naše kekkei genkai!
Zalapala jsem po dechu, protože jeho obličej se najednou ocitl deset centimetrů od toho mého. A Tansen nevypadal, že by tu vzdálenost chtěl zvětšovat.
„Jsi tak krásná,“ zašeptal.
Usmála jsem se, což si vyložil jako souhlas a políbil mě. Nijak jsem se nebránila a objala jsem ho.
Po nějaké chvíli jsme se od sebe odtrhli.
„Než jsi mě tak vyvedla z míry,“ řekl zadýchaně, „chtěl jsem ti oznámit dobrou novinu.“
V tu chvíli jsem netušila, kdo byl z míry vyvedený víc. Pracně jsem posbírala všechny myšlenky a dala se trochu dohromady.
„Ano?“ zeptala jsem se, když jsem se znovu ovládla.
„Můj otec je ochoten přistoupit na hlasování starších o přestěhování klanu. Tebe zve, abys jako jeho oponentka přednesla svou žádost. Dává ti možnost obhájit se,“ usmál se.
Usmála jsem se a samou radostí jsem ho znovu políbila.

Ještě ten den večer jsem zamířila na setkání starších. Doprovázel mě Tansen, který mi sem tam nepozorovaně stiskl ruku. Vstoupili jsme do prostorné místnosti s dlouhým kulatým stolem.
Iwao seděl jako hlava klanu v čele. Po jeho pravici byla dvě prázdné židle. Všichni členové rady už seděli na svých místech a tiše spolu hovořili na různá témata a nevšimli si nás ani poté, co jsme obsadili dvě volná místa po boku klavy klanu. Iwao nás kývnutím hlavy pozdravil a postavil se. Veškerá pozornost se soustředila jen na něj.
„Rada byla svolána za účelem důležitého hlasování o návrhu, který přednese zde přítomná Tsurugi Chika Kameyo Ayame,“ jen co dořekl mé jméno, okolo stolu to zašumělo překvapením.
Stoupla jsem si a začala jsem hovořit ke všem přítomným: „Mám pro vás návrh od Hokage z Konohagakure no Sato. Hokage je ochotná přijmut celý klan a zajistit jemu a jeho potomkům ochranu. Budete zaměstnáni pod správou Konohy a budete dostávat stálé oficiální zakázky. Mladí z vašich řad se budou moci účastnit tréninků a nebude jim upřena možnost stát se ninji.“
„Proč bychom to měli dělat?“ zeptal se se stoickým klidem starý muž po levé straně stolu. Mírně jsem se zamračila.
„Možná proto, že je to ve vašem nejlepším zájmu,“ odpověděla jsem chladně. „Máte šanci dokázat, že práce s kovem je umění, a že vy jste ti nejlepší umělci.“
Místností to uznale zašumělo. Vím, jak pohladit mužské ego, když musím.
„Dostali jste nejlepší nabídku, v jakou jste kdy mohli doufat. Nabídku, která se už nikdy nebude opakovat.“
„A to nám říká zběhlá členka klanu,“ poznamenal někdo.
„Nejsem tu, abych žádala vaše odpuštění za něco, o čem nikdo z vás nemá ani páru,“ odsekla jsem. „Nikomu z vás se nemusím zpovídat. Jsem tu jako oficiální vyslanec Konohy a jako taková vám předkládám tento návrh.
Copak nikdo z vás není ani trochu hrdý na to, odkud pocházíte?“ útočila jsem na jejich hrdost.
Místností zarezonovalo nesouhlasné mručení.
„Nechcete, aby všichni věděli, kdo jste a co umíte?“ pokračovala jsem.
„To ale stále nemění nic na tom, že jste náš klan opustila,“ namítl muž přímo naproti mně.
„Svůj klan jsem opustila hlavně proto, že už jsem se dál nemohla dívat, jak jeho síla a váženost pomalu uvadají. Dále je tu naše kekkei genkai, které už bylo dávno zapomenuto.“
„Kekkei genkai?!“ vyhrkl někdo překvapeně.
„Nechcete mi snad říct, že už i vy jste na tuto zvláštnost zapomněli,“ podivila jsem se a bodlo mě u srdce. Situace je horší, než se zdála.
„Mageyasui shitai je často zmiňováno v kronikách, ale nikdo z nás ho neviděl na vlastní oči,“ oznámil mi klidně muž naproti mně.
Nevěřícně jsem se obrátila na Tansena. „Ale jak…“
Klidně pokrčil rameny a s jemným úsměvem řekl: „Hodně čtu.“
„Nic takového, jako je mageyasui shitai neexistuje,“ řekl pohrdavě jeden z nejstarších mužů, jehož obličej mírně připomínal krysu.
„Tak neexistuje,“ pozvedla jsem obočí a zamračila jsem se na něj. Odrazila jsem se a saltem přeskočila stůl. Dostala jsem se za mužova záda a nohou jsem mu omotala tělo tak, že se nemohl ani hnout.
Všichni se lekli a odskočili od stolu. Nevěřícně zírali na mou nohu zkroucenou v nepřirozeném úhlu kolem mužova těla. Jen Tansen se tvářil nevzrušeně a dál mě klidně pozoroval.
„Přešla bych k hlasování,“ zasyčela jsem mu do ucha, „než mě někdo z vás urazí natolik, že bych ho zabila.“
Narovnala jsem se, povolila sevření a pomalu jsem se vydala zpět ke svému místu.
„Hlasujte podle svého nejlepšího svědomí, ale pamatujte si, že se celý život snažím vrátit svůj klan tam, kam patří. Neuděláte-li to vy, udělá to některá z generací po vás. Máte jedinečnou šanci vstoupit do historie. Nepromarněte ji,“ řekla jsem, jak jsem se pomalu blížila ke svému místu. Posadila jsem se a vyzývavě jsem se na ně zadívala.
Iwao Tsurugi povstal a hlasování započalo. „Pravidla všichni znáte. Aby byl návrh schválen je potřeba nejméně polovina hlasů všech přítomných. Máte možnost zdržet se hlasování.“
„Kdo je proti návrhu přestěhovat klan do Konohy?“ zeptal se Iwao. V místnosti vypukl hlasitý hovor. Jeden přes druhého se muži překřikovali a domlouvali. Nakonec se začaly zvedat ruce. Zatajila jsem dech.
Počet zvednutých rukou se ustálil na pěti. Muž, na kterém jsem předváděla kekkei genkai, ruku na poslední chvíli stáhl. Zbylí čtyři muži se na mě ustrašeně dívali, ruce ale dolů nedali.
„Kdo se zdržuje hlasování?“ zeptal se Iwao.
Rozhodně se zvedly tři ruce.
V duchu jsem zajásala. Podle toho, jak jsem počítala, se zdálo, že návrh prošel.
„Kdo je pro?“ zeptal se Iwao nakonec.
Zvedlo se zbývajících osm rukou včetně té Tansenovy a k mému velkému překvapení i Iwao hlasoval pro.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ vyzvala jsem neznámého.
„Hokage-sama,“ uklonil se Sasuke. „Yakushi Kabuto byl právě předán k výslechu Ibiki Morinovi,“ informoval mě.
„Skvělá práce,“ pochválila jsem ho. „Vidím, že se v tobě Sogekihei-sensei nemýlil.“
Rychle jsem vstala a vydala jsem se k výslechu.
Během několika minut jsem dorazila.
„Už na vás čekám, Hokage-sama,“ kývl hlavou Ibiki.
Kabuto seděl svázaný na nízké stoličce. Dva členové ANBU ho poutali těmi nejsilnějšími pečetěmi.
Z rohu místnosti jsem si donesla židli a postavila jsem ji šikmo před něj.
„Tyhle odpovědi musím znát,“ obrátila jsem na výslechového experta, „smíš použít jakékoliv prostředky.“
„A vy jste, sakra, kdo?“ vyplivl Kabuto a podíval se na mě nateklýma očima. Zjevně se hodně bránil, než ho přivedli. „Radši nic neříkejte,“ řekl po chvíli. „Nepotřebuju vědět jméno největšího cvoka, jakého jsem kdy potkal. Nikdo jiný by totiž z největšího podvraťáka, jakého znám, neudělal šéfa policie.“
Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, Ibikimu vyrazila ruka a vrazila svázanému zajatci facku.
„Takhle s Rokudaime Hokage mluvit nebudeš,“ zavrčel nebezpečně. „Co potřebujete vědět, Hokage-sama?“ obrátil se na mě Morino.
Zadívala jsem se mu do očí a přímo do hlavy jsem mu promítla informace, které jsem potřebovala znát. Překvapeně přikývl.
Tuto vlastnost své oční techniky jsem používala jen v krajních případech. Nejen, že byla velice náročná, byla i velice nepříjemná.
Morino položil Kabutovi ruku na hlavu a začal se ptát. Já jsem se pozorně dívala do zajatcových očí.
„Proč jsi přišel do Konohy?“ zeptal se. Kabuto sykl bolestí. Lži, pomyslel si.
„Abych se pomstil té uchihovské kryse,“ řekl s námahou. Zavrtěla jsem hlavou.
„Proč jsi přišel do Konohy?“ zopakoval Ibiki klidným hlasem otázku. Kabuto vytřeštil oči. Tohle nebude tak lehké, jak jsem si myslel. Proč má, sakra, ta ženská tak žluté oči?! A proč na mě pořád tak zírá?! Vypadá, jako by všechno věděla. Zírá na tebe, ty pitomče, proto, že ti může číst myšlenky.
Pozvedla jsem jedno obočí. Ten hlas znám... Dál jsem do něj zavrtávala pohled a přemýšlela nad úlisným povědomým hlasem. V duchu jsem projížděla spisy o Kabutovi... Sasuke se nikdy nezmínil, že by to byl schizofrenik.
„Proč jsi přišel do Konohy?“ zopakoval Morino mezitím otázku potřetí. Svaly na rukou se mu napjaly a Kabuto zavřeštěl bolestí.
„Už jsem vám to řekl,“ zasípal a ztěžka oddychoval. „Uchiha zabil mého mistra…
„Orochimaru,“ zašeptala jsem. Ano... tohle dávalo perfektně smysl. Jak se ale Orochimaru dostal do Kabuta?
„Musím… musím ho… ááá,“ stáhl Kabuto tvář do křečovité grimasy. „Musím… ho poms… tít.“
Vůbec nevypadá, že by mi to věřil, pomyslel si Kabuto. Na Radu ale nesmím ani pomyslet! Jejich plány na destrukci nového systému v Konoze, kterých jsem měl být součástí, by jim jistě vynesly trest smrti. Pozdě.
„V tom má tedy Orochimaru naprostou pravdu,“ usmála jsem se vítězoslavně.
Kabuto na mě nevěřícně vyvalil oči. „Arayurumimasugan,“ zašeptal bezhlesně.
Ibiki se na mě tázavě otočil. „Mám pokračovat?“
Přikývla jsem.
„Proč jsi přišel do Konohy?“ zeptal se tedy znovu.
Jemně jsem k Ibikimu vztáhla ruku a řekla jsem: „Další, tohle už vím. Zeptej se na Radu.“
„O čem jste mluvili s Radou?“ zaduněl jeho hluboký hlas. V Kabutových očích probleskla panika. Jasně jsem v nich četla, že se jeho obavy o mém nadání potvrdily.
„Nevím, o čem to mluvíte,“ zasípal.
„O čem s tebou Rada jednala?“ zeptal se Ibiki a stisk jeho ruky na Kabutově čele opět zesílil.
Že já na tu nabídku vůbec přistoupil, proklínal se v duchu. Já tě varoval. Myšlenky mu stále více opanovávala bolest, kterou mu Morino působil. Tohle už opravdu dost bolí! Mluv!
„Být tebou, poslechla bych svého mistra,“ řekla jsem v duchu a pomocí kekkei genkai jsem mu své myšlenky vnutila.
Pomalu jsem ztrácela trpělivost. Rozhodla jsem se pro použití nejnebezpečnější techniky, kterou můj klan ovládal.
„Ustup, Ibiki,“ pohlédla jsem mu do očí a donutila ho je zavřit.
Přiklekla jsem k vězni a rukou jsem mu podržela hlavu tak, aby nemohl ucuknout.
Soustředěně jsem se mu zadívala do očí. Pomocí arayurumimasuganu jsem mu začala do hlavy promítat nedůležité vzpomínky z mého vlastního života. Samotné vzpomínky ale nebyly podstatné. Důležité bylo jen jejich množství.
Díky tomu, že jsem vlastně byla v jeho hlavě, jsem zažívala stejnou bolest jako on sám. Stále se ale neměl k tomu, aby mluvil. Přitvrdila jsem. Promítla jsem mu vzpomínku, ve které můj otec vyslýchal nějakého zločince. Ten muž se přiznal. Udělal to ale příliš pozdě. Poškození jeho mozku nebylo možné zvrátit. Po dlouhém bolestivém výkřiku se muž zhroutil. Z ucha mu vytekl pramínek krve.
„Ty máš ještě čas,“ řekla jsem Kabutovi.
Hlavou mu začalo běžet množství zdánlivě nesouvislých vzpomínek. Mně to ale stačilo k tomu, abych si udělala přesný obrázek toho, co Kabuto v posledních dnech dělal.
Pomalu jsem Kabuta propustila ze zajetí své mysli. Chvíli jsem jen nečinně seděla a sama se vzpamatovávala z náročného výslechu. Pak jsem vstala a otočila jsem se na Ibikiho, který mě se zájmem pozoroval.
„Už chápu, proč je Saibankan tak proslulý,“ řekl uznale.
Usmála jsem se. „Vím vše, co jsem vědět potřebovala. Odveďte ho do cely a dejte vědět Hiromi. Nedávno vyslovila přání se s tímto mladým mužem setkat. Možná ji mile překvapí, že tento ninja sdílí mysl částečně se svým mistrem.“
Ibiki nedal nijak najevo překvapení a jen kývl.
Opustila jsem místnost a s pocitem dobře odvedené práce jsem se vydala zpět do své pracovny.
Před mým sídlem na mě už netrpělivě čekala Hiromi.
„Sasuke prý chytil Kabuta, je to pravda?“ vyhrkla.
Beze slova jsem přikývla.
„Ale no tak… vím, že jsi ho právě vyslýchala,“ poznamenala a káravě se na mě zadívala. Nevím, jak to dělá, že vždycky všechno ví. „Co ses dozvěděla?“
„Tady ne,“ řekla jsem tiše a kývla jsem hlavou směrem k budově. „Projdeme se,“ mávla jsem rukou ke stezce, která vedla směrem k pomníkům minulých Hokage.
Dlouho jsme šly mlčky, až jsme se vyšplhaly na úplný vrchol, odkud byl výhled na celou vesnici.
„Tak povídej,“ vybídla mě Hiromi.
„Měla by sis s Kabutem opravdu promluvit. Pohltil část Orochimarovy duše a teď je tak trochu schizofrenní. Jenom je škoda, že nemůžeš číst myšlenky, protože to je opravdu velice zábavné,“ informovala jsem ji o asi nejzajímavější věci z celého výslechu.
„Vážně?“ rozzářila se.
Zachmuřeně jsem přikývla. „Teď ale k větším problémům. Rada je větší problém, než jsem si myslela. Mám dokonce odposlech ve své pracovně,“ řekla jsem.
„Tak ho nech odstranit,“ podotkla.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „Ještě se bude hodit. Aspoň budu mít přehled o tom, co bude Rada vědět.“
Hiromi chápavě přikývla.
„V ANBU jsou zrádci. Ještě dnes je nechám popravit.“
„Není to moc?“ zeptala se.
„Ne, není,“ odpověděla jsem s kyselým výrazem. „Další problém je, že Rada už ví, že je sledována a odposlouchávána.“
„Jistě,“ kývla Hiromi souhlasně hlavou, „vždyť jsme se ve tvé pracovně radily o každé prkotině.“
„Budu muset nasadit ANBU v civilu a všechny budu muset osobně prověřit,“ řekla jsem dál a ztěžka jsem vzdychla. „Také poslali Ayame naproti uvítací výbor. Jsou zásadně proti přivedení klanu Tsurugi do Konohy. Vím jen, že to jsou čtyři elitní ninjové úrovně S. Musím Ayame poslat varování, aby je očekávala,“ shrnula jsem všechny informace, které jsem se při výslechu dozvěděla.
„Koukám, že ani potom, co jsme zlikvidovaly Akatsuki, se nebudeme nudit,“ řekla Hiromi a lehce se zasmála.
„To opravdu nehrozí,“ souhlasila jsem suše.