Densetsu no Kunoichi II - 8. Kapitola

KAPITOLA 8 - PRVNÍ OBĚTI

„Shizunééé!“ zavolala jsem svou asistentku, ze své kanceláře, která se okamžitě objevila. „Zavolej mi sem kapitána Yamata. Nutně s ním potřebuji mluvit a sežeň nejrychlejšího posla. Musím napsat důležité varování pro Ayame-sama.“
Jak bylo jejím zvykem, Shizune se beze slova uklonila a běžela splnit mé příkazy, takže jsem kapitána mohla očekávat během několika minut. Rychle jsem naškrábala vzkaz, aby Ayame útočníky čekala. Po chvilce se objevila Shizune, převzala ruličku psaní a odnesla ji čekajícímu poslovi.
Yamato rychle dorazil a na znamení úcty přede mnou poklekl.
„Hokage-sama, přála jste si mě vidět?“ zeptal se skrz masku, která zakrývala jeho obličej.
„Ano,“ přikývla jsem. „Do půl hodiny svoláš všechny členy jednotek ANBU na tajné cvičiště. Mám se třemi členy drobný problém, který potřebuju vyřešit.“
„Samozřejmě,“ přikývl a zmizel. Správně pochopil, že to je vše. Miluju vnímavé lidi, usmála jsem se a doufala jsem, že naši schůzku Rada pečlivě zaregistrovala.
Za půl hodiny jsem stála na tajném cvičišti a přede mnou se skvěla přehlídka masek jednotlivých shinobi.
„Jsem si vědoma, jak málo početná je vaše jednotka, což si, samozřejmě, Konoha nemůže dovolit. Proto jsem se rozhodla vyhlásit nové příjimací řízení, které vaše řady rozšíří. V nedávné minulosti jsem své předchůdkyni jeden takový nábor přerušila,“ vysvětlovala jsem nahlas.
„Tenzou-san?“ oslovila jsem kapitána jeho pravým jménem a on sebou nervózně cukl. Naklonila jsem se k němu a pošeptala mu jména tří ninjů, kteří ohrožovali bezpečnost Konohy.
Kapitán se otočil a zvýšeným hlasem řekl ta jména. Z různých míst vystoupili tři maskované osoby. Bez vyzvání se ninjové postavili do řady přímo přede mnou.
„Odložte masky!“ rozkázala jsem a oni chvíli otáleli. „Ihned!“ dodala jsem a můj příkaz uposlechli. „Pro velezradu,“ odmlčela jsem se a všichni zalapali po dechu. Yamato se na mě tázavě otočil. „…vás odsuzuji k trestu smrti.“
Po vyřčení rozsudku tři ninjové bez váhání opětovali tvrdý pohled, který jsem na ně celou dobu upírala. Překvapilo mě, že se ani nepokusili protestovat.
Yamato se pokoušel pochopit situaci a pohledem přejížděl mě a nastoupené ninji.
„Hokage-sama, to nemůžete myslet vážně?“ prosebně zašeptal. Otočila jsem se na něj a pohlédla mu skrz masku do očí.
„Tito tři zrádci plánovali spolu s bývalou radou rozpoutat chaos. Nemám v plánu ušetřit jejich životy. Jediné, co ti mohu povolit, Tenzou, je uvědomit své podřízené, proč byli tito zrádci popraveni. Je pro mě příliš nebezpečné nechat je žít.“
Yamato ztěžka přikývl. V očích se mu zračila hluboká úcta k mému úsudku.
Opět jsem obrátila pohled k třem ninjům nastoupeným přede mnou. Přistoupila jsem k prvnímu a pohlédla mu do očí. Použila jsem stejnou techniku, jako když jsem vyslýchala Kabuta. Jen jsem se nehlídala, abych proud myšlenek nebrzdila. Netrvalo to ani deset vteřin a první zrádce padl mrtev k zemi.
Postoupila jsem k druhému ninjovi, který zradil mou důvěru a stejně rychle jako u prvního jsem vykonala rozsudek. Než jsem se stihla obrátit k třetímu zrádci, dotyčný se rozeběhl a chtěl zmizet. Yamato byl naštěstí velmi pohotový. Pomocí kekkei genkai Shodaime Hokage Mokuton svázal utíkajícího zrádce rostlinnými šlahouny. Pomalu ho pak přitáhl přímo přede mě.
Zeshora jsem se na třetího ninju zamračila a sarkasticky jsem poznamenala: „Zrádce a ještě ke všemu zbabělý.“
Bez jakéhokoliv varování jsem se sklonila, rozmáchla a prudce jsem vrazila pěst do mužovy lebky. Narovnala jsem se a krvavou ruku jsem klidně spustila podél těla. Na okamžik jsem zrozpačitěla nad svým brutálním chováním. Doufala jsem ale, že takto exemplární trest všechny odradí od podobného činu.
Po chvíli jsem zakrvácenou ruku zvedla tak, aby ji všichni viděli. „Takhle dopadne každý, kdo by jen pomyslel na zradu Konohagakure no Sato!“ zvolala jsem. „Věřte, že já to poznám,“ upozornila jsem je ještě. Pak už jsem se jen bezeslova otočila a opustila jsem tajné cvičiště jednotek ANBU.
Zpráva o zradě a následném exemplárním potrestání se během několika dnů roznesla po vesnici. Kolovaly různé historky o mé brutalitě. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se tahle informace dostala ven, protože si určitě najde cestu k uším bývalích radních a protože odradí všechny od podobně hloupých nápadů. Na druhou stranu mě ale opravdu otravovaly vyděšené pohledy, které na mě všichni upírali, včetně tří kunoichi, které jsem trénovala.

Bojovala jsem zároveň s Narutem a Saiem. Jak se oba lepšili, bylo pro mě stále obtížnější efektivně se oběma bránit a zároveň si všímat chyb, které dělali. Samozřejmě, že když už nějakou udělali, nemilosrdně jsem ji využila a uštědřila jim ránu.
Co mi dělalo starosti, bylo chování Saie, před kterým mě Akira varovala. Také jsem o něm četla zprávu, kterou mi dala. Tento mladík by měl být naprosto bez emocí. Jak se ale někdo, kdo žádné emoce necítí, může červenat a rozpačitě klopit pohled?
Mrzelo by mě, kdybych ho musela zabít jako zrádce. Je to velmi talentovaný student. Vzpomněla jsem si na Akiru a bodl mě osten žárlivosti, protože, kdybych měla její kekkei genkai, tohle by mě vůbec netrápilo.
Ze zamyšlení mě vytrhl další Saiův výpad.
Trénink jsem brzy ukončila, protože jsme si potřebovali odpočinout. Druhý den nás čekala dlouhá cesta zpět do Konohy. Já se svými studenty a spolu s Tansenem jsme měli vyrazit rychleji, aby Akira mohla vše připravit pro příjezd klanu. Už jsem jí o tom poslala stručnou zprávu, jak jí ale znám, bude chtít znát veškeré podrobnosti.
Celý klan se měl vypravit za námi.
Druhý den jsme podle plánu vyrazili.

Vedla jsem konvoj vozů naložených potřebným materiálem na práci a osobními věci celé početné rodiny převážně nazrzlých lidí. Potřebovali jsme projít divokým lesem a skalnatými stráněmi. Jedinou věc, kterou jsme neustále řešili, byla šíře povozů a prokopávání potřebné cesty. Postupovali jsme velmi pomalu. Máme za sebou dva týdny a předpokládám, že ještě čyři dny cesta potrvá.
Vzhledem k tomu, že jsem se se svými žáky zdržovala hodinami tréninku, by nám neměla cesta trvat o mnoho déle. Klan měl ve vlastnictví na můj vkus až příliš mnoho koní. Tato zvířata byla evidentně výborně živena a perfektně udržována. Už můj otec miloval jízdu na těchto inteligentních tvorech. Často bylo o koně postaráno lépe než o lidi. Měla jsem vůči těmto tvorům mírnou averzi. Většina zvířat byla zapřažená do povozů, ale na některých se vezli vysoce postavení muži. Převážně tedy členové rady a samozřejmě Tansen.
Šla jsem se svými studenty podél jednoho spřežení. Tansen nás dohnal na naši úroveň a srovnal krok zvířete s tím mým. Naklonil se ke mně a podal mi teatrálně ruku.
„Bylo by mi ctí vás svést, Ayame-sama,“ řekl vesele, ale po chvilce mu došel dvojsmyslný výraz a mírně mu zrůžověly tváře. „Tedy na koni, samozřejmě,“ dodal. Hlasitě jsem se rozesmála a chystala se nabídku odmítnout. Než jsem však stačila říct ne, prosebně na mě pohlédl a já zpanikařila.
„No... nevím. Nejezdila jsem velmi dlouho,“ pozvedla jsem obočí abych dodala svému tvrzení patřičnou váhu.
„To nevadí, se mnou se vám nic nestane,“ ujistil mě vážně a už se pro mě natahoval.
„Dobrá tedy,“ řekla jsem a vyhoupla se před něj do sedla.
Pobídl koně a my vyrazili rychle podél ploužící se karavany. Svižně jsme všechny předjeli a Tansen nezpomalil ani když byl konvoj daleko za námi.
„Kam mě to unášíš?!“ zakřičela jsem do větru a mírně se na něj v rámci možností pootočila.
„Kamkoliv budeš chtít!“ odpověděl mi začal mírně zpomalovat dokud jsme nejeli krokem. Až teď jsem si začala uvědomovat jeho blízkost. Objímal mě pažemi, ve kterých držel opratě. Chtěla jsem ho poprosit, ať mě odveze zpátky ke karavaně. Všem bude naše chování podezřelé. Otočila jsem se tedy na něj a chtěla jsem začít mluvit, když v tom mě zarazil jeho upřený pohled.
„Já… víš...“ začal a sklopil pohled. „Chtěl jsem se omluvit za to tehdejší chování,“ zase ke mě pohled zvedl a čekal na mou reakci.
„Není se za co omlouvat,“ začala jsem a jemu se na tváři objevil velice zvláštní výraz.
„Ne, já nelituji toho, že jsem tě políbil,“ odmlčel se a kousl se do rtu. „ale toho, že jsem zneužil tvé slabé chvilky. Neměla si možnost se jakkoli bránit.“
„Opravdu si myslíš, že jsem neměla možnost se bránit?“ usmála jsem se lišácky.
Než stihl říci nějakou další pitomost, znovu jsem ho políbila. Omámeně se na mě usmál a já jsem mu úsměv oplatila.
Na rameno mi v tu chvíli spadla sprška písku a drobných kamínků. Zbystřila jsem smysly. Políbila jsem Tansena znovu a pošeptala mu při tom do ucha: „Někdo nás sleduje.“
Tansen se začal ohlížet. Před chvílí jsme vjeli do užší rokliny a obklopovaly nás po obou stranách sesypy skal.
„Řekla bych nejméně dva zdatní ninjové,“ dodala jsem a vážně kývla hlavou. Tansen obrátil koně a tryskem jsme vyrazili směrem ke konvoji. O karavanu bych se tolik nebála, mám tam tři zdatné jouniny, ale doufala jsem, že nepřátel není víc. Když jsem se naposledy ohlédla přes Tansenovo rameno, viděla jsem dvě postavy stojící na skalnatém výběžku.
Výborně, napadlo mě, už vědí, že o nich víme. Velmi by mě zajímalo, co jsou zač. Žádnou významnou hranici jsme nepřekročili, a tak jsem měla velmi silné podezření, že naši pronásledovatelé nemají nejlepší úmysly.
Blížili jsme se a já zpozorovala, že je na předním voze nějaký zmatek.
„Jeď přímo k prvnímu vozu!“ zakřičela jsem a pro jistotu tím směrem i ukázala. Jen co jsme přijeli blíže, uviděla jsem tmavě maskovaného vetřelce, klečícího za vozkou prvního spřežení. Nebyl to nikdo jiný než Tansenův otec, nynější hlava klanu. Tansen strhl koně na stranu hned, jak otce poznal. Situace byla velice vážná. Zamaskovaný ninja držel kunai přímo pod Iwaovým krkem.
„Ještě krok, Taijutsu no Kunoichi, a tenhle taťka zemře!“ zakřičel na mě neznámy muž a se mnou to cuklo jak jsem chtěla po maskovaném muži rovnou skočit. Tansen však pustil opratě a pevně mě stiskl kolem pasu.
„Nedělej to, je to příliš riskantní,“ zašeptal a já se zamračila a chtěla mu ruce strhnout. To už přibíhali i moji studenti. Sai ihned pochopil situaci a vyskočil na nejbližší strom, aby nám utvořil výhodu. Ten Ten učinila totéž na opačné straně cesty a Naruto se začal tiše šplhat po naloženém nákladu na voze. V duchu jsem jim děkovala za pohotové jednání.
„Co chcete? Nechte nás jet dál!“ zakřičel Tansen na útočníka.
„To je přesně to, mladej. Tohle je vaše konečná. Vraťte se hezky tam odkud jste přišli,“ prudce jsem se otočila za jiným hlasem, který zazněl odněkud zpoza nás. Přicházeli dva muži, které jsem zpozorovala u skal. Musí to být ninjové, velice rychle nás dostihli.
To bylo i na mě dost a tak jsem se elegantně svezla z koňského hřbetu a chystala se tasit.
„Moc bych se bejt tebou nehejbal, zrzko!“ syčel hlasitě muž na kozlíku, který ohrožoval hlavu klanu.
Zpozorovala jsem Naruta, jak se k němu zezadu připlížil a ranou do krku ho skolil. Muž se svezl z povozu. To, co nikdo nečekal, byla pohotová reakce jednoho z ninjů za námi. Skočil nad nás a v letu hodil kunai přímo směrem k vozu. Hlasitě jsem zařvala na Naruta, který se vítězoslavně usmíval a nezpozoroval letící ostří.
Už pozdě mu došlo, co jeho útok vyvolal a marně se snažil rychlým pohybem kunai zastavit. Marně. Ruka zbraň minula a kunai se zabodla přímo do masitého krku klanového vůdce. Hned mi bylo jasné, že je to s ním hodně zlé. Ve svém týmu žádného medikálního ninju nemám, a tak pro něj bude zranění smrtelné. Už takhle na dálku bylo vidět, že kunai zasáhla tepnu a krev v pravidelných intervalech stříkala na všechny strany. Pohledem jsem hledala, kam se útočníci vypařili, ale nebylo po nich ani stopy. Evidentně byli velmi dobře trénovaní.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Kdo by na klan mohl poslat trénované zabijáky? Jako první mi na mysl přišla Rada. Je možné, aby banda starých páprdů na odpočinku zmobilizovala své síly a předvedla takto silný protiútok, aby dokázali nové Hokage, že zdaleka neřekli poslední slovo? Možné to bylo… Útočníci věděli, co jsem zač. Akira měla na členy Rady nasazeno mnoho špionů a nařídila odposlech. Přišlo mi divné, že by si něčeho nevšimla. Rozhodně by poslala nějakou zprávu…
Rozeběhla jsem se jako ostatní k vozu. Tansen mě předběhl a vrhnul se k otci, kterého se Naruto snažil bez úspěchu zachránit. Zemře, proběhlo mi hlavou.
Vyšplhala jsem se k chroptícímu vůdci.
„Zachraň ho!“ zašeptal naléhavě Tansen.
„Nemohu,“ svěsila jsem hlavu. „Nejsem medikální ninja. Nikdo z nás,“ dodala jsem.
Hluboce jsem nyní litovala, že nemám Akiřinu velmi užitečnou dovednost.