Densetsu no Kunoichi II - 6. Kapitola

KAPITOLA 6 – NOVÍ NEPŘÁTELÉ

Dneska máme volno od veškerého tréninku. Ona má spoustu jiných povinností, které nesmí zanedbávat. Procházela sem se vesnicí a přemýšlela, co podniknu s volným časem. Chtěla jsem původně navštívit Naruta, ale někdo říkal, že odešel se svým týmem na nějakou misi a prý to nějaký čas potrvá, než se vrátí. Na mysl mi přišel Sasuke. Od Kakashiho pohřbu jsem vůbec neměla čas s ním promluvit. Ne, že bych se o to nesnažila, ale odmítá návštěvy. Je prý moc zaneprázdněn výcvikem své nové jednotky. Pche... však on mě jednou přijme. Ino to bohužel zkouší taky a krouží okolo jako sup.
Rozhodla jsem se tedy pro cvičiště, které je nejblíže policejní budově. Doufala jsem, že by Sasuke mohl vést dnešní výcvik právě tam. Volným krokem sem se tedy vydala tím správným směrem.
Už z dálky jsem viděla bojující ninji na prachovém cvičišti. Jiná skupinka se mezi stromy snažila za běhu trefit cíle, kterými byly terče zavěšené mezi větvemi. Srdce mi poskočilo radostí a splašeně začalo bít rychleji. Jak sem se blížila, uviděla jsem Sasukeho. Byl ke mně otočený zády a mluvil k nastoupené skupince před sebou. Zastavila jsem se deset metrů od něj a nábožně poslouchala jeho krásný hlas. Všimla jsem si, že mezi jeho nově utvořenou jednotkou jsou i dívky. K mému velkému překvapení, nejblíže Sasukemu stála Hanabi Hyuuga a Iruka-sensei. Vzedmula se ve mně vlna žárlivosti, když jsem si uvědomila, že krásná členka klanu Hyuuga je v Sasukeho přítomnosti každý den.
Sensei si mě všiml a odpoutal pozornost od hovořícího Sasukeho. Ten přerušil řeč v půlce slova a otočil se za narušitelem jeho výcviku. Otráveně na mě pohlédl a kývnul na pozdrav.
Zrudla jsem jako rajče a kývla taky. Otočil se zpět a poslal své svěřence trénovat. Stál nyní zády a díval se za odcházejícími shinobi. Došla jsem k němu a on obrátil svou pozornost ke mně.
„Proč rušíš můj trénink, Sakura-chan?“ řekl bezvýrazně. „Asi ne kvůli tomu, že mi chceš předvést nové šaty,“ ušklíbl se.
„Ne-e...“ vykoktala sem a začala si nervózně tahat rukáv. Všiml si! On si všiml! Shannarou! „Přišla jsem se tě zeptat... Jak se máš?“ Mně samotné to znělo hloupě. Dlouze vzdychl. Visela jsem mu pohledem na rtech.
„Mám velmi mnoho práce. Hokage-sama mi dala za úkol vycvičit novou policejní jednotku,“ řekl nakonec.
„Vím, slyšela jsem. Vždycky jsi přece plánoval vrátit se sem,“ a pro sebe jsem dodala: a obnovit svůj klan, se mnou.
„Ano, to je pravda a Hokage-sama ke mně byla velice milosrdná.“ Zamračila sem se a rychle přemýšlela o čem to, ksakru, mluví?! Ona byla všechno možné, jenom ne milosrdná. Sasuke zpozoroval můj nesouhlasný výraz.
„O ničem nevíš, tak nesuď,“ řekl příkře. „A teď mě omluv, mám práci.“ Otočil se a odcházel směrem ke své jednotce. Nestihla jsem říct vůbec nic a už mi opět ukazoval záda.
Chvíli jsem tam stála a vzpamatovávala se ze Sasukeho chladného chování. Pozorovala jsem bojující ninji na opačné straně cvičiště a všimla jsem si hnědé postavy stojící hned u nich. Byl to bezpochyby Sogekihei, legendární slepý lukostřelec. Živoucí legenda, přímo zde v naší vesnici. No když to tak vezmu, tak je na mě těch legendárních ninjů, kteří vpadli do našeho poklidného života nějak hodně. Pokud správně počítám, tak osoby, na které by tento popis seděl, znám přesně čtyři.

Po úmorném tréninku, kdy jsem se snažila Sakuru něco naučit, jsem dorazila do své pracovny. U okna stál Sogekihei-sensei.
„Vás bych tady nečekala, sensei,“ řekla jsem.
„Mám tu zprávy, které by tě mohly zajímat. Rada neodešla až tak na odpočinek, jak bychom chtěli,“ řekl a podával mi červené desky.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a začala jsem listovat. Pohled se mi zastavil na záznamu ze včerejšího dne. Radu navštívil neznámý muž. Měl šedé vlasy, kulaté brýle, věk přibližně pětadvacet. Ninja, který měl hlídku bohužel neviděl čelenku, takže nevíme, ze které vesnice je, pokud je vůbec ninja.
Vzhlédla jsem a zadívala jsem se z okna. V mysli jsem si přehrávala, co jsem se právě dozvěděla. Šedé vlasy a kulaté brýle... Šedé vlasy a kulaté brýle... tenhle popis mi něco připomínalo a já si nemohla vybavit, co.
Listovala jsem složkou dál. Letmo jsem zahlédla jméno Sai. Okamžitě jsem se k záznamu vrátila a hledala podrobnější informace. Podle zpráv Sai navštívil sledované objekty. Předmět hovoru není znám.
„Kuso,“ zaklela jsem a práskla jsem deskami do stolu. Sai Radu navštívil ještě potom, co jsem se s ním viděla a moji špehové nezjistili, o čem mluvili. Jak mám takhle pracovat?! Není nic platné, že tam je odposlech. Rada o něm zjevně ví. Znovu jsem zaklela. Mezi členy ANBU jednotek, které jsou nasazeny na sledování Rady, jsou zjevně ninjové, kterým nemohu věřit.
„Kabuto!“ vykřikla jsem „Yakushi Kabuto!“ Začala jsem se zběsile prohrabávat hromadami papírů na stole a hledala jsem ten jediný, který jsem měla v ruce včera.
„Co se děje, Žlutoočko?“ zajímal se Sogekihei. „Něco tě napadlo?“
Ve zkratce jsem mu vysvětlila, o čem jsme se včera s Hiromi bavily.
„Shizunééé!“ zařvala jsem. Tmavovlasá kunoichi se během vteřiny zjevila.
„Ano?“
„Ihned pošli pro kapitána Uchihu. Potřebuji s ním nutně mluvit a včera bylo pozdě,“ dodala jsem. Shizune kývla a zmizela. „Tohle by mohl být první úkol pro novou policejní jednotku,“ ušklíbla jsem se, když jsem se trochu uklidnila.
„Mám dojem, že Sasukeho podceňuješ. Je svému úkolu plně oddán. Ten mladík to skutečně dokáže,“ reagoval vážným hlasem Sogekihei. „Vše má perfektně promyšlené. Chystá se předložit žádost o nové sjednocené oblečení a chce nechat schválit nový znak pro jednotku.“ Ozvalo se zaklepání.
„Vstupte!“ zvýšila jsem hlas. Sasuke dostal mou zprávu velmi rychle.
„Hokage-sama, přála jste si se mnou mluvit?“ uklonil se Sasuke ve dveřích.
„Pojď dál, mám pro tebe první misi,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo vlídně. Senseiovo ujištění o Sasukeho snažení mě trochu obměkčilo,
„Poslouchám,“ vybídl mě s vážnou tváří.
„Ve vesnici je s velkou pravděpodobností Yakushi Kabuto. Najděte ho a přiveďte... živého,“ zdůraznila jsem. „Až ho vypátráte a zajmete, dejte vědět Morino Ibikimu. Promluvím s ním, aby předem věděl, jaké otázky pokládat,“ dodala jsem a zároveň jsem Sasukemu podala celou složku s fotkou Kabuta.
„Najdeme ho, Hokage-sama,“ řekl pevně Sasuke a pohlédl mi zpříma do očí.
„Nic jiného ani neočekávám,“ usmála jsem se mírně.
„Jestli je to vše, požádal bych o svolení k odchodu. Mám ještě nějakou práci,“ uklonil se.
„Jistě... Ale ještě jsem něco... Ano! Zítra mi předložíš návrhy na nový znak policejní jednotky a promysli nějaké sjednocené oblečení, které necháš ušít,“ řekla jsem přísně.
„Ji-jistě,“ zakoktal. Zjištění, jak moc jsem ho vyvedla z míry, mě velice zahřálo.
„To je vše,“ mávla jsem rukou a on se beze slova otočil a odešel.

Rychle jsem vyrazil na cvičiště, kde jsem zanechal svou jednotku. Budou mít radost, že konečně dostanou úkol. I mně samotnému už se trénování zajídalo. Vybavil jsem si rozhovor, který jsem vedl s Akirou den potom, co mě Kakashi-sensei oživil.
Akira za mnou tehdy přišla do nemocnice. Vůbec jsem neměl chuť ji poslouchat, protože jsem tušil, co mi chce říct. Nebyl jsem ale v situaci, abych si mohl diktovat podmínky.
Stála u nohou postele a propalovala mě žlutým pohledem. Snažil jsem se ji ignorovat a okatě jsem zíral z okna.
„Jestli nechceš poslouchat, tak neposlouchej,“ řekla, „ale já tohle říct musím. Dlužím to Kakashimu.“
Jako kdyby mě její dluhy komukoliv zajímaly, napadlo mě a dál jsem zíral z okna bez toho, abych na sobě dal nějak znát to, že ji slyším. Upřímně jsem doufal, že ji to brzy přestane bavit a odejde.
„Chci, abys věděl, že jsem tě zabila především proto, že jsi chtěl zaútočit na Ayame zezadu. Nepočítala jsem ale s tím, že staré rány jsou stále tak živé... něco jsem Uchihům dlužila.“
Tohle mě překvapilo a dřív, než jsem se stihl ovládnout, jsem se na ni otočil. Nevypadala, že by si nějakého pohybu všimla, a dál monotónně mluvila: „Byli to Uchihové, kdo zničil mou rodinu. Jestli někdo dokáže pochopit, co jsem v tu chvíli cítila, jsi to určitě ty...“
Zoufale mi pohlédla přímo do očí. Najednou vypadala lehce překvapeně. Zjevně ani sama nedoufala, že bych ji mohl poslouchat.
„Toho, že jsem se nechala unést emocemi a zabila tě, teď trpce lituji, protože kvůli tomu zemřel někdo mně velmi drahý,“ šeptala tak, že jsem jí skoro ani nerozuměl. „Dostal jsi ještě jednu šanci a já jsem moc malý pán na to, abych ti ji vzala. Pamatuj si ale,“ pohlédla mi do očí a hlas jí ztvrdl, „že pokud jen pomyslíš na to, že bys svou vesnici znovu zradil, já osobně se postarám o to, abys za to draze zaplatil. Uchihové mají poslední šanci. Nepromarni ji.“ Beze slova se otočila a odešla.
Aniž jsem si to uvědomil, dorazil jsem na cvičiště. Veškerý trénink se zastavil a všichni čekali, až něco řeknu. Všichni totiž byli u toho, když mi Shizune předávala zprávu od Hokage, abych se k ní okamžitě dostavil.
Mávl jsem rukou a všech dvacet ninjů se ke mně rychle rozeběhlo.
„Máme misi,“ oznámil jsem jim. „Hledáme tohoto ninju. Jmenuje se Yakushi Kabuto. Je to velmi schopný ninja úrovně S. Ovládá lékařská jutsu. Byl pravou rukou Orochimaru a ovládá velké množství jeho zakázaných technik. Náš úkol je ho najít, zajmout a předvést k výslechu. Jasné?“ zeptal jsem se a přelétl pohledem svou jednotku. Všichni si pozorně prohlíželi Kabutovu fotografii.
„Rozdělíte se do deseti skupin po dvou. Najdete-li ho, okamžitě mě kontaktujte. Rozchod!“ zavelel jsem. Jednotka se během několika vteřin rozdělila do dvojic, které rychle opouštěly cvičiště.
Zaregistroval jsem dvojici Hanabi a Iruky. Aniž jsem věděl proč, zaťal jsem ruku v pěst a ještě dlouho jsem koukal směrem, kterým zmizeli.