Densetsu no Kunoichi II - 3. Kapitola

KAPITOLA 3 – NOVÁ MISE

Rázovala jsem chodbou k Akiřině pracovně. Rozrazila jsem dveře. Akira zrovna mluvila se Sasukem.
„Moc jsi nepokročil,“ kárala ho.
„Musím s tebou mluvit. Osamotě,“ řekla jsem a vrhla jsem významný pohled na Sasukeho. „Hned,“ dodala jsem, když se neměl k odchodu.
„Budu se snažit vám vyhovět,“ řekl mladý Uchiha. „Akira-sama, Ayame-sama,“ rozloučil se s lehkou úklonou a opustil nás.
„Mohla bys mě laskavě nechat dělat mou práci a nevyhazovat moje podřízené?“ zeptala se Akira kysele.
„A že se předřeš,“ namítla jsem kousavě. Akira uraženě přivřela oči.
„Tak co chceš?“
„Zbraně… hodně zbraní,“ odpověděla jsem.
„Copak jich sklady nejsou plné?“ zajímala se.
„Ne, nejsou,“ informovala jsem ji. „To, co ve skladech je, mi nestačí ani co do množství ani do kvality.“
„Pokud jde o zbraně, ty máš vždycky velké požadavky,“ řekla Akira unaveně.
„Pokud mám své studenty dobře trénovat, potřebuju k tomu dobré prostředky. Mám-li je tedy trénovat v boji se zbraněmi a má-li mít trénink nějakou úroveň, potřebuju takové zbraně, aby té úrovni odpovídaly,“ namítla jsem.
„Co tedy navrhuješ?“ zeptala se.
Zvedla ke mně oči a já se jí do nich rozhodně podívala. „Tak o tom ani neuvažuj!“ zamítla nevyřčenou žádost.
„Myslím ale, že je to velice dobré řešení,“ řekla jsem vemlouvavě.
„Dobré řešení jak pro koho,“ řekla Akira příkře. „Takže abych to shrnula… Chceš po mně povolení mise za účelem přestěhování tvého klanu sem, do Konohy?“ hleděla na mě nevěřícně.
„Své žáky bych vzala s sebou,“ usmála jsem se sladce
„A ještě k tomu s tebou mám poslat tři elitní jouniny?! Ty ses asi zbláznila!“
„No…elitní,“ poznamenala jsem si pro sebe a Akira se tiše uchechtla.
„Dobrá tedy,“ souhlasila po chvíli přemýšlení. Vcelku ale nebylo nad čím přemýšlet. Já jsem už byla rozhodnutá, že odejdu. V Konoze mě nevázaly žádné povinnosti. Chtěla jsem jen, aby mi dovolila vzít s sebou mé studenty.
„Mám ale pár podmínek. Zaprvé, nebudeš zanedbávat výcvik svých svěřenců. Zadruhé, tvůj klan se musí přestěhovat dobrovolně. Zatřetí, musíte se vrátit co možná nejrychleji. A začtvrté, dohlédneš na Saie. V jeho myšlenkách jsem vyčetla, že ho kontaktovala Rada, aby byl jejich očima a ušima v mé přítomnosti.“
„Samozřejmě, dám si na něj pozor, Hokage-sama,“ řekla jsem s mírným úšklebkem a lehce posměšně jsem kývla hlavou.
„Moc vtipné,“ zavrčela Akira. „Stav se tu zítra. Shizune připraví pověření a oficiální žádost pro vůdce klanu.“

Dalšího dne jsem svižným krokem s pověřením v ruce kráčila k tréninkové aréně, kde na mě čekali tři mí zubožení studenti.
„Rychle se sbalte, máme misi,“ informovala jsem je. „Za dvacet minut se sejdeme u brány.“
„Takže dneska nebudeme trénovat?“ zeptal se Naruto se špatně skrývanou nadějí v hlase. I ostatním se rozsvítily obličeje.
„Budeme,“ řekla jsem škodolibě. „Na cestě.“
Stejně rychle, jako se naděje objevila, tak také zmizela.
„Rozchod,“ zavelela jsem.

Netrpělivě jsem přešlapovala u brány a čekala na své studenty. Doufám, že je jim jasné, že nedochvilnost jsem tolerovala jen u jednoho jediného člověka.
Za chvíli jsem je spatřila, jak se pomalu blíží. Naruto totiž ještě lehce kulhal z našeho včerejšího tréninku. Bylo mi ho trochu líto, ale nahlas bych to nikdy neřekla. Jen ať se tuží, chlapec.
„Výborně,“ řekla jsem, když došli až ke mně. „Můžeme vyrazit?“
Všichni rozhodě přykývli. Otočila jsem se tedy a rychle jsem vyrazila. Slyšela jsem, jak mě následovali. Nasadila jsem ostré tempo. Země vodních vírů je daleko a kdo ví, jak dlouho mi bude trvat, bež hlavu klanu přesvědčím, aby přestěhování povolil…
Všichni tři se dlouhou dobu drželi, ale vzhledem k tomu, jak je zničily první dva dny tréninku, začali brzy zaostávat. Můj trénink je samozřejmě náročný. Co ale moji studenti nevěděli bylo, že tempo později zmírním. Vždycky jsem každý trénink začínala tvrdě. Pokud je totiž neodradí takovýhle začátek, s velkou pravděpodobností budou schopni trénink dokončit.
Později odpoledne jsem se proto rozhodla, že si dáme malou pauzu.
„Dáme se tedy do tréninku,“ vytrhla jsem je z odpočinku, když se najedli.
Tři ninjové na mě upřeli pohledy plné obav.
„Dnes to bude trochu jinak. Smyslem toho, co budeme trénovat, je, abyste se naučili bojovat bez nejdůležitějšího smyslu…zraku.“
„Jako vy, když jste bojovala s Akirou?“ vyhrkl Naruto.
Zachmuřeně jsem přikývla: „Přesně tak. Bojovat poslepu jsem mohla, protože jsem se soustředila na její chakru. Díky tomu, jsem měla velmi přesný obraz toho, kde je a co dělá, aniž bych se na ni musela doopravdy dívat,“ vysvětlila jsem. „Tomuto umění jsem i přizpůsobila taijutsu. Je to velmi podobné technikám, které používá klan Hyuuga. Soustředím se na chakru svého protivníka a pak udeřím tam, kde chakra pulzuje nejsilněji. Díky tomu naruším tok chakry a vyvedu protivníka alespoň na chvilku z rovnováhy. A jak sami dobře víte, chvilkové zaváhání často rozhoduje smrtelný souboj.
Tato technika funguje na rychlé ukončení souboje a velice vás vyčerpá. Nesmíte dát svému protivníkovi novou šanci.
Teď, Naruto bude trénovat s Ten Ten a Sai se mnou. Stoupněte si proti sobě na délku jedné paže, abyste, až si budete myslet, že jste připraveni, mohli udeřit. Chci, abyste se soustředili na toho druhého jak nejvíce to bude možné. Musíte mít přesný obraz svého soupeře ve své mysli. Musíte cítit jeho chakru. Pak započněte souboj,“ rozkázala jsem.
Sai přešel rozpačitě přede mě. Naruto a Ten Ten se postavili proti sobě a soustředěně na sebe zírali.
Já jsem pomalu zavřela oči a rozprostřela jsem své vědomí. Jemně jsem sbírala chakru, kterou jsem pak směřovala na Saie. Ihned jsem ucítila tu jeho. Díky tomu, jak se soustředil, se mu začala sbíhat do oblasti hrudníku. Vyčkala jsem ještě několik vteřin a pak jsem rychlou ranou udeřila. Sai překvapeně vyvalil oči a odletěl několik metrů daleko. Dopadl na zem a začal zprudka lapat do dechu.
„Kdybychom netrénovali, už jsi mrtvý,“ upozornila jsem ho, když se začal namáhavě zvedat.
„Jak máme ale trénovat, když nám neřeknete, co máme dělat, Ayame-sensei,“ namítl Naruto a rozčileně se na mě díval. Ani on ani Ten Ten se nepohnuli.
„Neříkala jsem vám snad, že tento trénink je tolik náročný právě proto, že budete muset vytvořit svůj vlastní styl boje, který plně využije vaše silné stránky?“ zeptala jsem se ho se zdviženým obočím.
„Ano, ale…“ zahuhlal.
„Mendokusai,“ povzdechla jsem si. Tohle bude ještě náročnější, než jsem čekala. Nikdy jsem neoplývala přehnanou trpělivostí, „Jak jistě víte,“ začala jsem pomalu a neochotně vysvětlovat, „každý ninja pracuje s chakrou trochu jinak. Proto je na vás zjistit, jak použít tu vaši tak, abyste mohli vycítit tu soupeřovu a efektivně pak udeřit.“
„No dobrá,“ trucovitě sevřel pusu Naruto a otočil se zpět na Ten Ten.
Já se otočila na Saie a řekla: „Dobrá, nechám ti první ránu.“
Sai přistoupil a znovu zavřel oči. Chvíli jsem ho pozorovala a pak je zavřela také. Soustředila jsem se na jeho postavu a znovu uviděla chakru proudící mu směrem k srdci. Chvíli jsem čekala a posléze se lehká vibrující část světla oddělila a směřovala k pravé ruce kde se mu hromadila v dlani. Instinktivně pozvedl paži před sebe. Bylo úchvatné ho pozorovat. Vypadalo to jako by si svítil na cestu. Najednou se rozkročil a s rukou plnou chakry mi zamířil na hlavu. Na zlomek sekundy mě to vyvedlo z míry, ale včas jsem se vzpamatovala a uhnula do strany a jeho ruka zasáhla jen konečky mých vlasů.
„Výborně!“ zakřičela jsem radostně. „Zvládl jsi to! Objevil si svůj styl boje. Nyní už víš kudy chakru vést a půjde ti to rychleji.“
Sai přikývl a odstoupil ode mě. Znovu zavřel oči a já udělala totéž. Opět jsem rychle rozprostřela chakru a vyčkávala, jak rychle nyní Sai chakru povede. Má intuice mě nemýlila. Už svou chakru držel v ruce natažené před sebou.
Vyrazil směrem ke mě. Uprostřed vzdálenosti se přikrčil a skočil mi k nohám ve snaze mě složit k zemi. Já jeho úderu uskočila saltem a zároveň se znovu odrazila směrem k němu. Chvíli jsem si s ním hrála jako kočka s myší. Uskakovala a uhýbala jsem jeho výpadům a zase mu párkrát mu uštědřila nějakou tu ránu, aby si nemyslel, že ho budu šetřit. Když už se mi zdál vysílený dost, souboj jsem to zastavila.
„To by asi pro dnešek stačilo. Udělal si velký pokrok, Sai. Pro dnešek jsem spokojena s tvým tréninkem.“ Mírně jsem se usmála a otočila se k odchodu. Byla jsem zvědavá jak si vedou moji zbylí studenti. Naruto právě spínal ruce k sobě a tiskl si je ta prsa. Ten Ten stála rovně s očima sevřenýma a naprosto klidná. Zavřela jsem oči a aktivovala svou chakru, abych lépe lokalizovala jejich hlavní cirkulaci. Jak jsem předpokládala, Narutotovi zářila chakra z hrudníku, kde svíral ruce. Otočila jsem se na Ten Ten a chvíli pozorovala jí. Chakru soustředila ve středu čela a tím se dost přiblížila mému stylu. Tedy, že chakru sledovala prakticky očima.
Naruto se rozeběhl k Ten Ten a chystal se ji napadnout. Ta ladným pohybem uhnula jeho útoku a Naruto se vlastní setrvačností svezl po kamenitém terénu, kde zůstal ležet. Jeho, a nejen jeho, vysílený výraz mi napověděl, že dnes už se bude jen odpočívat.

Stála jsem na balkóně svého sídla a prohlížela si domy pod sebou. Přemýšlela jsem o lidech které jsem tu potkala a přátelila se s nimi. Padá na mě smutek, když si uvědomím, že už z nich nikdo nežije. Vzpomínala jsem na svého prvního milence. Byl jím Mikoto Mizu, pozdější Nidaime Hokage z klanu Senjuu. Bylo to období, kdy jsem zažívala skutečné štěstí. Dokonce jsem na Mikotovo naléhání adoptovala syna. Ihned jsem se v duchu napomenula. Zakázala jsem si na něj vzpomínat po celou dobu mé nelibé funkce zde.
Myšlenkami jsem se upnula k Ayame a jejímu týmu na cestě za klanem Tsurugi. Má s sebou to žlutovlasé nemehlo a špiona Rady Saie. Je velice zvláštní číst v jeho mysli. Urputně vymýšlí výrazy svého obličeje a pak rozmýšlí, který se hodí v danou chvíli. Je celkem zábavné sledovat jeho bezradnost. Rada ho ihned po svém rozpuštění zavolala. Má být jejich očima i ušima v mé přítomnosti a pak jim hlásit mé jednotlivé kroky. Sai si ale není jistý na jakou stranu se přiklonit, a tak mě jeho váhání přesvědčilo mu dát nějaký čas. Jak se rozhodl se stejně nakonec dozvím a zabít ho mohu kdykoliv.
Z mých úvah mě vytrhl pohled na dvě z mých studentek utíkajících přes vesnici směrem k našemu včerejšímu cvičišti. Asi bych tedy měla jít. Skočila jsem na zábradlí a odrazila se. Přelétla jsem prostor mezi balkonem a vzdálenějším domem a běžela dál po střechách. Pak mě výška rozmrzela, a tak jsem skočila do volného místa na rušné ulici. Pár lidí se mě docela leklo, ale poznali mě, spolkli sprosté nadávky a mírnými úklonami mě zdravili. Zpomalila jsem tempo do svižného kroku a mírně oplácela pozdravy. Došla jsem až na roh ulice a znovu se rozeběhla.
Mé studentky už na mě čekaly, a tak jsem měla asi drobné zpoždění. Pozdravily mě lehkými úklonami a tvářily se mírně nervózně.
„Tak tedy kdo chce začít s předvedením včerejšího úkolu?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po svých studentkách, které klopily pohled a dělaly, že tam vůbec nejsou.
„Tak třeba Sakura,“ vybídla jsem růžovovlasou dívku.
Sakura se ohnula a pomalým pohybem přesunula ruce za hlavu. Přikrčila se a udělala salto dozadu.
„No to jsem si mohla myslet,“ zamračila jsem se. „Tys asi včera nedávala pozor, že?“
Sakura na mě hleděla se zmatkem v očích.
„Vždyť…“
„Protože, kdyby ses dívala pořádně, věděla bys, že máš ty své pazoury před pohybem dozadu natáhnout před sebe,“ zasyčela jsem. V takových chvílích mě často napadalo, že na trénování nemám dostatek sil. „Také jsi jen tak mimochodem vynechala pár důležitých prvků. Takže, abych to shrnula, celé sis to přizpůsobila tak, aby ti to vůbec šlo provést. Kdybys tohle předvedla v souboji na život a na smrt, tvůj protivník tak maximálně zívne. Nudou,“ dodala jsem.
Obrátila jsem se na zbylé studentky a vybídla Hinatu.
Ve výcviku jsme pokračovaly až do pozdního odpoledne.