Densetsu no Kunoichi II - 2. Kapitola

KAPITOLA 2 – TVRDÝ VÝCVIK

„Uzumaki Naruto!“ zařvala jsem. „Uklidni se!“
Přede mnou stáli tři mí noví studenti. A mezi nimi jen jedna jediná dívka, Ten Ten, o které jsem slyšela, že se specializuje na boj se zbraněmi. Nikdy prý nemine cíl.
Další jounin v mé nové jednotce, Sai, si mě měřil se zvláštním výsměšným výrazem. Pohlédla jsem mu do očí a pozvedla jsem obočí. Rozpačitě sklonil pohled.
A třetí člen, se kterým jsem to opravdu vyhrála…
„Tak tedy,“ upoutala jsem na sebe jejich pozornost. „Můj výcvik bude samozřejmě zahrnovat techniky ninjutsu i genjutsu. Na co se ale zaměřím, je taijutsu…“
Ten Ten si zoufale povzdechla, což mě lehce pobavilo. Věděla jsem totiž proč. Když se v Konoze řekne taijutsu, každý si vybaví excentrický styl démonů v zelených aerodynamických kombinezách.
„… a boj se zbraněmi,“ pokračovala jsem po malé odmlce. „Vůbec nezáleží na tom, jak silný shinobi proti vám stojí a jak silnou techniku může použít. Jste-li dost blízko, stačí dobře mířená rána pěstí a ani sharingan proti vám nemá šanci.
Můj trénink bude mnohem náročnější než byste možná čekali. Techniky ninjutsu i genjutsu se prostým tréninkem naučíte. Pokud jde ale o taijutsu, mohu vás naučit jen základy. Nejtěžší úkol bude na vás. Musíte si vytvořit vlastní styl boje, který bude vyhovovat vašim schopnostem. Který dobře skryje vaše nedostatky a plně využije vaše přednosti. Nějaké dotazy?“ zeptala jsem se a přelétla své studenty pohledem. Ten Ten na se na mě podívala lehce vyděšeně, na Narutovi bylo znát nadšení.
„Výborně,“ usmála jsem se. „Začneme. Dnes to nebude náročné. Chci pouze zjistit, jak jste na tom se svými pohybovými schopnostmi. Rozkročte se a dejte ruce za záda. Já na vás budu útočit pouze za použití taijutsu. Vaším úkolem bude vyhnout se mým ranám bez toho, abyste použili ruce ke své obraně. Také se nesmíte hnout z místa.“
Všichni učinili, jak jsem řekla i přes to, že z toho evidentně neměli dobrý pocit. Rozeběhla jsem se proti nim připravená udeřit, ale zastavil mě Narutův křik.
„Moment, moment! To budete útočit na všechny naráz?“ křičel nervózně.
„Máš s tím nějaký problém, Naruto?“ zeptala jsem se kysele.
„Ne, Ayame-sensei,“ sklopil hlavu.
„Můžu tedy pokračovat nebo potřebuješ předem upozornit na každý můj krok?“
To už jsem se odrazila a vyběhla, takže Naruto ani nestihl zareagovat. Spustila jsem sérii úderů na všechny tři najednou a málokdy jsem minula. I tak ale byli mnohem lepší, než jsem čekala. Tohle mě napadlo ve chvíli, kdy má levá ruka sjela po Narutově lokti, kterým si chránil hlavu. Jiraiyův žák je evidentně stejně natvrdlý jako byl Jiraiya sám. Rychlým pohybem jsem mu vedla ruku za záda, dokud se neozval nepříjemný zvuk praskající kosti následovaný Narutovým výkřikem. Naruto teď klečel přede mnou neschopen jakéhokoliv pohybu.
„Řekla jsem bez rukou,“ zasyčela jsem mu do ucha a švihem levé ruky jsem ho dobře mířenou ranou do zátylku omráčila.
Napřímila jsem se a otočila ke svým zbylým studentům, kteří měli v očích výraz čiré hrůzy.
„Tak mě napadá, že jsem se asi zapomněla zmínit, že neposlušnost netoleruji,“ usmála jsem se. „Pro dnešek by to stačilo. Zítra si přineste všechny své zbraně a sejdeme se na stejném místě jako dnes v šest hodin ráno. Můžete si ho odnést,“ kývla jsem směrem k oranžovočerné hromadě válející se na zemi.

Odcházela jsem ze sídla Hokage s papírem instrukcí a návrhem na své nové oblečení v ruce a tiše jsem prokínala tu žlutookou můru. Trpce jsem litovala, že jsem ji tak neuváženě požádala o trénink.
Mířila jsem rovnou do vesnického krejčovství. Doufám, že Její požadavky budou schopni tak rychle vyplnit. Stále jsem se ještě zaobírala svou mizérií, když jsem zpozorovala dvě postavy vláčející mezi sebou cosi, co jsem identifikovala jako bezvládného Naruta. Rozeběhla jsem se k nim.
„Proboha, co jste s ním vyváděli?“ ptala jsem se vyděšeně a měřila mu puls.
„My nic,“ ušklíbl se Sai. „Porušil pravidla a Ayame-sensei ho potrestala.“
„Myslím, že má zlomenou pravou ruku,“ doplnila Ten Ten a kývla na Narutovu končetinu zkroucenou v nepřirozeném úhlu.
„Odneste ho támhle,“ kývla jsem k jedné z nejbližších laviček lemujících ulici. Opatrně ho odnesli a položili podle mých instrukcí. Co nejrychlejším trhnutím jsem mu narovnala kosti do správných pozic. Zasténal a přišel k vědomí. V záchvatu pudu sebezáchovy se mi pokusil ruku vytrhnout.
„Uklidni se a zůstaň ležet. Teď ti to už jen zahojím. Budeš ale muset nosit bandáž na zafixování kostí. Asi týden,“ dodala jsem.
„Týden?! A jak mám podle tebe trénovat?“ jeho zděšený výraz mě mírně rozladil.
„No, jak jsem tak pochopila, můžeš si za to sám. Takže přestaň držkovat a nějak si to zařiď.“

V novém oblečení jsem se cítila jako idiot. Měla jsem toho na sobě moc a přitom málo. Podivný nesouměrný vrchní díl s límečkem až ke ke krku zato končící vysoko nad pasem byl bez rukávů. Podivné volné cosi upevněné červenou stuhou mi plandalo na levé ruce. Druhou ruku jsem měla naštěstí volnou. Velmi mě rozčilovala sukně, která se uvazovala v pase bílou látkou a červenou stuhou, kterou jsem byla nucena přiškrtit si břicho tak, že jsem skoro nemohla dýchat. Vše završovaly (ne)kalhoty, které mi sahaly po kolena, ale odhalovaly boky. Dokonce jsem byla donucena změnit obuv, protože Ona považovala vysoké podpatky za nevhodné!
Šla jsem na sraz s Ino a Hinatou. Když jsem je spatřila, usoudila jsem, že jsem ještě nedopadla tak strašně. Hinata rudá až za ušima s pohledem zabořeným do země měla na sobě síťovinu, kterou nahoře pokrývalo krátké tričko na zip, které jí evidentně nedrželo zapnuté až ke krku. Měla také odhalené břicho a fialovo bílou sukni s velikým rozparkem až k bokům. I na nohou měla až ke kolenům síťovinu. Nervózně se pořád snažila dopnout zip vrchního dílu až ke krku. Marně.
Zato Ino to docela vyhrála. K mé nelibosti jí to velice slušelo a bylo na ní vidět, že si je toho moc dobře vědoma. Také bylo její oblečení změněno nejméně z nás tří. Byla oblečená do fialovočerného kompletu, který odhaloval pouze břicho.
Bez zbytečných řečí jsme se rozpačitě vydaly do sídla Hokage.
„Pojďte dál, už na vás čekám,“ ozvalo se, když jsem zvedala ruku, abych zaklepala.
Tiše jsme vstoupily a postavily se do řady před stůl senseie.
„Nejsem sensei,“ zavrčela Akira. V myšlenkách jsem se rychle opravila na Hokage, ale ještě před tím jsem si nezabránila vzpomenout si, jak jsem ji ve svých roztrpčených myšlenkách nazvala včera.
Pohlédla jsem Jí znovu do očí a doufala, že si toho nevšimne. Všimla.
„Mendokusai,“ utrousila jsem.
Akiřin obličej zkroutil nenávistný výraz. „Jsi drzá,“ zasyčela. „Uvidíme, jestli ti tanec půjde stejně dobře jako vymýšlení urážlivých přezdívek, Sakura-san. Následujte mě.“
Prudce se otočila a rozeběhla se proti otevřenému oknu.
To snad nemyslí vážně, problesklo mi hlavou, když už jsem se rozbíhala, abych vyskočila za Ní. Všechny tři jsme najednou dopadly a začaly jsme se rozhlížet po Akiře.
„Kde se flákáte! Řekla jsem za mnou!“ zařvala na nás ze vzdálené střechy. Rozeběhly jsme se a následovaly Ji. I v myšlenkách jsem se začala hlídat, abych o Hokage nepřemýšlela jako o sensei.
Akira nás vedla na jedno ze skrytých cvičišť pro jednotky ANBU.
Když jsme uřícené doběhly na místo, Akira se na nás otočila a prohlásila: „Nyní jsem zvědavá na vaše pohybové možnosti. Opakujte pohyby podle mě. Potřebuji zjistit, do jaké míry je vaše tělo schopné se ohýbat a podle toho přizpůsobím tempo výcviku. Tak začneme.“
Akira se začala pomalu zaklánět a my sledovaly, jak se její tělo prohýbá do neuvěřitelného oblouku. Položila ruce na zem a bez nejmenší námahy se na nich přehoupla zpět do stoje velmi pomalým a velmi ladným saltem.
Započala jsem pohyb dozadu, ale velmi rychle jsem začala ztrácet rovnováhu. Přehoupla jsem se na ruce, a tak jsem taky zůstala.
„Hodláš tak zůstat navěky nebo ten pohyb dokončíš ještě dneska,“ práskl Akiřin ostrý hlas. Nemusela jsem se ani moc rozhlížet, abych pochopila, že to je na mě. S velkým úsilím jsem se odrazila a pohyb dokončila. Po dopadu na nohy jsem lehce zavrávorala.
„Tak tohle by zvládl i medvěd,“ poznamenala Akira, jíž mé malé zakolísání samozřejmě neuniklo. Ino se zachichotala.
„To nebylo míněno jako vtip,“ napomenula ji.
„Nyní pár pravidel. Při výcviku nebudete do pohybů vkládat chakru. Bylo by to nebezpečné pro mě i pro vás. Za další, pokud budu vyžadovat váš smích, předem vás upozorním, že bude následovat vtip,“ řekla příkře a pohledem sjela Ino. „Nyní vám dám úkol, který splníte do zítřka. Předvedu vám sérii pohybů, které si zapamatujete, perfektně okopírujete a zítra předvedete.“
Akira se mírně předklonila, ruce natáhla před sebe a pomalým pohybem je přesunula za hlavu, kde je sepjala. Ve stejný moment se přikrčila, odrazila se do vzduchu, vyšvihla nohy a kotoulem dopadla na zem.
Čekala jsem, že to bude něco mnohem složitějšího, a tak se mi ulevilo. Poté nás Akira propustila.
Loudaly jsme se pomalu do vesnice a narazily jsme na skupinku, o které jsme ani netušily, kdo je trénuje.
„A viděl jsi, jak udělala ten rychlý pohyb a rychlostí blesku zaútočila, že ani Neji se nestihl bránit?“ vyprávěl nadšeně Chouji.
„Jo,“ přikývl Neji s úsměvem. „Dostal jsem pěknou nakládačku. Vůbec bych to do ní neřekl… vypadá tak jemně… Ale když nám tenhle pohyb předvedla pomalu, vůbec nevypadal tak složitě.“
„Byla to fakt zábava,“ souhlasil s úsměvem Shikamaru. Když jsem od pana Všechno-je-otrava slyšela tohle, málem jsem si zakopla o vlastní nohy. Nevěřícně jsem na všechny tři zírala.
„A kdo vás vůbec trénuje?“ zeptala se Ino v moment, kdy jsem se nadechovala, abych se zeptala na to samé.
„Hiromi-sama,“ odpověděli sborem. Rychle si naši trojici změřili pohledem a pochopili, že s námi to tak růžové nebude.
„A jak jste dopadly vy s Lady Hokage?“ zajímal se Shikamaru.
„O tom bych si raději promluvila někde jinde,“ řekla jsem a s pocitem velké paranoi jsem ztišila hlas. „Mám docela hlad.“
Bez toho, abychom se nějak domlouvali, jsme se vydali do Ichiraku Ramen.
Odhrnuli jsme závěs a zjistili jsme, že stejný nápad měl i Naruto se svým týmem. Jak jinak.
Naruto seděl ve velmi nepřirozené pozici a huhlavě si stěžoval majiteli restaurace.
„Naruto-kun,“ upoutala na sebe pozornost Hinata. „Co se ti stalo?“
Zjevně měla na Naruta lepší pohled než já. Když se na ni Naruto otočil, zahlédla jsem jeho zničený profil. Půlku obličeje měl vyvedenou v různých odstínech fialové. O chvilku později jsem zjistila, že ani Ten Ten a Sai nevypadají nejlépe.
„Kde máš bandáž?“ zeptala jsem se, když jsem zpozorovala, že nemá ruku zafixovanou.
„Ayame-obaachan na to vůbec nebrala ohled. Prostě jsem ji sundat musel. Jinak bych se nemohl bránit…“
„No, ne že by ti to pomohlo,“ poznamenal Shikamaru pobaveně a sedl si na stoličku vedle Ten Ten.
„Myslím, že mě Hokage-sama nenávidí,“ prohodila nešťastně Ino.
„Proč myslíš?“ zeptal se Neji.
„Ta zahořklá stará žl… nemá ráda nikoho,“ včas jsem se zarazila, abych neřekla něco, co by se mohla později dozvědět a použít proti mně.
„Ale vy vypadáte nějak zachovale,“ řekla Ten Ten hořce a sykla bolestí, protože se zjevně nevhodně pohnula.
Teuchi postavil před Naruta misku ramen. Ten se na ni nešťastně podíval. Vzal do ruky hůlky a pokusil se je zhmožděnými prsty oddělit. Po tříminutovém snažení se mi ho zželelo, hůlky jsem mu vzala z ruky, rozdělila je a podala mu je zpět.
„Díky,“ utrousil zničeně. Ani nevypadal, že by měl na ramen chuť.
„A jak probíhal trénink?“ zeptala jsem se, když se dal Naruto do jídla.
„To je právě to,“ vzdychla Ten Ten. „Ayame-sama se rozzuřila ještě dřív, než jsme vůbec začali. Ani veškeré moje zbraně jí nebyly dost.“

Poznámky: 

Jsme tu s druhou kapitolou
Pokud se chcete podívat, jak Akira-sama převlékla své tři studentky, není nic jednoduššího, než klinout na následující odkazy

Převlečené studentky Akiry-sama

Hinata
Ino
Sakura

enjoy it
Vaše Ayame-sama