Zemřít pro budoucnost 05-Fotka

Co…. Cože? ‘‘ Nechápala jsem. Jakou chybu o čem to mluví. Přece jsem nic tak zlého neudělala.
„Pojď něco ti ukážu.‘‘ Ŕekl klidně za ruku mě dovedl do pokoje, Hinata tam jen stála nepochopila co se tam stalo, ale dál to neřešila.
„Pojď sem.‘‘ Pobídl mě a já se usadila vedle něj. Pousmál se na mě a podal mi fotku, tu samou kterou měl včera. Konečně uvidím co je na ní.
Byla trochu stará, pár let, ale nic neměnilo na to co byl na ni.
Podívala jsem se na ni, byli na ni tři děti a za nimi stál nejspíš jejich sensei. Ten na vlevo byl určitě Naruto a nad nimi stál Kakashi sensei. Ti dva další jsem neznala, ale někoho mi připomínali.
Mě.
Chtěla jsem brečet, byla jsem jim tak podobná. Naruto si mě všiml a obejmul mě.
Moje slzy mu stékali po jeho oblečení, ale nevadilo mu to. Chtěla jsem být silná, a tak jsem se ho pustila a znovu se zadívala na fotku. Podoba se opravdu nedala zapřít, ale něco mi nedávalo smysl, když byl moji rodiče a Naruto tým, tak kolik bylo mámě když jsem se narodila? Tahle otázka mi trochu vrtala hlavou, ale co to není tak životně důležité. Ale když už….
„Naruto kolik bylo mámě, když jsem se narodila?‘‘ zeptala jsem se, Naruta ani nenapadlo, že to bude první věc na kterou se zeptá, ale proč ne.
„Bylo ji šestnáct, jako teď tobě.‘‘ Odpověděl mi a ve mně to trochu hrklo. Naši nebyli oni plnoletí, takže se muselo určitě něco stát. Teď jsem měla tolik otázek co jsem chtěla vědět, kdybych mu je položila všechny tak bychom tu byli do rána.
Možná to byla ta věc kvůli které mi Naruto dole nadával, možné měl strach, že by se mi stalo to co se stalo mé mámě. Blbost to bych nikdy neudělala, vždyť se spolu známe teprve pár hodin na to, aby…… no prostě je moc brzo.
„Hm….. jak se to vůbec stalo…. teda já jsem určitě nebyla plánovaná?‘‘ Zeptala se. Bože proč se ptám na takové věci co třeba jak jmenují rodiči, ne tohle bylo šťavnatější a já doufala ,že mi to všechno řekne.
„Hmm… to jsme vzali od nesprávného konce, ale když myslíš, určitě jsi nebyla plánovaná.‘‘ Odpověděl mi vesele ji než před tím. I já usoudila, že bychom mohli jít od začátku.
„Ah… takže…...‘‘ Neodvážila jsem se to vyslovit ani jsem možná nechtěla slyšet odpovědět.
„Tsuki, to že jsi se narodila byla jen náhoda, prostě se to stalo, neměj jim to za zlém, když se to stalo tak se na tebe těšili a to všichni.‘‘ Utišil mě, věci které napadali jsem smazala z paměti, nebylo to tak zlé jak jsem si myslela.
„Takže kdyby tu byli tak…….‘‘
„Milovali by tě, na věku nezaleželo.‘‘ Dokončil větu Naruto a položil mi ruku na ramena. Pousmála jsem se, byla jsem ráda, že se o mě stará, zamrzela mě slova co jsem na něj dole křičela. Byla jako můj otec, jediný jakého jsem měla.
„Co pak?‘' Zeptal se mě, nejspíš si všiml mého uplakaného obličeje. Nechtěla jsem brečet, slíbila jsem si, že budu silná, ale nešlo to, chybí mi, hodně.
Nadechla jsem se abych zadržela vzlyk, Naruto se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo to, znovu jsem se rozbrečela.
„Klid, to bude v pořádku.‘' Snažil sem se mě uklidnit, trochu to pomáhalo. U dveří se mezitím objevila Hinata, ona stále nechápala co se dole stalo. Naruto ji dal znamení, že chce teď být se mnou o samotě. Pochopila a odešla pryč.
„Věděl jsem, že to bude těžké, ale musíš se s tím vyrovnat.‘‘ Řekl mi a znovu si mě posadil do náruče. Zatulila jsem se k němu jako když jsem byla malá. Pořád jsem v ruce držela fotku.
Znovu jsem se na ni podívala, odhadla jsem, že jim tam bylo asi tak dvanáct, i přes to jsem v nich viděla sebe. Černé vlasy a oči po otci jinak jsem byla celá máma.
„Myslím, že to necháme na později, netušil jsem, že to pro tebe bude tak těžké.‘‘ Řekl a podíval se mi do očí. Já, chtěla jsem to vědět, ale měl pravdu.
„Jo….dobře.‘‘ Odpověděla jsem a pomalu se zvedla, on však zůstal sedět. Fotku jsem pořád držela v ruce, ale u dveří jsem se zastavila.
„Na.‘' Řekla jsem podávala jsem mu fotku.
„Nech si ji.‘‘ Řekl mi klidně a postavil se. Pomalu přešel ke mně a obejmul mě.
„Ale je….‘‘ Začala jsem.
„Mám na ně spoustu vzpomínek, ty nemáš nic, je tvoje.‘‘ Zašeptal.
S fotkou jsem odkráčela do pokoje, abych dospala to co jsem nestihla v noci. Fotku jsem si položila na noční stolek a přemýšlela nad tím, jaké by bylo kdyby tady byli.