Nikdy nejsi doopravdy sám 05

5. kapitola – My dva se ještě setkáme.
Sachiko pořád koukala na formulář, nevěděla co si počíst. Její Kekkei Genkai dokáže jiné zabít, což ona nechce, ale kdyby se nedokázala ovládnout…
Nechtěla myslet na to, co by se stát mohlo. Potřebovala podporu, někoho kdo by ji řekl, že se ji nic nestane.
Nikoho takového, ale neměla. Cítila se sama… Ztratila to všechno, když opustila vesnici… Tehdy se toho vzdala… Tehdy…

Podepsat…Nepodepsat…Podepsat…promítala v duši možnosti a zahleděla se na Sasukeho.
Uchiha její pohled zachytil, lehce se ušklíbl, ale taktéž se na ní zahleděl.
Když si ale černovláska uvědomila na koho zírá, rychle změnila směr pohledu k papíru. Podepsala jej a zamířila ke svým parťákům.

„Jsi si jistá?“ zeptal se jí Masao.
„Ano, jsem.“ Přikývla Sachiko.
„Tak dobře, jdeme pro svitek.“ Rozhodl Riku.
Jakmile si Anko, všimla, že první jdou pro svitek a zjistila kdo to je, přispěchala ke stánku.
„Tvůj úkol, bude jenom ochránit svitek, ti dva budou hlavně dohlížet, takže budeš sama.“ Sdělila jí nenápadně.

Tým 26. dostal svitek Země a zamířil k jednomu vstupu, dívka se zahleděla na vstup a začala pochybovat o svém rozhodnutí.
Možná jsem to podepsat neměla!
Na tohle již, ale bylo pozdě, dveře se otevřeli a všichni vstoupili naráz. Pět dní v tomhle lese začíná.

Dívka a dva chlapci zamířili lesem, odhadem doprostřed. Po nějaké době se rozdělili a Sachiko pokračovala dál k věži.
Asi po kilometru se zastavila a odpočívala, ten les ji děsil a tak ji nedovolil zůstat déle než pět minut na jednom místě.

Byla už vyčerpaná a pomalu padala z větví, seskočila na zem a opřela se o strom.
Chvilku… Chvilku tu zůstat můžu… Jenom chvilku…
Náhle uslyšela náraz, vyskočila na nohy a spatřila obrovského hada, raději se začala stahovat pryč, co nejdál.
Spěchala pryč, na nedalekém stromě zakopla a zůstala ležet. Tady ji nenajdou. Po nějaké době se zastavila, pozorně poslouchala, když v tom zaslechla výkřik…
Sasukeho výkřik…

Automaticky spěchala k tomu místu, spatřila tam Sakuru a jakousi ženu, hodila po ní kunai, ta už ovšem zmizela v kmeni stromu.
„Kdo to sakra je?“ zeptala se Sakury.

Na odpověď nečekala a vyběhla namátkou do lesa.
Takhle se bavit s nepřítele, pako!
Skákala lesem, když v tom uslyšela jakýsi rozhovor, podle hlasu poznala, že je to Anko a ještě někdo.
„…Orochimaru…“ uslyšela oslovení, mluvili hodně nesrozumitelně, nerozuměla jim.
Poté uslyšela už jenom jak Anko zakleje a odskáče, dívka si oddechla a otočila se, málem leknutím spadla z větve, když uviděla, že za ní stojí jakýsi muž.
Měl černé dlouhé vlasy a bledou pleť.

„Poslouchat cizí rozhovory se nemá.“ Řekl.
Jeho hlas byl chladný a vyzníval jakožto od samotné smrti. Sachiko vstala.
„A ty jsi kdo?“ zeptala se.
„Proč bych měl odpovědět?“ zajímal se.
„Ať vím, koho chci zabít.“ Zavrčela.
„Pokud bys zvládla přežít boj se mnou, řeknu ti to.“ Řekl a na nic už nečekal, zaútočil, rychle a jednoduchým Taijutsu.

Dívka ani nestihla zareagovat a už vrazila do stromu, rozkašlala se a poté vstala, šáhla po kataně a vytáhla ji, natočila ji k muži.
„Dobře.“ Přikývla a zaútočila.
Snažila se zasáhnout jej, nedařilo se jí to a tak alespoň blokovala jeho útoky a uhýbala, na nic jiného se nezmohla, najednou udělal pečeť rukou.

Sachiko uviděla odraz své vlastní smrti, její tělo se rozklepalo a nedovolovalo jí pohnout se. Neměla jak uniknout.
Smrt… Strach…No tak! Stala jsi se Kunoichi! Shinobi nemá mít strach! Přesvědčovala sama sebe, najednou to ustalo.
Oddechla si a pohlédla na muže.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se.
„ Sachiko… Sachiko Shigeru!“ zvýšila hlas a hodila katanu, jak předpokládala tak se vyhnul, ona skočila na katanu.
Začala dělat pečetě, koncentrovala chakru, snažila se neudělat žádnou chybu, nedovolila si udělat chybu.
„Shigeru: Hikari Rippou!“ pojmenovala svou techniku.

Zavřela oči, necítila žádnou chakru, nechápala to, padla na kolena a rozkašlala se. Muž se jenom zasmál.
„Jsi zajímavá…“ prohlásil.
„Zajímavá?!“ zopakovala tiše a nechápavě.
„Odpovím Ti na mou otázku… Jsem Orochimaru, ale to ti neříkám jenom tak, protože my dva se ještě setkáme, Sachiko.“ Řekl.
Dívka vykřikla, ucítila bolest na krku, dále už necítila nic, jenom zmatenost, ticho a chlad.

„Kde… Kde to jsem?“ rozhlédla se černovlasá dívka, nikde nikdo, všude jenom tma.
„Kdo jsem?“ zeptala se.
„Ty jsi…Sachiko Shigeru.“ Odpověděl ji jiný hlas.
„Sachiko…Shigeru?“ opakovala.
„Ano.“ Potvrdil jí.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Orochimaru…“ padla další odpověď.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Čekám…“ odvětil.
„Co chceš?“ otázala se.
„Tvou Kekkei Genkai.“ odvětil.
„Proč?“ optala se.
„Protože my dva se ještě setkáme…“ vysvětlil.
„My dva se ještě setkáme…“ zopakovala.

Černovlásá dívka ležela v bezvědomí na stromě, na krku se jí červeně třpytilo jakási značka. Vedle dívky byla katana, která se tvářila jako smrtelná zbraň zabodnutá v zemi.