Zemřít pro budoucnost 03- Hřbitov

„Hmmmm….. mohla bych se tě zeptat na jméno?‘‘ Oslovila jsem ho. Pořád jsem se červenala.
„Promiň asi jsem se měl představit prví.‘‘ Odpověděli, já stále čekala na jméno. Nastalo dlouhé ticho, bylo mi to trochu nepříjemné, ale zeptala jsem se ho znovu.
„Jmenuji se Ray.‘‘ Odpověděl mi konečně na co jsem se ptala. Hmmm nikdy jsem oněm neslyšela, nu což nemůžu znát všechny. Připadal mi milí, škoda, že jsem si ho nevšimla dřív.¨
Šli jsem dál pořád jsem po něm nenápadně pokukovala, byl tak sladkej.
Grr……brrrrr………….grggrrr…….
„Co je to za zvuk?‘‘ Zeptala jsem se ho když jsme procházeli kolem hřbitova. Ne že bych se bála, ale ten zvuk se mi nelíbil.
„Já nevím.‘‘ Odpověděl mi. Z jeho hlasu bylo poznat, že je zvědavý jako já. Popadl mě za ruku a uháněl k místu odkud vycházeli ty zvuky. Co to vyvádí, já nikam nepůjdu. Chtěla jsem se mu vymanit se sevření,alem měl co velkou sílu.
„Počkej co děláš?‘‘ Vyštěkla jsem a snažila jsem se mu vymanit se sevření. To se snad zbláznil, jít v noci na hřbitov ještě k tomu , když se tam ozývaly podivné zvuky.
Nejsem srab, ale měla divný pocit. On se zdál být klidný. Zastavili jsem mě se na okraji hřbitova a pátrali jsme odkud ty zvuky vycházejí.
Bylo kopání, někdy kopal hrob, dvě osoby v černých pláštích. Lekal jsem se, co tam dělají, to určitě není nic dobrého.
„Čí jsou to hroby?‘‘ Zeptal se mě Rayl a pohlédl mi do tváře.
Ale ne to jsou přece hroby rodičů, co tam chtějí dělat. Začal jsem být nervovní, vycítil to a stiskl mi ruku pevněji. Byla jsem ráda, že je tam se mnou.
„To….to jsou hroby mých rodičů.‘' Zašeptala jsem a začala jsem se klepat.
„Cože a co tam chtějí?‘‘ Zeptal se mě, já nebyla schopná slova, třásla jsem se.
Proč to dělají?
Vypadalo to, že už dosáhli dna jeden z nich natáhl ruku hluboko do hrobu.
Zběsila jsem a nebyla jsem sama. Na měsíčním světle to nebyla ruku člověka spíš jen kost. On na tom nebyl o nic lépe.
Zatáhl mě za ruku na znamení, že musíme zmizet, ale já se ani nehla. Zatáhl víc a stáhl mě a já zakopla, ten zvuk však uslyšeli i oni a vydali se směrem k nám.
Chtěla jsem křičet, chtěla utíkat, ale nešlo.
Blížili se, já tam pořád stála jako opařená. On mě tahal, abych šla, ale nic. Už stáli u mě jeden z nich ke mě začal natahovat ruku. Třásla jsem se, když jsem uviděla tu kostnatou ruku mířící ke mně. Tentokrát zatáhl víc a vytrhl mě z tranzu. Oba jsme se dali na útěk, oni běželi za námi. Začala jsem zmatkovat, strach byl silnější než já.
Pak jsem zakopla, na útěk už bylo pozdě byli už u mě. Zakřičela jsem, jeden z nich vytasil katana a zamířil na mě. Ray na tom nebyl zrovna nejlíp, ta druhá osoba přišla k Raymu a kostnatou rukou ho přimáčkla ke zdi.
To je konec? Opravdu to tak skončí?
Ze strachu jsem zavřela oči a čekala , kdy to přijde. Nic, už jsem čekala dlouho. Pomalinku jsem otevřela oči, kanata se zastavila pod mým krkem.
Třásla jsem se. Ta zahalená osoba se ke mně začala přibližovat, pomalu ke mně začala natahovat ruku. Rozplakala jsem se, co se mnou udělá? Ta ruka se pomalu dotkla mé tváře a setřela mi slzu.
Co, proč to dělá? Katanu odložil, pomalu se ke mně sehnul. Začala jsem couvat až jsem se dostala ke zdi. Zvedl se šel znovu ke mně.
„Nech jí.‘‘ Zakřičel Ray, ta druhá postava ho ke zdi přitiskla víc, už skoro nemohl dýchat.
Zabijí ho, co mám dělat.
Začala svítat, slunce ozářilo celou ulicí, temné postavy začali zmatkovat. Nejspíš nesnášeli světlo, pustily mě a Raye a dali se na útěk. Ještě několik minut jsem těžce oddychovala. Byl to silný zážitek, potřebovala jsem pořádného panáka. Ray po mě pomalu přišel a vzal mě do náruče. Klepala jsem se, nemohla jsem se zastavit, tohle na mě bylo dost.
Zatulila jsem se mu do náruče a on mě někam donesl. Na tohle v životě nezapomenu, málem mě zabili, stačila jen chvilička a mohli mě zabít, ale neudělali to, proč?