Zemřít pro budoucnost 02- Vzpomínka

Hmmm… trénink… dvěma slovy, nuda a zase nuda! Jako vždycky, když jsem přišla o hodinu pozdě, čekala jsem další hodinku než se Kakashi sensei konečně objevil se svou obvyklou výmluvou a atd. Trénink probíhal pomalu za Kakashi věčného povykování co dělám špatně. No byla jsem trochu zbrklejší než ostatní, trošičku divočejší, ale já za to nemohla. Měla jsem větší chuť do života než všichni kolem. Domů jsem se vrátila moc moc pozdě, takže jsem si užila Hinatinu přednášku, že je nebezpečně se toulat, ale nebezpečí to je moje. Naruto neříkal nic jen stál o podál a smál, taky pak od Hinaty jednu schytal. Musela jsem se smát s ním. Nakonec jsme přednášku přerušili, Hinata musela dát spát děti. Já jsem se odebrala do pokoje. Avšak, když jsem šla kolem, tak jsem zahlídla Naruta jak sedí na posteli s fotkou. Co na ni asi bylo?
„Tsuki jakože ještě nespíš?‘‘ řekl mi a pohledla mi do obličeje. Všimla jsem si jeho posmutnělé nálady a přisedla jsem si k němu. Ne že bych ho chtěla uklidňovat, ale zajímala mě ta fotka.
„Co se stalo?‘‘ Zeptala jsem se ho a snažila jsem nenápadně pohlédnout na fotku, ale skryl ji důkladně. Sklopil hlavu a povzdychl si.
„Jen jsem si tak zapomínal, nic víc.‘‘ Řekl mi snažil přede mnou skrýt obličej. Nakoukla jsem na něj, tváře se mu třpytili slzami.
„Co se stalo, mě to můžeš říct.‘‘ Uklidňovala jsem ho ale místo toho si mě vzal na klín. Tohle jsem měla ráda, i když jsem už nebyla dítě vždy když jsem měla problém tak mě tak uklidňoval. Zatulila jsem se mu do mikiny a o mě začal hladit po vlasech.
„Nemůžu ti to říct, ale musím.‘‘ Řekla mi a pohledl mi vážně do tváře. Nechápala jsem co to může být tak důležitého.
„Dlouho jsem to před tebou tajil, teď je správná chvíle.‘‘ Dodal. Správná chvíle o čem to mluví, co to může být. Z toho jeho protahování jsem začala být nedočkavá, ale nejspíš to pro něj bylo těžké.
„Nikdy jsem ti neřekl nic o tvých rodičích, tak teď bych měl.‘‘ Ŕekl a trochu se na pousmál.
Moje rodiče, nikdy mi o nich nikdo nic neřekl, já jsem se jako malá ptala, ale vždycky to zamluvili. Vím, že jsou po smrti, chodívám za nimi pořád, občas pláču, chybí mi. Nikdy mi však neřekli jak zemřeli.
„Opravdu to chceš vědět.‘‘ Zeptal se mě. No jak bych nechtěla, proč se mě na to vůbec ptá tohle jsem chtěla vědět už dávno.
„Tsuki jakože nejsi v poseli.‘‘ Ozvala se Hinata z mého pokoje, oba jsme nadskočili. Zrozena mi chystal říct něco velmi důležitého, ale zas nic. Jako by si to nachystali, nebo co.
„Řekneme si to ráno.‘‘ Oznámil mi a sundal mě z klína. Ale já jsem to chtěla vědět teď hned.
„Slibuješ?‘‘
„Slibuji.‘‘
Usmála jsem se naposledy a odebrala jsem se do svého pokoje. Spát se moc nechtělo, nemohla jsem se dočkat až mi řekne o mých rodičích. Štěstím jsem byla bez sebe.
„Ach.‘‘ Povzdychla jsem si, tohle bylo znamení na mu každonoční procházku. Potichoučku jsem se vykradla z pokoje, měla jsem štěstí ,že Naruto a Hinata si nevšímali ničeho jiného než sami sebe. Dokonce si ani nevšimli mě jak jsem se tiše proplížila kolem nich. Venku byla docela zima, měla jsem si vzít bundu nebo něco. Teď už je pozdě, vracet se nebudu, možná by si mě všimli. Ani nevím kam jsem šla, nohy mě nesly sami.
„Kam pak tak pozdě?‘‘ Ozvalo se za mnou. Lekal jsem a zastavila se. Kdo to může být, ne počkat ten hlas je mi povědomí. Otočila jsem se. Byl to ten co ráno pomohl. Znovu jsem se začala červenat, ještě že byla tma, nebylo to moc vidět.
„Ahoj.‘‘ Pozdravila jsem ho. To mě snad sledoval od domu nebo to byla taková náhoda.
„Neměla bys chodit venku tak sama, něco by se ti stalo.‘‘ Ŕekl a pomalu ke mně přišel. Můj obličej začal dostávat narudlou barvu.
„Není ti zima?‘‘ Zeptal se mě. Opravdu jsem pomalu zmrzala, měla jsem si tu bundu opravdu vzít. Přišel až ke mně a podal mi svou bundu. Trochu jsem zaváhala, ale nakonec jsem si ji oblékla.
„Hmmm….. díky.‘‘ Řekla jsem a zatulila jsem se do ni. Krásně voněla a byla tak teploučká. Rozhodně mu ji vracet nebudu.
Šli jsem pomalu, celou dobu jsme byli potichu až když………..