Densetsu no Kunoichi - 8. Kapitola

KAPITOLA 8 – STARÉ RÁNY

Ayame se vrátila o dva týdny dříve. Měla jsem ten den schůzku s Kakashim. Když jsem se vrátila do našeho příbytku, seděla na posteli a hypnotizovala zeď před sebou.
„Přeji příjemný večer, Ayame-sama,“ pronesla jsem tiše.
Ayame nereagovala, a tak jsem k ní přistoupila a dotkla jsem se jejího ramene. Odstrčila mou ruku stranou a zavrčela. Otočila ke mně hlavu a naše oči se setkaly.
„Mendokusai… Mohu to vysvětlit, Ayame-sama,“ řekla jsem tiše.
„Tak to by mě opravdu zajímalo,“ pronesla kousavě a zase odvrátila pohled.
„Není to tak, jak to vypadá,“ naléhala jsem s velmi silnou potřebou se hájit.
„Ano,“ souhlasila suše, „Kakashi-san do tebe zjevně není zamilovaný.“
To, že si Ayame něčeho takového všimla, mě potěšilo. Nedala jsem to ale na sobě znát. Jen jsem vzdorně pohodila hlavou.
„Co ale cítíš ty?“ zavrčela, vstala a blížila se ke mně. Dívala se mi zpříma do očí. Nemohla jsem ani číst její myšlenky. V jejích očích nebylo nic jiného než vztek. Doslova viděla rudě.
„Do toho ti nic není,“ odbyla jsem ji.
„Miluješ ho?“ naléhala dál otevřeně Ayame.
„Do toho ti nic není,“ zopakovala jsem.
„Je to Sakumův syn,“ řekla, jako by to vše vysvětlovalo. A možná, že taky vysvětlovalo…
„A ty žárlíš, protože ti Sakuma tolik připomíná,“ řekla jsem věcně. Cítila jsem, že se schyluje k opravdu ošklivé hádce.
„Nikdo nikdy Sakuma nemůže nahradit,“ ucedila skrz zaťaté zuby tiše a otočila se ke mně zády.
„Tak kde je problém?“ nechápala jsem. „Nejsi jeho matka,“ dodala jsem tvrdě. Tohle byla velmi pravděpodobně rána pod pás. Už ale bylo pozdě vzít to zpět.
„Ale mohla jsem jí být!“ vykřikla Ayame a v jejím hlase jsem cítila potlačované slzy. To mě lehce překvapilo. V životě by mě nenapadlo, že jí tahle stará rána stále ještě tolik bolí. Těžko se tomu věří vzhledem k tomu, jak tvrdá Ayame umí být.
„Vzpamatuj se, Ayame-sama! Jsi ex-milenka Kakashiho mrtvého otce!“ Hned, jak jsem to vyslovila, jsem toho litovala. Jedna z mých nejhorších vlastností je, že často mluvím rychleji, než myslím. „Kakashi-san nepotřebuje tvou ochranu, bez ohledu na to, co k němu cítíš a kým jsi mohla být,“ snažila jsem se zmírnit předchozí prudký slovní útok.
Ayame chvíli mlčela a zhluboka dýchala. Když se ke mně po chvíli zase otočila čelem, byla naprosto klidná. V očích jí plála ledová zuřivost.
„Řeknu ti jen jedno,“ zasyčela tiše. „Jestli kvůli vašemu vztahu zemře nebo bude zraněn jen jeden jediný člověk a ty,“ zlobně přivřela oči, „tomu budeš moct zabránit, já osobně tě zabiju. Přísahám na všechno, co je mi drahé, že tě zabiju.“
Pak se jen beze slova otočila a vyřítila se z pokoje jako hurikán.
Její hrozba vše naprosto změnila. Nikdy by mě nenapadlo, že může být tak ochranářská k někomu, koho vlastně vůbec nezná.
Ten večer jsem usínala s těžkou hlavou.

Hlasitě jsem za sebou třískla dveřmi, když jsem zanechala Akiru v pokoji, kde jsme se právě pohádaly. Prostě jsem na chvíli musela zmizet z její společnosti. Nevěřila jsem si a tušila jsem, že kdybych tam zůstala, nějak bych se pokusila jí ublížit a to teď není dobrý nápad.
Copak to ale nechápe?! Já vím, kam tyhle vztahy vedou. Sama jsem to zažila! A skončilo to špatně… moc špatně. Proč není ochotná přijmout radu…je to tak strašný hazard…
Uvědomila jsem si, co je pro mě v sázce… Sakumův syn… jediný odkaz, který tu Sakumo nechal. Cítila jsem jako svou povinnost ochránit Kakashiho před stejnou chybou.
Pravda je, že ho vlastně ani neznám. Přišel za mnou sám. A to, co k němu cítím, je z velké části zapříčiněno tím, jak je otci podobný. Jinak jsem ho potkala jen párkrát… i tak byla ale jeho podoba s otcem neuvěřitelná. Používali stejné slovní obraty, zaujímali stejné pózy…a také se oba rádi plížili za ostatními…
„Dobrý večer, Ayame-sama,“ řekl, když ke mně došel.
Jen jsem kývla na pozdrav. Cítila jsem, jak si mě v noční tmě pátravě prohlíží.
„Vy jste rozčílená,“ řekl. Nebyla to otázka. Asi to na mě bylo velmi dobře vidět. Nijak jsem nereagovala.
„To je značka klanu Tsurugi, že?“ zeptal se po chvíli a ukázal na jílec mojí katany, na jejímž vrcholu se skvěl znak mého klanu. Zjevně se snažil přivést mě na jiné myšlenky. Šlo to ale velmi těžko vzhledem k tomu, že on byl předmětem mého trápení.
„Ano,“ přikývla jsem. Pravděpodobně mu Akira vyprávěla o naší minulosti. Když má na vyprávění náladu, umí příběhy podat velice poutavě. Nyní mě ale jen vzpomínka na ni opět přiváděla do ráže.
„Jak to víš?“ zeptala jsem se po chvíli, když jsem usoudila, že když už mě vyhledal, měla bych se snažit být alespoň dobrou společnicí.
„Kushina Uzumaki měla stejnou značku na všech svých zbraních,“ vysvětlil a pomalu se dal do kroku. Rozešla jsem se spolu s ním.
„Ty jsi znal Kushinu?“ zeptala jsem se, ale hned, jakmile jsem se zeptala, mi došlo, že ji musel znát. Jeho sensei byl přeci Minato Namikaze.
Přikývl. „A vy?“ zeptal se.
„Jen z doslechu,“ odpověděla jsem po pravdě. „Já se se svým klanem moc nestýkám. Kushina byla z vedlejší větve rodiny, která stále ještě trénuje shinobi a kunoichi, i když nesdílejí kekkei genkai hlavní linie rodu.“
„Ano, něco takového jsem slyšel,“ řekl tiše. Nevím, jestli to dělal úmyslně, každopádně ještě ani jednou nepromluvil o Akiře a ať tak nebo tak, byla jsem mu za to vděčná.
Rozprostřelo se mezi námi ticho. Pomalu jsme došli až k pomníku, na kterém jsou jména všech ninjů, kteří položili život za svou vesnici. To, že tam Sakumovo jméno je, bylo zásluhou Minata Namikaze. Veřejně očistil jeho jméno a nechal ho připsat na památník k ostatním hrdinům.
Bohužel, Minatovo jméno tam velmi brzy přibylo také…
„Jsi mu neuvěřitelně podobný,“ zašeptala jsem. Cítila jsem, jak se na mě překvapeně otočil. „Máte stejný hlas… i výškou jste stejní. A z toho, co jsem o tobě slyšela, Kakashi-san, si dovolím říci, že máte i podobné povahy.“
Tiše jsme stáli vedle sebe a vzpomínali na ty, které jsme znali. Cítila jsem, jak je Kakashi najednou neklidný. Jeho chakra nevyzařovala tak jasně jako jindy.
„Sakumo by na tebe byl neuvěřitelně pyšný,“ řekla jsem tiše a už podruhé tenhle večer jsem musela potlačovat slzy.
Rozhodla jsem se, že raději odejdu. Otočila jsem se a vydala jsem se zpět. Tajně jsem doufala, že Akira už bude spát. Nerada bych zažila pokračování naší dnešní konfrontace.
„Ayame-sama,“ zastavila mě tichá žádost.
„Ano?“ ohlédla jsem se. Kakashi tam rozpačitě stál. Už podruhé v mé přítomnosti vypadal, že si není jistý, jestli tu má být. „Na co se chceš zeptat?“ vybídla jsem ho a poodešla jsem k lavičce, na kterou jsem se posadila.
„Vy… a Uchihové,“ vypravil ze sebe po chvíli, co vedle mě tiše seděl. „Co se stalo?“
Pomalu si ke mně přisedl.
Akira si zase pouštěla pusu na špacír. Ona když začala vyprávět, tak se u některých inforací zarazila příliš pozdě.
„Co chceš vědět?“ zeptala jsem se rezignovaně s tím, že mu raději řeknu všechno, než aby měl kusé a možná nepřesné informace.
„Všechno,“ zašeptal a sklonil pohled.
„Ty víš,“ začala jsem po chvíli, „že můj klan žije už dlouhou dobu v ústraní. Je to proto, že když začaly vznikat skryté vesnice, můj klan zůstal na okraji v naprosto nevýhodné pozici. Vzhledem k tomu, kde se nachází Země vodních vírů, to je logické. Skryté vesnice s námi kvůli zbraním ještě nějakou dobu udržovaly styky, ale po jisté době si našly jiné dodavatele zbraní, kteří jsou blíž a jsou levnější,“ povzdechla jsem si.
„S mým otcem, Hisashim Tsurugi, jsem se kvůli tomu mnohokrát pohádala, ale stejně neustoupil. Chtěla jsem klan přestěhovat jinam, kde by si opět vydobil svou slávu. Otec nesouhlasil. Řekl, že musíme mít úctu k tradicím. Příští vládci klanu pak následovali jeho příkladu. Málokdo teď ví, že klan Tsurugi stále ještě existuje. Všichni ho už zařadili ke starým legendám.“
„Stejně jako vás a i přesto existujete,“ namítl optimisticky Kakashi. Neubránila jsem se úsměvu. Něco takového mi říkal i Sakumo.
„Já jsem se pak rozhodla, že klanu vrátím jeho místo sama. Že zruším celý tenhle systém, kvůli kterému se můj klan dostal tam, kde teď je. Systém, který jsem paradoxně pomáhala utvářet. Rozhodla jsem se, že zničím Konohu, protože je nejsilnější. Nebyl to ale jediný důvod.
Velice mě rozezlilo a také zranilo, jak se všichni zachovali k Sakumovi, což sice napravil Yondaime Hokage, ale stejně to zůstává jednou z velkých křivd, které asi nikdy nedokážu odpustit. A pak to je také to, jak se všichni chovali k Narutovi Uzumaki jako k Jinchuuriki. Samozřejmě, nebyla jsem u toho osobně, moc dobře ale vím, jak se lidé chovali k ostatním Jinchuuriki… jako ke zrůdám… a lidé v Konoze jsou stejní jako všichni ostatní… možná ještě horší. Samozřejmě se k tomu přidalo i to, že Naruto je můj velmi vzdálený příbuzný… vzdálený, ale přesto patří do mé rodiny…
Každopádně poté, co by byla Konohagakure no Sato zničena, ostatní skryté vesnice by začaly válčit mezi sebou a zničily by se navzájem. Opět by se situace vrátila tam, kde byla. Byly by jen klany. A ty silné by si své místo vydobyly,“ vysvětlovala jsem. Bezděčně jsem zaťala ruku v pěst.
„Konohu jsem chtěla zničit tak, že jí zbavím policejní síly. Bylo jasné, že jakmile se taková vesnice jako Konohagakure no Sato ocitne bez své ochranné složky, najde se hodně lidí, kteří se pokusí situace využít. Spojila jsem se s Uchihy. Argumentovala jsem stejně jako kdysi Madara a Uchiha Fugaku se ukázal jako velmi dobrý posluchač… Uchihové proto velmi brzy začali plánovat převrat. Fugaku se měl stát příštím Hokage.
Netušili ovšem, co plánuji. Když už jsme měli celý plán hotový, vše jsem vyzradila Radě. O své účasti jsem samozřejmě pomlčela. To, co se dělo dál, už jistě víš. Uchiha Itachi dostal za úkol vyvraždit svůj klan. Asi ale nevíš, že mu tehdy pomohl i Uchiha Madara. Madara měl celému klanu stále za zlé, že ho kdysi nepodpořili. Ani mé ruce nezůstaly čisté,“ řekla jsem. Bylo to tak zvláštní říkat tohle všechno nahlas. Nestyděla jsem se za to… jen jsem měla obavy, jak se na to bude dívat Kakashi.
„Můj plán ale nevyšel tak, jak jsem si představovala,“ pokračovala jsem. „Sandaime Hokage celou situaci bravurně zvládl a Konoha se i v tak oslabeném stavu všem ubránila,“ zakončila jsem vyprávění. „Teď o mně víš všechno…“
„Litujete toho?“ zeptal se tiše.
„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Bylo to něco, co jsem tehdy považovala za správné a kdyby se situace vrátila, jednala bych stejně.“
„A stále chcete udělat to samé?“ zajímal se klidně.
„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se. „Jestliže se ptáš na to, jestli chci vrátit svůj klan zpět na výsluní, pak ano. Pokud tě zajímá, jestli chci v nejbližších hodinách vyvraždit celé vedení Konohy v čele s Hokage, Radou a jednotkami ANBU, pak ne.“
Vycítila jsem pod maskou jemný úsměv: „A i kdyby ano, pak byste mi to stejně neřekla, Ayame-sama.“
„Proč myslíš?“ zeptala jsem se. Překvapeně se na mě podíval. „Kromě Akiry tohle nikdo neví. Řekla jsem ti to, co ví kromě mě jen jeden jediný člověk na světě. Ale tahle otázka teď není aktuální,“ usmála jsem se a vstala jsem. „Teď před sebou máme velmi důležitý úkol.“
Kakashi se na mě rozpačitě díval.
Jemně jsem mu položila ruku na rameno a sklonila jsem se k němu blíž, abych svým slovům dodala váhu. Připadala jsem si trochu jako matka, která něco vysvětluje svému synovi. „Já teď Konohu a všechny její ninji včetně Hokage potřebuji,“ usmála jsem se na něj povzbudivě.
„Omlouvám se, Ayame-sama,“ Kakashi zavrtěl hlavou.
„Nemáš se za co omlouvat, Hatake Kakashi,“ řekla jsem. Otočila jsem se a zanechala jsem ho samotného.