Dvě přání...

„Co se to...?“
„Tati...“
„Tati...!“ klučičí hlas se rozléhal jeskyní.
„Kdo mě volá? Co je to za zvuk?“
„Minato...“ to se ze stěny ozval slabý ženský hlas. Hlas jemu tolik známý. Hlas na který v životě nezapomene...
„Kushino...!“ vydechl do ticha. Nechápal proč je tady. Ale to nebylo teď důležité. Věděl- tušil, že je Kushina na živu. A jeho syn také... Už mu bude 20 let...
„Chtěl bych tě alespoň jednou vidět... Naruto...“
Ale kde vůbec jsem?
Ze stropu odkapávala voda. Byla tam zima. Vyšel z jeskyně a podíval se proti slunci. Jak dlouho tu nádheru neviděl. Ale proč jsem vůbec tady? Něco se mu ale nezdálo v pořádku. Tento svět je stejný jako má být-ale při tom mladší. Ano, toto není čas, který chtěl. Tento svět je mladší.
Toto je Skrytá dešťová po 16 letech co jsem zemřel. Tedy o čtyři roky mladší, než by měl být.
Silně pršelo. A déšť ne a ne přestat. Ve vzduchu bylo podivné napětí. Zahnul za roh a naskytl se mu příšerný pohled.
„Sensei!!!“ vykřikl ale okamžitě si zacpal ústa. Věděl, že kdyby zasáhl do boje tak by změnil běh času. To se nesmí stát.
„Minato...“ zašeptal téměř neslyšitelně Jiraiya. Měl probodnutý krk. Ještě naposledy se podíval na oblohu a z posledních sil zašeptal směrem k mrakům: „Naruto... věřím ti. Zbytek už je na tobě.“ a spadl do vody.
Jeho protivníci založili zbraně. Jako by si Minata ani nevšimli. Všech šest mělo černý plášť s červenými mraky a všichni měli po obličeji piersingy.
Minato to nechápal.
„Sensei...“ Vrátil se zpátky k jeskyni a sedl si před ní.
Byla hluboká noc a on stále seděl a koukal na hvězdy.
„Sensei...“ zašeptal a po tváři mu neslyšně stékaly slzy.
Konečně usnul.

Vzbudil se časně ráno. Ale v ranním vzduchu bylo něco divného. Tento svět byl starší. Minato se usmál. To je ten pravý čas.
„Něco mě přesunulo do správného času. Díky bohu.“
Svět je nyní starší o čtyři roky.
„Musím najít Kushinu a svého syna. Naruto... zajímalo by mne, jestli už máš rodinu. Jestli- jestli se ti všechny tvé sny vyplnily.“ povzdychl si.
Vydal se na cestu. Zpět domů. Do Konohy.
Tři dny uplynuly... a Žlutý blesk konečně stanul před branami jeho milované rodné vesnice.
„Zajímalo by mě, kdo se stal pátým Hokagem.“
Vešel do vesnice a jeho pohled padl na dva hlídače.
Oba dva pochrupovali a dokonce ani pes nezvednul hlavu, když vešel. Rozzlobil se.
„Vždyť takhle si může kdokoliv do vesnice přijít! Ale snad je to tak ale lepší. Kdyby mě uviděli, nevím co by se stalo.“ On však ale nevěděl, že by si ho nevšimli, i když by byli vzhůru.
Podíval se směrem ke skále s obličeji a strnul.
Ro-rokudaime hokage? Tolik Hokagů od mého odchodu?
„Tsunade-sama...Godaime hokage.... Nikdo lepší nemohl být navrhnut.“
Podíval se na tvář vedle. Tvář Rokudaimeho byla naprosto nerozeznatelná od té jeho.Od Yondaimeho. Lišil se jen třemi čárkami na každé tváři.
„Tak tohle byl tvůj sen?“ zašeptal si potichu. „Jsem na tebe hrdý, Naruto.“

Vydal se směrem ke cvičišti. Tam, kde kdysi zůstal uvázaný ke kmenu a tam, kde se stal právoplatným genninem. Šel dál. Prošel kolem pomníku s vyrytými jmény hrdinů.
A u pomníku stály tři postavy.
Dívka s dlouhými modro-černými vlasy stála opodál a v ruce držela bloňďaté miminko. Přímo u pomníku klečela rusovlasá žena a...
Srdce se mu zastavilo. Za rudovlasou ženou stál vysoký muž s nachlup stejným pláštěm jako měl on sám. Až na drobnou změnu.
Na zádech měl napsáno Rokudaime hokage.
Minato jen stál a díval se na ně. Plášť mu ve větru vál a vlasy mu cuchal vítr.
Konečně se šestý hokage otočil a Minato věděl, že to je opravdu jeho syn.
Naruto se usmíval, ale po tváři se mu ještě rýsovaly cestičky od slz. Žena s rudými vlasy vstala též a potvrdilo se, co si Minato myslel.
„Kushino...“
Žena sebou trhla a zadívala se směrem k místu kde stál. Zřejmě ale nic neviděla.
Minato to pochopil. Bylo mu to líto. Tak moc ji miloval...
Rokudaime došel k černovlasé ženě a objal ji. Pak se sehnul a políbil dítě na čelo.
Společně odcházeli.
„Hyuuga...“ zašeptal Minato a usmál se.
„Naruto, nech mi tady Minata ještě chviličku!“ křikla za ním Kushina.
„Dobře mami, my už odcházíme. Musím se vrátit do kanceláře.“ zazubil se Naruto.
Minatovi vhrkly do očí slzy. Jeho vnuk se jmenuje stejně jako on.
„To papírování tě jenou zničí.“ řekla Narutovi Kushina s úsměvem.
„Já vím, já vím.“ odpověděl Naruto.
„Tohle mi říkávala také.“ zašeptal Minato starší.
Došel k Narutovi, který právě předával dítě své mámě. Vypadal přesně jako on. A v tu chvíly by Naruto přísahal, že mu někdo načechral vlasy, tak jak to vždycky dělá Kakashi sensei.
Minato se díval jak ti dva odcházejí.
Došel ke svému vnukovi a ke své ženě. Naposledy se sklonil aby jí políbil.
Kushina ucítila lehký vánek na rtech a připoměla si ty chvíle. Ty krásné chvíle, když byla s Minatem.
A tam, kde ještě před chvílí stál Namikaze Minato teď zbyla už jen vzpomínka...
Dvě přání byla splněna.