Densetsu no Kunoichi - 6. Kapitola

KAPITOLA 6 - AKIŘINA ZPOVĚĎ

Po vyhlášení výsledků jsem odešla na krátkou procházku po břehu říčky. Nějak jsem zapomněla na čas a najednou jsem byla na okraji vesnice, kde začínal řídký les. Pokračovala jsem tedy dál a našla jsem skalnatou plošinu, na které jsem si mohla na chvíli odpočinout. Sedla jsem si, opřela se a kolena strčila pod bradu. Nehýbala jsem se a zírala jsem do vody. Uběhla asi hodina a já za sebou uslyšela něčí lehké kroky.
„Hatake Kakashi, jsi vynikající stopař,“ pronesla jsem konverzačním tónem. „Přestaň se tady za mnou plížit jako pes a přisedni si. Určitě se mě chceš na něco zeptat.“
„No… to jistě. Jen nevím, kde mám začít,“ zašeptal to celkem nejistě a jeho odkryté oko se zašpendlilo do země. Pořád nade mnou stál a já se ani neotočila.
„Odpovím ti na cokoli, když budeš mít trpělivost poslouchat,“ řekla jsem jemně. Hluboce jsem se nadechla a z oka se mi vykutálela jedna osamělá slza.
Cítila jsem se příšerně a trvalo to už moc dlouhou dobu. Potřebovala jsem se někomu svěřit. Nějakému nezávislému pozorovateli, který by mě soudil fér.
Kakashi si přisedl, ale neotočil se na mě.
„Tak začněte třeba u sebe. Kdo jste, odkud pocházíte a proč máte žluté oči?“
Pomalu jsem se na něj otočila a zpříma mu pohlédla do tváře. I on se na mě otočil. Dívali jsme se jeden na druhého a on si pomalu položil ruku na čelenku a začal ji vytahovat. Natáhla jsem se k němu a ruku mu zastavila.
„Odpusť, ale do sharinganu se nedívám ráda, bolí to…nebo ne přímo bolí, ale je to nepříjemné,“ vysvětlila jsem.
„Omlovám se, jsem nezdvořilý. Ale je to kekkei genkai, nemýlím se?“
„Ne, to se tedy nemýlíte,“ odpověděla jsem tiše. „Tak tedy… Můj příběh začíná před velmi dlouhou dobou, kdy Konoha ještě neexistovala. Narodila jsem se do rodiny velice mocných ninjů. Díky našemu očnímu kekkei genkai jsme byli takříkajíc neporazitelní. Po dobu naší existence byl náš klan spojen ještě s pěti dalšími, se kterými bojovali ve válkách ninjů. Za časů míru jsme byli povoláváni do funkcí soudců a rozhodčích. Díky našemu daru, který umožňuje číst v myslích ostatních, jsme byli téměř nepostradatelní v tehdejší společnosti.
Můj otec byl všemi uznávaný mocný válečník a po dlouhou dobu také soudce. Chtěl, aby jeho potomci byli stejní jako on, a nebral na nás ohledy. Podstoupila jsem rodinný výcvik, ale v den své plnoletosti jsem utekla. Mou pravou vášní byl vždy tanec. Opustila jsem svou rodinu, protože můj otec nic tak povrchního netoleroval. Nyní jsem byla volná a mohla jsem se své vášni plně oddat. Vymýšlela jsem nové a nové pohyby a začala do nich postupně vkládat sílu chakry. Jsem vynálezcem naprosto ojedinělého a smrtícího genjutsu.
Ve své době jsem se stala známým a obávaným soupeřem. Nechávala jsem se najímat lidmi na různé úkoly a nechávala si za to platit…“
„Stejně jako ninjové dnes,“ skočil mi do řeči Kakashi, aby se ujistil, že mi rozumí. Přikývla jsem.
„Ano, přesně tak. Mé zkušenosti se při vytváření struktury Konohy velice hodily. Žoldnéřství se tak stalo legální záležitostí pod úplným vlivem Konohy. Po jejím vzoru totéž převzali i ostatní skryté vesnice.
Jak už jsem ti předtím řekla, naše kekkei genkai, arayurumimasugan, se nesnese se sharinganem a to je důvod proč se můj klan Saibankan nenáviděl s mocným klanem Uchiha. Ještě před založením Konohy jsme byli surově vymazáni z historie. Takže mám s klanem Uchiha nevyřízené účty… tedy měla jsem. Můj problém se po nějaké době vyřešil sám… tedy, ne úplně sám, ale to se netýká přímo mě a Ayame-sama by neměla radost, kdybych ti vyzradila něco, co jsem neměla. Víš, má k tobě téměř mateřské city…“
Kakashi vytřeštil oko a chvíli vypadalo, že by se rád na něco zeptal, ale zvedla jsem ruku a umlčela ho.
„Nepřerušuj mě, prosím. Toto není epizoda, o které bych se nějak chtěla více rozmlouvat. Navíc se tato věc týká Ayame, takže se s touto záležitostí obrať na ni.“
Kakashi se nadechl, ale už nic neřekl a tak jsem pokračovala.
„Takže můj klan už dlouhou dobu neexistuje, ale nijak se mě to nedotklo, nebyla jsem s nimi zrovna zadobře. V mých osmnácti letech jsem byla jedna ze tří obávaných a proslulých kunoichi. Vyprávěly se o nás příběhy a lidé si plni obav šeptali, co by se stalo, kdybychom se daly dohromady. Při jedné z mnoha misí, které jsem plnila, se to podařilo a my tři tedy Ayame-sama, Hiromi-sama a já jsme se skutečně setkaly a společně trénovaly. Dohromady jsme dokázaly vymyslet mnoho nových bojových technik, o kterých se nikomu ani nesnilo. Podmanily jsme si bijuu a uzavřely jsme smlouvy s bájnými draky…“ Kakashi znovu zalapal po dechu.
„Ó bože, právě jsem ti prozradila tajemství naší dlouhověkosti…“ zarazila jsem se. Občas prostě moc mluvím. „Nenech se ale zmást, přítelkyně jsme nikdy nebyly. Máme velice rozdílné názory a vždy si jdeme tvrdě za svými osobními zájmy. Jedním z našich společných zájmů bylo v našich začátcích usmíření Madary a Shodaimeho.
Madara byl tehdy pod silným vlivem Hiromi, byli milenci. Shodaimeho zpracovala Ayame-sama. Po dohodě jsme začali budovat Konohu tak, jak ji znáš nyní. Po nějakém čase, kdy vládl klan Senjuu a z Uchihů se stala ochranka města, se Madara s Shodaimem nepohodli a Madara vyzval Shodaimeho na souboj. Souboj nikdo neviděl a až podle spouště, která se na tom místě našla, byly postaveny kamenné pomníky. Shodaime se vrátil do vesnice a všichni si mysleli, že je Madara mrtev. To, že je živ a zdráv, jsme zjistily až později. Hiromi-sama nesla jeho smrt velice těžce, skutečně ho milovala. Krátce před jeho soubojem se Shodaimem se ale hodně pohádali a Hiromi pak vesnici opustila. V té době jsme se dali dohromady se Shodaimeho bratrem, pozdějším Nidaimem. Bylo to nejšťastnější období mého života. Adoptovala jsem tehdy malého měsíčního chlapce. Měl krásné bílé vlásky…“
Na konci věty se mi hlas zlomil a já jsem si schovala obličej do dlaní. Kakashi se ke mně naklonil a pohladil mě po zádech. Zdvihla jsem hlavu a pohlédla jsem na něj. „Je mi to líto, ale nyní se dostávám k části mé historie, která skutečně bolí,“ vysvětlila jsem.
„Nemusíte o tom mluvit, pokud se na to necítíte,“ ujistil mě.
„Právě, že musím,“ nesouhlasila jsem. „Držím to v sobě strašně dlouho a úplně mi to otravuje mysl.“ Všimla jsem si, že svou ruku tak úplně neodtáhl. Položil si jí těsně vedle mě. Nevadilo mi to, dalo by se říci, že mi to bylo docela příjemné. Blízkost opačného pohlaví jsem si vždy uměla užít.
„Tak tedy, jak už jsem řekla, měla jsem syna. Měl přibližně stejnou barvu vlasů jako já, ale protože byl adoptovaný, neměl můj arayurumimasugan. Po celý jeho život jsme byli zde, ve vesnici, a tak jsem měla také pár studentů. Byla to doba, kdy jsme my, Densetsu no Kunoichi, trénovaly Tsunade, Jiraiyu a Orochimaru, pozdější Legendární Sanniny i přes Sarutobiho nesouhlas. Mou studentkou byla Tsunade. Učila jsem ji vše, co umím o uzdravování a protijedech. Zároveň jsem ji milovala skoro jako vlastní dceru. Její nezkrotná povaha mi připomínala mě samotnou.
Ona a můj syn byli přibližně stejně staří a také si vyprosili společnou účast na všech misích. A jednoho deštivého dne se mi už nevrátil.
Do smrti nezapomenu, jak Tsunade zaklepala úplně na pokraji sil u našeho prahu a dutým hlasem mi to oznámila. Proti účasti obou na stejných misích jsem měla námitky neustále, ale na mé argumenty nikdo nebral zřetel a dělali ze mě paranoidní ženskou. Tehdy byla Tsunade poprvé na pokraji smrti. Vlastníma rukama jsem ji málem umlátila. Žádné genjutsu, žádná chakra. Jen moje nohy a pěsti. Ani se nesnažila moc bránit. Jen pořád opakovala, že to nedokázala a že udělali několik taktických chyb, které zaplatili životem čtyři ninjové a mezi nimi i můj syn.
Když jsem s ní skončila, ležela uprostřed mé zahrádky schoulená do klubíčka a nehýbala se. Věděla jsem, že to přežije. Toužím se s ní utkat a zabít jí. Hezky postaru ji vyzvat k souboji, ale čekám, až to udělá sama a vyzve mě jako první. Vesnici jsem opustila ihned. Idylický život skončil.“
„A co jste dělala ty zbylé roky?“ zeptal se Kakashi.
„Nic extra. Odjela jsem na jeden ostrov, který patřil původně mé rodině. Meditovala jsem a trénovala. Miluji samotu. Nemáš ani tušení, jak je pro mě náročné snášet cizí myšlenky. Na kohokoli se podívám, o tom vím téměř vše. Já znám každého nejtajnější přání a touhy, Hatake Kakashi. Já mám vědoucí oči.“ Hned, jak jsem to dořekla, se na mě pomalu otočil.
„Takže bych se na vás asi neměl právě teď dívat?“
„To záleží na tom, jestli přede mnou něco skrýváš,“ zvedla jsem oči ze země a podívala jsem se do jeho nezakrytého oka. Ovšem to, co jsem vyčetla, mě velice znepokojilo a doslova vyvedlo z míry.
„Vím, na co myslíš, a nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Narušilo by to naši další spolupráci a navíc by sis musel sundat masku,“ jemně jsem se zarděla.
Kakashi pomalu zvedl ruku ke svému obličeji a jemně si začal stahovat masku tak, aby si neodkryl sharingan. Stáhnul ji úplně a já žasla, jak krásný obličej má.
„Nechápu, proč to nosíš,“ jemně jsem do masky cvrnkla a pohyb jsem stočila k jeho tváři a pohladila ho. Naklonil se ke mně.
„Neměli bychom,“ zašeptala jsem váhavě. V duchu jsem začala panikařit, protože jestli se to dozví Ayame, tak jsem mrtvá.
„Nikdy jsem nic podobného necítil… je to silnější než já…“
Hned, jak to dořekl, se naše rty setkaly a já jsem neměla sílu vzdorovat.