Dvojčata 13- Výměna(End)

Pein v klidu seděl ve své kanceláři. Byl si jistý, že Itachi přitvrdil.
„Za chvíli ho máme,‘‘ zaradoval se.
Nemohl se už dočkat až zjistí kde se ukrývá.
Vydal se do pokoje Itachi, tušil že už skončil.
Když dorazil u jeho pokoje byl klid.
„Tak už skončil,‘‘ pomyslel a otevřel dveře. Vytušil přišel v nevhod, Rain ležela na zemi a těžce oddychovala.Itachi stál nad ní a usmíval.
Vyšetřování bylo v plném proudu. A tak se otočil a šel zpět do pokoje.
Když se zavřeli dveře Rain se zvedla jako by nic a posadila se Itachimu na klín.
Pousmál se na ni a přitáhl si ji blíž k sobě. Zadíval se jí do očí, věděl že, když na to někdo přijde budou mít problémy. I Rain věděla, že riskují, ale úplně mu propadla.
Znovu začal jí líbat, polibky mu vracela. Začala si pohrávat z jeho zapínáním u pláště.
Ani nevěděla proč to děla, ale začala z něho sundávat plášť.
Nebyla však sama Itachi byl trochu v rozpacích, rozhodně s ní nechtěl zajít tak daleko. Ale ona se mu sama nabízela tak proč ne.
Pomalu ji začal rukama zajíždět pod tričku a líbat ji po krku.
Zasténala, nikdy nic tak krásného nezažila, moc se jí to líbilo, přála si aby ta chvíle nikdy neskočilo. Itachi ji povalil na postel, měl strach, aby mu nikam neutekla.
Ona se však nebránila, nechala ho aby ji hladil všude po těle.
Když se dostal k jejím choulostivým partiím trochu se rozklepala.
„Klid, jen se uvolni,‘‘ šeptal ji do ucha a políbil ji na krk. Znovu zasténala, tentokrát hlasitěji. Pomaličku rukou sjížděl k jejím kalhotám a začal je rozepínat, Rain ho však zastavila, nic takového nechtěla.
Ani ho to nevyvedl z míry, čekal to od ní. Vystrašeně mu pohlédla do očí, měla strach, že to zkusí znovu, ale nic. Pochopil, že na to není připravená a dál se s ní jen tak mazlil.

Po hodince šel jen tak podívat dolů do obýváku, Rain nechal u sebe v pokoji choulenou v jeho plášti. Chtěl tam s ní být, ale nechtěl vzbudit pozornost. Dole byli snad všichni až na Peina, seděli na gauči a křeslech a popíjeli saké.
„Tohle kdyby viděl Pein tak vás zabije,‘' oznámil jim a přisedl si.
„No, že to říkáš zrovna, kdo si tam nahoře užívá,‘‘ odpověděl mu Deidara a podal mu skleničku. Nic neřekl jen ji vypil do dna.
Pořád myslel na ni, byla sice ještě dítě a některé věci jak se přesvědčil s ní dělat nemůže.
Přesto ji miloval a chtěl s ní být. Bylo to bláznivé, ale nemohl si pomoct. Jeho zvlášť spokojené nálady si začínali všímat ostatní, ale nic neřekl, už měli stejně něco vypito, tak byli veselí taky.

„Už jsem blízko vím to,‘‘ říkal si celou cestu Naruto sice jí už hledal celí den, ale nevzdával se, když najít je nebude jen tak jednoduché.
Přece nebudou mít k domu cedulku s nápisem „Akasuki- 10 kilometrů‘‘ to dá přece rozum.
Cestu mu začala být povědomá, někdy už tu byl.
„Asi zase genjutsu, proč si toho nikdy nevšimnu,‘‘ zanadával a zastavil, stále nic.
„Tak buď je to genjutsu nebo mi vážně straší ve věži,‘‘ pomysle si vydal se dál. Avšak nic genjutsu žádné, srdce mu napovídalo, že je už blízko.
Měl pravdu před ním se začal tyčit obrovský dům.
„Jsem u konečně jsem tu,‘‘ zajásal a přidal do kroku.
Dům se začal přibližovat, nebylo na něm nic neobvyklého až na to, že neměl okna ani dveře. Zastavil se jedné zdi a začal do ni bušit.
Nic.
Zkoušel jako tenkrát když hledal Sakuru. Nic žádný vchod.
„Sakra,‘' zanadával. Nevěděl co dělat, Rain byla tam, věděl to.
„Tak jsem tu vy šašci chcete mě, tak ji puste,‘‘ zakřičel na dům, lesem se začla šířit ozvěna, která vyplašila okolní ptáky.
Nic.

„Ještě jednu,‘‘ prosil Itachi ostatní, ale ti mu zakázali pít dál, byl teď prakticky k ničemu.
Ozvali se kroky, do místnosti vešel ještě napůl rozespalý Pein.
„Neslyšeli jste to?‘' zeptal se jich, ale neměli o ničem ani páru, nu alkohol dělá divy.
„Né,‘‘ řekli sborově až na Itachiho, který spokojeně odhupkal do svého pokoje.
Zaklepal, ale nevěděl proč. Vešel dovnitř, Rain ležela na posteli, zakrytá jeho pláštěm.
Pomalu sek ní domotal a svalil se vedle ní na postel, přitulila se k němu a pevně ho objala.

„Vylezte vy sraby,‘‘ zakřičel snad po dvacáté.
Stále nic.
Začal byt zoufalý, posadil před dům a čekal.
„Tak si se doplazil,‘‘ ozvalo se za ním. Otočil se pohlédl do tváře velitele Akatsuki.
„Pustě Rain a vemte si mě, chcete mě ne, ona za nic nemůže,‘‘ vyvalil na něj a rozběhl se k němu. Pein stál v klidu jako by nic, Naruto to zarazilo.
„Dobře pustím Rain, ale ty tu zůstaneš,‘‘ sdělil mu Pein a čekal na reakci.
„Dobře,‘‘ řekl a Pein mu podal ruku na znamení dohody. Podal mu ruku, teď byl jeho osud zpečetěn.
„Ale ještě něco, nejdřív musíme najít ty ostatní démony, pak si na řadě ty, doté doby budeš dělat co ti nařídíme,‘‘ řekl mu podmínky, Naruto souhlasil, hlavně ať pustí Rain.
„Tak jdeme,‘‘ vybídl a šli k domu. Pein udělal pár znamení rukou a dveře se objevily.
Raději ho hned zavedl do svého pokoje, měl obavy co si bude o nich myslel když uvidí ostatní jak se válí na zemi‚ úplně na mol.
„Počkej tu,‘‘ řekl mu a nechal ho samotného v jeho kanceláři. Rain teď určitě byla v Itachiho pokoji.
Zaklepal, ale nic tak vešel. Trochu ho udivilo, že Rain se tak tulí k Itachimu.
To ho nezajímalo zatřásl s ní a vzdul jí.
„Pojď,‘‘ vyzval ji a zavedl ji k sobě. Nevěděla co se děje, ale šla s ním. Vešla dovnitř a na prahu se zastavila.
„Rain,‘‘ řekl ten co tam čekal, věděla kdo to je, pomatovala si ho z fotky. Začali jí po tváři stékat slzy, skočila mu náruče a rozplakala.
Naruto se rozplakal, konečně ji našel, ale teď se musí rozloučit.
„Rain, teď se vrať do Konohy, nikomu a o mě neřikej pro všechny jsem teď mrtví rozumíš,‘‘ řekl ji. Rain se slzami kývla a rozplakala.
„Hodná holka mám tě rád,‘‘ zašeptal a obejmul ji znovu.
„Řekni Sakuře, že ji mám rád.‘‘ Dodal a pustil ji.
„Jdeme,‘‘ vyzval ji Pein a ona poslechla. Bylo to pro ni těžké odejít, bez rozloučení s Itachim. Proto se zastavila zoufala pohledla na Peina.
„Můžu jít ještě nahoru, něco jsem tam nechala,‘‘ zeptala se ho. Pustil ji dobře věděl, že jde za ním.
Rozvalila dveře a skočila polospícímu Itachimu do náruče.
„Co se stalo?‘‘ zamžoural a pohladil ji po tváři.
Byla někam vlhká, otevřel oči a pohledl na ni.
„Budu muset jít, pustili mě,‘‘ řekla a odejmula ho. Tohodle se Itachi obával, ale snažil se být silný. Naposledy ji políbil.
„Sbohem.‘' Řekla a odešla pryč. Ještě než zmizela otočila se.
„Sbohem se nadává na vždy.''
END