Dvojčata 10- Výsleh se nezdařil, proč????

Konan se klidně procházela po sídle, rozhodla, že půjde za Rain, jestli něco nepotřebuje.
Všude panoval klid, přišla ke dveřím a zaklepala, nic zkusila to znovu, ale nic. Tak uchopila kliku, ale cestu ji zatarasil Itachi trochu udýchaný a hlavně překvapený. Zavřel za sebou dveře, aby si nikdo nevšiml toho co se tam dělo.
„Co se tam děje?‘‘ Zeptala se ho snažila se pohlédnout, když zavíral dveře, ale nic nezahlídla.
„Vyslýchám ji a teď jdi pryč.‘‘ Vyštěkl na ni a vrátil se zpět, pro jistotu za sebou znovu zamkl.
Rain se vystrašeně krčila v rohy postele, neštěstí se ještě o nic nepokusil, byla vděčná tomu, kdo je vyrušil nebo by už ji znásilnil.
Vypadal trochu naštvaně, když se vrátil. Měla strach, že to opravdu udělá. Ale nic, místo toho po ní hodil její oblečení. Lekla a hned se začala oblékat, netušila co to do něj vjelo, tak moc jí před chvíli chtěl, tak proč se nechopí šance.
„Promiň ovládl jsem se.‘‘ Hlesl a založil obličej do dlaní. Posadil se na roh postele, pohledl na ni, lekla a víc se namáčkla ke zdi.
„Potřebuji od tebe něco vědět, jestli budeš odporovat tak se opravdu neovládnu.‘‘ Řekl jí, souhlasně kývla.
„Co vše víš a Narutovi.‘‘ Zeptal se ji Rain, začala zoufat.
„Já… nikdy jsem ho neviděla.‘‘ Odpověděla, ale to neměla dělat.
Znovu se mu začervenali oči, zamotala se jí hlavu, vše kolem ni v černalo.
Za chvíli se objevil ten člověk co jí sem uvrhl, bylo to ale zvláštní byl jakoby jen nakreslený bílou barvou do prostoru. Pomalu se k ní rozešel s napřáhlou katanou, ale ona se však nemohla ani pohnout jako by jí nohy přirostli k zemi. Začala panikařit,on do ní zabořil ostří katany, bolestivě zakřičela.
Tohle se ještě několikrát opakovalo, celé dva dny mučení.
Konečně to přestalo, skácela se k zemi a těžce oddychovala, uvědomila si, že to byla jen iluze, ale byla tam snad dva dny a tedy uběhla sotva sekunda.
„Tak co mi řekneš?‘‘ Zeptal se jí a naklonil se k ní.
„Já nic nevím.‘‘ Řekla a vše se opakovala tentokrát dvojnásobně.
Po páté co byla v iluzi už ji došly všechny síly a upadala do bezvědomí.
„Má vydrž to se musí uznat.‘‘ Řekl si a nechal jí tam samotnou.
Šel se podívat jestli někdo není v obýváků.
Celou cestu na ni myslel, co když opravdu nic neví.
„Ne, to není možné, je to ona určitě.‘‘ Pomyslel si a posadil do křesla v obýváku.
Nebyl tam sám Deidara si hověl na gauči a chytal lelky, Sasori si opravoval loutku a Hidan si brousil kosu, protivně zvuky které vydávala, štvaly všechny ostatní.
Jediný koho to nevyrušovali byl Itachi, jen tak seděl a přemýšlel, jak je možné, že nic neví. Deidara si ho všimnul jeho podivně nálady a přestal řvát na Hidana, pohlédl na něj, ale Itachiho nevnímal.
„Co pak už tě omrzela?‘‘ Vyptával se Deidara, Itachiho zezačátku nevnímal, ale jak si všiml, že na něj všichni hledí hodil po něm vražedný pohled.
„Hm… tak asi moc nestojí.‘‘ Ozval se Hidan v rohu pokoje a nechal brousení kosy.
„No tak se vyžvejkni.‘‘ Pobídl ho Dedidara, ale Itachimu už došla trpělivost.
„Co tě to vůbec zajímá!‘‘ Vyštěkl na něj a odebral se z místnosti.
„Tak asi za moc nestojí,‘ pomyslel si Dedidara a dál se věnoval předchozí činnosti.''
Itachi se vrátil do pokoje, Rain byla pořád v bezvědomí na zemi. Trochu litoval, že po ní vyjel, teď už si její důvěru nezíská.
Posadil se roh postele a přemýšlel.
„Jaktože nic neví, tohle přece není omyl.‘‘ Pomyslel si svůj zrak upřel na Rain, zalitoval toho a položil ji na svou postel a nechal ji tam ležel. Odebral se k Peinovi, aby sdělil co se stalo.

„Blondýnko okamžitě si po sobě ukliď umyvadlo, je plné vlasu.‘‘ Zakřičela Konan až probudila Rain.
Zmateně se posadila pohlédla z okna, už zase byla noc. Překvapeně pohledla na místo, kde teď ležela. Pamatovala si, že naposledy byla na zemi a ten muž ji trápil.
„No jo už jdu.‘‘ Ozvalo se a uslyšela kroky mířící do místnosti vedle, kterou považovala za koupelnu.
Pomaličku se zvedla, začala očima pátrat jestli se někde neschovává ten muž. Místnost se zdála být prázdná, pomalu se postavila na nohy, trochu se jí zamotala hlava, ztratila rovnováhu a posadila se znovu na postel.
Nevěděla ani co jí to napadlo, ale šla se podívat, ven z pokoje.
Cestu si trochu pamatovala, tušila, že obývák bude někde dole v přízemí. Zachvíly uslyšela hlasy dva z nich ji byly povědomé.
Jeden patřil Konan a ten druhý tomu muži co ji trápil. Než však došla dolů, někdo ji dal ruce kolem pasu a přitáhl si jí k sobě.
„Tak ty jsi ta Itachiho coura.‘‘ Zašklebil se a začal ji osahávat. Tohle se jí moc nelíbilo snažila se mu vymanit s sevření, ale marně měl moc velkou sílu.
„Co si takhle užít u mě.‘‘ Zašeptal ji do ucha, teď už cítila jeho dech a svých tvářích a každý tlukot jeho srdce.
Znovu se snažila vyprostit se sevření, alejen se jí vysmál. Začal ji rukama zajíždět rukama pod sukni. Začala se třást, myslela jen na to nejhorší.
„Pusť jí, blondýnko.‘‘ Ozvalo se zespoda. Ten muž ji poslušně pustil a prošel kolem ni dolů.
„Nebude tě hlídat dlouho, já se vrátím.‘‘ Zašeptal zlostně, když kolem ní prošel.
Věděla, že jí zachránil ten samý muž co po ní vyjel.
Sedla se na zem a rozplakala se, ten povyk však přivolal ostatní. Sestoupily se okolo ní a sledovají. Rain nevěděla co má dělat, přála si být doma s mámou, ale proč ona nic přece neudělala.
Najdenou ucítila, že jí někdo položil ruku na ramenu. Lekla se, ale byla jen Konan, nevěděla proč ale Konana ji odejmula.
Rain cítila, že není sama, byla ráda že tu je alespoň Konan.
Ta ji pomohla stát a dovedla ji do svého pokoje. Rain byla vyčerpaná a vystrašené, Konana ji nabýdla, aby si šla lehnout, ale nechtěla.
Nemohla by usnout, pořád se jí vraceli vzpomínky na toho muže co jí chytil na chodbě. Konan ji však přesvětšila, a tak si lehla.
Zamkla pokoj a lehla si na druhou postel.
„Teď už spi, budu tu s tebou celou noc, nic se ti nestane.‘‘ Zašeptala a pohladila ji po vlasech.
Ulevilo se ji a za chvíli usnula.